Tyhle nálepky mě vždycky zajímaly / Rozhovor s Harry M. Benshoffem

Harry M. Benshoff, který letos zasedne v hlavní porotě queer festivalu Mezipatra, působí jako docent na University of North Texas. Zabývá se především filmovou historií a teorií. Je autorem několika knih a studií věnovaných především reprezentaci sexuality ve filmu a queer tematice. Mezi jeho nejznámější texty patří eseje věnované filmům Talentovaný pan Ripley, (režie Anthony Minghella, 1999), Zlomená hora (režie Ang Lee, 2005) a Milk (režie Gus van Sant, 2008) publikované na mj. stránkách časopisu Jump Cut a především monografie Monsters in the Closet: Homosexuality and the Horror Film (Manchester: Manchester University Press, 1997).

Knihy mapující různé aspekty dějin americké kinematografie America on Film: Representing Race, Class, Gender and Sexuality at the Movies (Oxford: Blackwell Publishersl 2004) a Queer Images: A History of Gay and Lesbian Film in America (New York: Rowman & Littlefield 2006) napsal spolu se svým partnerem Seanem Griffinem.

Proč je podle Vás důležité zabývat se sexualitou ve filmu?

Téměř všechny hrané filmy nějakým způsobem zobrazují sexualitu. Dokonce i klasické hollywoodské filmy obvykle implikují heterosexuální romanci, je to součást jejich vzorce. Lidé se v podstatě učí o sexualitě z filmů, zvláště tam, kde je jiná otevřená diskuze o sexualitě tabu. Postoje k ní jsou ovlivňovány tím, co lidé vidí na plátně – tím, co je považováno za normální a správné, proti tomu, co je nenormální a úchylné. V mnoha západních a evropských historiích filmu byla reprezentace queer sexualit – a tedy čehokoliv jiného než „heteronormativity“ (nebo ještě šroubovaněji: „ideálu heterosexuální prokreativní monogamie“) – po mnoho dekád zakazována. Proto je tak hrozně důležité mít bohaté a rozmanité obrazy lesbických, gay, bisexuálních, transgender a jakkoliv jinak queer lidí ve všech aspektech médií. Pomáhají totiž „normalizovat“ naši přítomnost a dokládají různorodost lidské sexuality. Když jsou LGBTQ lidé populárními médii zobrazováni stereotypně nebo úplně opomíjeni, dávají tak média povolení LGBTQ témata ve skutečném životě marginalizovat (a to ještě bývá ten lepší výsledek). Možná to zní banálně, ale podle mě je stále nutné upozorňovat, že filmy mohou představovat LGBTQ osoby jako lidské bytosti nebo jako monstra. A že tato zobrazování mají vliv na postavení LGBTQ lidí ve společnosti – ať už se to týká zločinů z nenávisti nebo legislativních opatření pro rovné manželství.

V článcích publikovaných spolu s tímto rozhovorem se často objevují pokusy definovat pojem „queer“. Co znamená tento termín pro vás?

„Queer“ může pro různé lidi nepochybně znamenat různé věci. Já ten pojem užívám tak, jak se vyvinul v Evropě a na Západě, tedy jako „zastřešující“ termín, který označuje různé typy sexualit, jež se liší od tzv. heterosexuální normy. Queer nepochybně zahrnuje lesbické, gay, bi a trans sexuality, ale může pojímat jakékoliv množství alternativních praktik, i když je provozují heterosexuálové. Další teoretičtější použití termínu „queer“ připouští, že všechny sexuality jsou souběžné a sdílejí stejné základní úkony a části těla. Queer teorie tak často pokouší zamlžit hranice mezi zjednodušeným binárním systémem homosexuální–heterosexuální, který zcela dominuje západnímu myšlení o sexualitě. Teoretici a teoretičky od Sigmunda Freuda přes Alfreda Kinseyho po Judith Butler zastávají názor, že lidská sexualita není binární, ale představuje spíše kontinuální spektrum. Queer teorie ovšem usiluje o dekonstrukci nebo rozbití této falešné duality i proto, že když někde máte binární systém, jeden člen bude vždy privilegovaný. Takže jde samozřejmě i o politické gesto.

