Klub rváčů internetové generace / The Social Network
Snímek The Social Network, zachycující vznik novodobého fenoménu jménem Facebook, budou nevyhnutelně provázet spekulace o tom, do jaké míry dokumentuje skutečné události; jak věrně zobrazuje aktéry příběhu s rysy nadčasového eposu o vzestupu ke slávě, moci a penězům. Příběhu fascinujícího o to víc, že jeho hrdinovi bylo devatenáct, když z harvardské koleje (jak praví legenda) spustil sociální síť, jež nenávratně změnila způsob mezilidské interakce a která ovlivňuje životy půl miliardy uživatelů (nebo chcete-li „přátel“).
Právě na Marka Zuckerberga – možná nového Billa Gatese, možná samozvaného internetového revolucionáře, každopádně figury, která vzbuzuje silné reakce – se přitom bude upírat největší pozornost. Nicméně, scenárista Aaron Sorkin se nechal slyšet, že v případě The Social Network není zodpovědný za pravdivost, ale za atraktivní scénář. Co platí pro Sorkina, platí dvojnásob pro režiséra Davida Finchera. Otročení faktografické přesnosti pro něj není prioritou. Naštěstí.
Režisér méně talentovaný by scénář volně vycházející z knihy The Accidental Billionaires proměnil v menší či větší pomníček lehce autistickému a arogantnímu, nicméně geniálnímu programátorovi, který zběhl z Harvardu do Sillicon Valley; pomníček, jenž by byl vystavěný na klišé o počítačovém kouzelnictví, úspěchu outsidera a rebelie vůči autoritě, a opentlený sentimentem a la Dobrý Will Hunting. Fincher s dravou energií, která propojuje téměř chirurgicky precizní a chladné provedení (ne nepodobné Zuckerbergovým mentálním pochodům a reakcím v podání Jesse Eisenberga) s emotivním zápalem pro vnitřní rozporuplnost zakladatele Facebooku, proměnil fakta v pulsující thriller s metaforickým přesahem dotýkajícím se paradoxů moderní existence.
Fincher je tu v nejlepší formě od Klubu rváčů – zlomového filmu, jenž definoval celou jednu dekádu. The Social Network je v jistém ohledu Klubem rváčů internetové generace. Na konci 90. let se naštvaní a odcizení mladí muži snažili dostat blíž ke skutečnému prožitku tím, že se jeden z druhého pokoušeli vymlátit duši. Mladí a naštvaní muži nové generace stvoří klub, v němž jsou mezilidský kontakt a fyzická blízkost nahrazeny simulací žité reality. Všichni jsou si blízko v iluzorní intimitě, přestože zůstávají v bezpečí vlastní izolace. Namísto ochoty přijmout metaforickou ránu reality mechanicky klikají na ikonku refresh v naději, že ta holka odvedle si je zařadí mezi „přátele“.
Film otevírá scéna, v níž Mark, posedlý ambicí stát se členem jednoho z prestižních harvardských klubů, informuje s nulovou mírou empatie svoji dívku o výhodách členství. Poté, co ho děvče pustí k vodě, se jí pomstí sprostými poznámkami na svém blogu a v tažení proti ženskému rodu naprogramuje aplikaci Facemash umožňující porovnávat studentky podle vzhledu. Úspěch Facemash předznamená vznik Facebooku: klubu, jehož bude Mark nikoliv členem, ale prezidentem. Už s úvodní sekvencí se tak do filmu vkrádá zneklidňující leitmotiv pramenící z uvědomění si prostého faktu, že Facebook je do značné míry důsledkem Zuckerbergova sociálního handicapu. Jeho neschopnost běžné společenské interakce se stala hnacím motorem byznys plánu a nápadu, který je výjimečný i zvrácený zároveň.
Stejně ambivalentní jako Facebook je ve Fincherově vizi i jeho tvůrce. Egomaniak posedlý vizí, pro niž je ochoten obětovat cokoliv, včetně jediného přítele – bývalého spolužáka Eduarda Saverina, spoluzakladatele Facebooku, jehož Zuckerberg (možná) vyšoupl z multimilionového byznysu, a který ho za to zažaloval. Zuckerberg stvořil celosvětovou síť přátel, ale sám není schopný udržet si blízký vztah. Na druhou stranu má Fincher pro Zuckerberga pochopení, jako ostatně pro všechny outsidery, kteří zalidňují jeho filmy. Je dalek toho, aby jeho příběh prezentoval coby moralistní poučení o tom, že peníze korumpují. Zuckerberga pohání něco jiného než touha po zisku – spalující ambice a vizionářství o internetové revoluci. Symbolicky se tak v jeho postavě střetává jeden ze základních konfliktů internetového byznysu: marná snaha o smíření hackerských začátků s vrcholným kapitalismem.
Soudní pře mezi Saverinem a Zuckerbergem je jedním ze dvou pilířů filmu. Tím druhým je soud mezi Zuckerbergem a bratry Winklevossovými – veslařskými šampiony, kteří obvinili Zuckerberga z toho, že jim ukradl nápad na Facebook. Fincher v rychlém tempu kombinuje oba procesy, rekonstruuje události na základě výpovědí, protíná časové roviny, skáče z přítomnosti do minulosti, z koleje na Harvardu v roce 2003 do opulentních nočních klubů Los Angeles, pohybuje se mezi univerzitním kamarádstvím a strategickým spojenectvím Zuckerberga se zakladatelem Napsteru Seanem Parkerem. Stříhá uprostřed věty, vytváří plynoucí databázi informací s intenzitou pátrání po sériovém vrahovi. Triumf střídá zrada a nenápadně gradující finále otevírá temné téma osamělosti lidské existence uvízlé ve virtuálním světě, které povyšuje The Social Network na společenskou kritiku. Nikoliv Christopher Nolan za Počátek, ale David Fincher za The Social Network si zaslouží, aby se o něm (znovu) mluvilo jako o nejlepším vypravěči současné americké kinematografie.