Mráz a sníh, sníh a mráz / Medvědí ostrovy

Každý z předešlé čtveřice sibiřských dokumentů Martina Ryšavého mohl zanechávat v divácích otázku, je-li to naposledy, co se režisér vydal pro své téma do dálnovýchodních oblastí Ruska. Ať už byly jeho předchozí snímky spíše etnografické (Afoňka už nechce pást soby) nebo esejistické (Malupien, olšový spas), vždy se pod jejich povrch promítaly křehké otisky tvůrčí nejistoty. Nešlo ani tak o nejistotu danou improvizací při natáčení (tvůrce byl vždycky sám sobě celým štábem) či zvažováním, zda z pozice autora už nebylo k tématu řečeno vše. Spíše se jednalo o permanentní sebetázání po úloze a po místě, jež cizinci uprostřed Sibiře náleží.

Toto zvažování bylo touhou režiséra-spisovatele, který chtěl ve své fascinaci a pohlcení uprostřed vzdálených končin volně dýchat. Poslední dokument Martina Ryšavého Medvědí ostrovy pak zrcadlí právě takové uvolnění. Medvědí ostrovy nejsou v porovnání s autorovými zmiňovanými tituly o nic méně intuitivní, meditativní, ani nepostrádají antropologicky nosnou výpověď. Podstatný rozdíl je však v tom, že zde všechny tyto roviny promlouvají k divákovi ze samotného materiálu, průzračnou řečí filmu, nikoli za asistence zjevně přítomného autora nebo kumulací etnograficky poutavých záběrů získaných zúčastněným pozorováním.

Dokument sleduje na hodinové ploše cestu čtyř lovců po ledu pokrývajícím Východosibiřské moře na Čtyřsloupový ostrov. Tamější opuštěná meteorologická stanice jim pak slouží jako základna, na níž se po několik dní mezi lovem sobů a rybařením vracejí. Dlouhé večery, během nichž uprostřed jedné z budov odpočívají, zatímco za okny nerušeně panují vítr, tuhý mráz a potulující se lední medvědi, jim krátí vyprávění nejstaršího z lovců, strýčka Váni. Útržky vzpomínek z dob dětství i pozdějšího kočovného života, na které se tento více než sedmdesátiletý muž ve své paměti rozpomíná, zahrnují i zmínku o meteorologické stanici. Váňa na ní prožil jako malý nějaký čas, zatímco jeho otec byl na lovu. Právě tato vzpomínka přirozeně otevírá prostor k oživení další paměti: té, která zůstala zakonzervovaná v budovách, jež dříve tvořily rozsáhlý komplex výzkumné stanice a byly útočištěm těch, kteří před rozpadem Sovětského svazu na ledem obklopeném ostrově pracovali.

Ve zvukové stopě se ozývají záznamy hlášení zaměstnanců stanice snažících se komunikovat s ředitelstvím na pevnině. Jsou mezi nimi prosby, vysvětlení i stížnosti, jež v úřednickém jazyce naznačují, jaké mohlo být soužití několika lidí uprostřed krajiny, kterou po většinu měsíců v roce zahalí sníh a bílá barva je tím, co sytí lidský zrak nejčastěji. Strohost záznamů ozývajících se z minulosti pak kontrastuje s působivě komponovanými záběry na vnitřky opuštěných budov, zdi a zbylé věci, které pomalu stravuje mráz. Podobenka mladé ženy, nápisy, portréty náležící věku socialismu i zbytky technického vybavení jsou odsouzeny k zapomenutí. Na chvíli byly probuzeny k životu vyprávěním lovců i samotnou přítomností kamery; minulost se potkala se současností, aby na okamžik ožila, avšak stáří strýčka Váni i vylidněné budovy podávají svědectví o dočasnosti jednotlivých životů, historických epoch a možná i celého lidstva. Jako by chtěl snímek naznačit, že vše se jednou nevyhnutelně vytratí, stejně jako zvuky motorů sněžných skútrů doznívající za odjíždějícími lovci.

Pravděpodobně se ozvou kritické hlasy, které se budou dovolávat stylu předešlých Ryšavého dokumentů. Dost možná budou odsuzovat obrazovou kompozici jako příliš estetizovanou, vznesou námitky proti efektně zvolené délce záběrů nebo hojně využívanému hudebnímu podkresu složenému z minimalistických instrumentálních zvuků. Nicméně ojíněné stěny domů, vybydlená a neučesaná obydlí, zamrzlá krajina či domorodí lovci k určité estetizaci vybízejí. Stejně tak je výzvou najít způsob, jak zaznamenat zvláštní severské proudění větru a technicky stěží zachytitelné jiskření mrazu; Sibiř je přeci nejen exotická, ale i fotogenická a melodická. Ryšavý tyto její kvality nepřetvořil, nevnutil jim jiné významy, ani je nevyprázdnil. Pouze citlivě podpořil již přirozeně existující energii.

Medvědí ostrovy je možné vnímat jako meditativní portrét krajiny a její paměti. Krajiny, která je tak pustá, že v ní platí zákonitosti cyklického chodu času. Ty navíc fungují coby překvapivý kontrapunkt k lineárnímu rozumovému vnímání, jemuž je divák přivyklý. Snímek samotný rovněž nemá lineární dějovou linku: začíná a končí na stejném místě a v duchu mýtu věčného návratu se vynořují i jeho jednotlivé obrazy a zvuky.

Vzhledem k tomu, že se jedná o dokument kladoucí velký důraz na propracovanou vizualitu, může se zdát s podivem, že byl distribuován na internetu ještě před svým uvedením do kin. To se v minulosti české kinematografie doposud stalo jen dvakrát, v případě filmů Jana Němce. Tato volba se však zdá být racionálním přikývnutím novým trendům distribuce, které v případě dokumentárních filmů mohou sehrát zcela existenční roli.