A pokud jde o „queer film“? Dá se říct, jak by měl takový film vypadat? Existuje nějaký film, který by byl ukázkovým příkladem?

Tohle označení se objevilo na začátku devadesátých let v souvislosti s vlnou snímků označovaných jako New Queer Cinema, která ostatně vyrostla z queer teorie v akademickém prostředí a z pouličního AIDS aktivismu. Mnoho z filmařů a filmařek, kteří do tohoto proudu patřili, byli spolužáci, kteří společně během dne studovali kulturální studia, po nocích pracovali jako AIDS aktivisté a aktivistky a někde mezi tím si našli čas na natáčení filmů. Filmy tohoto hnutí se pokoušejí zbourat hranice mezi gay a hetero, ale také mezi různými způsoby filmových praktik, různými žánry, různými historickými etapami atd. Jedním z hlavních rysů mainstreamových filmů je (kromě heterosexuality) i snaha o neustálou žánrovou a narativní koherenci a také „neviditelný“ styl, kdy se pozornost publika odvádí od toho, že se na plátně odehrává jen film, že to není okno otevřené do světa. I proto je styl queer filmů zcela opačný. Snaží se naopak strhávat pozornost k procesu reprezentace, k tomu, aby diváci a divačky nepřemýšleli o tom, CO je na plátně zobrazováno, ale JAK je to prezentováno. Výborně to ilustrují všechny filmy Todda Haynese, jsou to vždy jakési pastiše, formální experimenty, které publikum vyzývají k přemýšlení o obsahu spojeném s formou. Jeho film Daleko do nebe z roku 2002 je například naleštěné hollywoodské melodrama jako od Douglase Sirka – dokonce přímo odkazuje na Sirkův snímek Vše, co nebe dovolí (All That Heaven Allows, 1955). Ale zároveň je to zcela „neskutečný“ film – vypadá sice jako melodrama z padesátých let, ale přitom se zabývá queer tématy, kterých by se Hollywood v té době nemohl ani dotknout – mezirasovou heterosexuální romancí a potlačovanou nebo tajnou homosexualitou.

Nazval bych ale queer filmem i Zkrocenou horu režiséra Anga Leea, ačkoliv se neohání výrazným filmovým stylem a různými provokativními způsoby. Evidentně však přenáší queer hledisko na filmový žánr westernu. Podobně ještě mainstreamovější film, který letos natočila Lisa Cholodenko, The Kids Are All Right, ukazuje, že lesbická sexualita není něco statického, co vychází odněkud z hlubin (chápáním a věděním nedotčené) podstaty některých žen. Stejně jako ve Zkrocené hoře mají i v tomhle filmu některé queer postavy heterosexuální sex. A navíc je tu ta skvělá scéna, nad kterou vždycky žasnu – když lesbický pár (v podání Julianne Moore a Annette Bening) použije při svých milostných hrátkách gay porno ze sedmdesátých let, je to myslím dost queer.

Když se mě někdo ptá na queer film s queer stylem a obsahem často ještě uvádím snímky Johna Greysona Zero Patience z roku 1993 nebo Hedwig and the Angry Inch, který v roce 2001 natočil Johna Cameron Mitchell. Ale možná není nutné hledat nějakou sofistikovanou definici – mám tendenci považovat za queer všechny filmy, které nás nějakým způsobem vyzývají k přemýšlení o dějinách (homo)sexuality, a tom, jak místo, doba, společenská třída, náboženství atd. ovlivňují společenské chápání lidské sexuality.

Jaké hlavní koncepty z queer teorie je možné použít pro filmovou teorii?

Podle mě je queer teorie nejužitečnější pro filmovou teorii ve způsobu, jakým zpochybňuje a rozvíjí problematiku formy, stejně jako filmařům a filmařkám dovoluje zdůraznit historickou a kulturní konstruovanost sexuality. Jakýkoliv film nebo TV pořad, které historizují souhrn kulturně situovaných sexualit, je užitečný pro rozšíření našeho chápání rozpětí lidské sexuality.

Před chvílí jste zmiňoval souvislost mezi queer teorií a New Queer Cinema. Mohl byste říct, v čem obecně spatřujete nejvýraznější vliv queer teorie na film? Týká se spíše diváctví, filmové výroby nebo něčeho úplně jiného?

Queer teorie se dotýká všech oblastí bádání o filmu, stejně jako má dopad na všechny oblasti kultury, protože sexualita je nejdůležitější složkou obou – filmu i kultury. Pokud jde o diváctví, jednou z prvních důležitých knih zabývajících se tímto tématem je kniha Alexandra Dotyho Making Things Perfectly Queer: Interpreting Mass Culture (Minneapolis: University of Minnesota Press, 1993), kde autor tvrdí, že queer čtení může praktikovat každý – jak gay či lesba, tak heterosexuální divák nebo divačka. Stejně tak je podle mě důležité, že queer teorie proniká do filmové výroby. Také se domnívám, že je podstatné, že lidé, kteří na filmy chodí, se učí vidět a myslet víc queer.

Jaký je zásadní rozdíl mezi gay a lesbickou filmovou kritikou a queer filmovou kritikou? Myslíte si, že diváci a divačky i kritici a kritičky vnímají posun v reprezentaci LGBTQ osob?

Stejně jako u rozdílu mezi gay a lesbickým a queer filmařstvím, i v tomto případě si myslím, že queer filmová kritika spíše uznává fluidní sexualitu a potenciál překračovat hranice sexuality a její reprezentace. Nejde tam o nějakou esencialistickou kritiku, která je psána z perspektivy určitého gaye nebo lesby. Kdysi jsem např. napsal esej o filmech Když si Chuck bral Larryho (režie Dennis Dugan, 2007) a Ricky Bobby: Nejrychlejší jezdec (režie Adam McKay, 2006). Z esencialistického homosexuálního pohledu je můžeme vidět jednoduše jako filmy s negativním stereotypním zobrazením gayů, které se podbízejí homofobnímu pohledu heterosexuálního publika. Nicméně z queer hlediska se domnívám, že oba filmy ukazují zajímavé věci o současném pojetí maskulinity – třeba neurčitost mezi mužskými homosociálními pouty a mužskou homosexualitou. Oba snímky zobrazují homofobii a paniku heterosexuálních mužů, která je přepadá při pouhém pomyšlení na homosexualitu. Což, jak se zdá, dodává věrohodnosti tvrzení mnoha vědeckých zkoumání ohledně heterosexuální mužské identity, jež musí být neustále (znovu)definována popíráním vlastních homosexuálních tužeb.

Můžete říct příklad filmu, který bývá všeobecně považován za gay film, ale podle Vás by se pro něj spíše hodilo označení queer?

Otázka těchto nálepek mě vždy zajímala. Kdo je oprávněn tato označení dávat a proč? Jak už jsem zmiňoval, snímky Když si Chuck bral Larryho a Ricky Bobby: Nejrychlejší jezdec mohou být považovány za queer filmy díky způsobu, jakým se vyjadřují o koncepci současného mužství a mužských sexualit. Přesto je nikdo neoznačí jako gay nebo queer filmy – jsou to prostě hloupé hollywoodské komedie. Většina kritiků a kritiček, která doposud psala o Zkrocené hoře, o ní mluvila jako o „gay kovbojském filmu“. Znovu se ptám proč? Necháme-li stranou příležitostný homosexuální styk, kterému se dva hlavní hrdinové každých pár let oddávají, ani Ennis, ani Jack se nehlásí ke gay, queer nebo jinak homosexuální identitě. Ve skutečnosti jsou postavy docela veřejně a zjevně heterosexuální ve většině svých scén a film se primárně zaměřuje na každodenní všednost heterosexuálních institucí, jakými jsou chození na rande, svatba, výchova dětí, práce a další rodinné záležitosti. Tak jakou nálepkou – heterosexuální, nebo homosexuální – bychom měli Ennise a Jacka ocejchovat? Myslím, že kritici a kritičky cítí potřebu označit Zkrocenou horu jako „gay kovbojský film“ prostě proto, že vypadá tak moc jako „heterosexuální kovbojský film“. To je ale třeba přehodnotit, protože právě tento film mimořádně efektivně znejasňuje hranici mezi hetero a homosexualitou. V západní kultuře je muž, který má příležitostný sex s muži, ihned nazván gayem. A proč tedy není muž, který se identifikuje jako gay a má přitom občas sex s nějakou ženou, označkován jako heterosexuál? Tento jednoduchý test, kdy se prohodí role, odhaluje jak velká nerovnost založená na binárním pojetí homosexualita-heterosexualita v západní společnosti panuje. V heterosexistickém a patriarchálním světě, ve světě posedlém nadvládou heterosexuality nad homosexualitou a maskulinitou nad femininitou, stačí „jediná kapka“ stejnopohlavní lásky nebo touhy k tomu,  aby byl člověk označen za homosexuála a vyloučen z privilegovaného prostoru heterosexuality a jejích podpůrných institucí.

No, ale abych se vrátil k otázce. Film Anga Leea je podle mě dobrý příklad – je většinově klasifikován jako gay, ale myslím, že je queer.

Věnujete se především americké kinematografii. Existuje podle vás nějaký markantní rozdíl mezi americkým a evropským queer filmem?

Já bych to takhle neřekl. Myslím, že každá národní (nebo etnická či regionální) kultura po celém světě vytváří queer filmy podle svého vlastního pojetí sexuality. Některé národy jsou otevřenější a mají živější queer kinematografii než jiné. Historicky produkovalo Německo mnohem více queer filmů než jiné národy, od Pandořiny skříňky (režie G. W. Past, 1929), přes Taxi Zum Klo (režie Frank Ripploh, 1980) až třeba po Gendernauts (režie Monika Treut, 1999). Německo také dalo světu hlavní queer auteury jako Rosu von Praunheima a Ulrike Ottinger, ale jejich filmy jen stěží uvidíte ve Spojených státech.

Zajímalo by mě, co si myslíte o televizi. Existuje celá řada televizních pořadů, které lze nepochybně označit za queer. Je podle vás televize stejně důležitá pro reprezentaci LGBTQ minorit jako film?

Myslím si, že televize je dokonce důležitější než kinematografie, pokud jde o rozšiřování zobrazování a informovanosti o queer lidech. Televize (a nyní i internet) proniká do sociální sféry; i když „proniká“ je asi slabé slovo – je všudypřítomná. Ačkoliv některé televizní seriály jako Ellen (1994-98) a Will a Grace (1998-2006) mohou být kritizovány kvůli tomu, že kapitulovali před mainstreamovým heterosexuálním vkusem, jsou v oběhu a jsou vidět. Přestože je těžké tvrdit, že nějaký film nebo televizní pořad změnil sám o sobě společenské postoje k homosexualitě, věřím, že když dáme sympatickou lidskou tvář gay nebo lesbické postavě (jak to bylo u Ellen a Willa a Grace), bude to mít vliv na způsob, jakým někteří lidé začnou o homosexualitě uvažovat. Televize také nabízí mnohem provokativnější (a často mnohem více queer) seriály jako The L Word (2004-2009) a Queer as Folk (1999, 2000-2005). Seriálová forma těchto pořadů navíc nabízí vývoj komplexnějších queer postav, které bezprostředně působí proti stereotypizaci queer lidí vyskytujících se v jiných seriálech a filmech.

Asi by se slušelo zeptat i na něco osobnějšího. Se svým manželem Seanem Griffinem jste napsali několik knih o queer filmech, pracujete v současné době na nějakém společném projektu?

Haha, děkuju za optání. Ne, teď spolu zrovna nepracujeme. Sean píše knihu o muzikálech a já právě dokončuji knihu o Dark Shadow (1966-1971), gotické (a dnes kultovní) soap opeře, která si pořád udržuje poměrně široký okruh věrných fanoušků. Jsem si ale jistý, že se Seanem budeme v psaní o queer filmech a televizi pokračovat. Materiálu je dost – queer produkce se rozvíjí po celém světě.