Ani film, Ani fest / Cesta ke zmatení diváka a vytvoření prostoru nekonečné recyklace animované

Právo na animaci

Stvořit nezaujatý komentář k situaci, která vznikla ve festivalové krajině v roce 2010 v oblasti animovaného filmu, je nesmírně nevděčný úkol. Animovaný film tvoří jednu z klíčových os vývoje české kinematografie a není možné vytýkat či zazlívat nikomu, že se animaci hodlá věnovat při koncipování hlavní ideje jakéhokoli festivalu. Přestože je klasická animace vnímána jako jedna z klíčových oblastí, ve které česká kinematografie výrazně zasáhla do světového povědomí, její porevoluční zázemí v Čechách nebylo a stále není optimální.

Katedra animace vznikla na Filmové akademii múzických umění až v roce 1990, první přehlídka, která se animaci věnovala, vznikla ve skromných podmínkách v roce 2000 (Přehlídka animovaného filmu v Jihlavě). Noblesně pojmenovaný Institut animovaného filmu, který vznikl v roce 2008, je spíše jen vějičkou aktivit společnosti Anifest (Školičky animace).

Historie „plnoformátového“ festivalu animovaného filmu s mezinárodní soutěží se pak datuje až od roku 2002, kdy vznikl Anifest v Třeboni. Malebné jihočeské město se tak záhy stalo mekkou animátorů, studentů tohoto oboru a zájemců o klasický animovaný film. Období mezi lety 2002 až 2008 lze označit jako fázi, kdy vedle sebe koexistují dvě akce zaměřené na animovaný film – MFF v Třeboni a PAF v Olomouci, který mapuje animaci tematicky a zkoumá hraniční oblasti animace (živá animace, experimentální film, videoart, instalace, VJ-ing).

Rok 2009 tuto koexistenci zasáhl jevem, který v českém festivalovém prostředí nemá obdoby. Anifest pořádaný společností Anifest, s. r. o., (dceřiná společnost někdejšího pořadatele Corona, a. s.) se svým programem rozlomil do dvou vzdálených měst, Třeboně a Teplic, a v rámci čtyř dnů odehrál většinu programu na obou místech. Následující rok se odehrála zcela nová konfigurace v šachové partii – Anifest zcela přesídlil do Teplic a v Třeboni uspořádala část někdejšího týmu festival Anifilm. Jak jinak – věnovaný animovanému filmu.

Kdo v takovém případě navazuje na tradice a jaké tradice to jsou? Je to lokalita a festivalové zázemí? Programový a dramaturgický tým? Sponzoři a finance? Délka trvání? Významnost aktivit jednotlivých pořadatelů? Toto schizma v křehké oblasti animovaného filmu vytvořilo nepříjemný precedens. Oprávněně vyvstávají otázky, který z festivalů má nárok na státní podporu, přízeň partnerů (kterých v oblasti animace zase tolik není), záštitu České televize a podobně.

Ceremoniálnost vítězí

Pořadatelé obou letošních festivalů v zuřivém zápase o naplnění svého poslání a záměrů pravděpodobně zapomněli na diváka. Každý z festivalů zápasil o to, aby mohl s tím „svým“ festivalem spojit pokud možno co nejvíce osobností z oblasti animovaného filmu. Toto stínové handrkování mělo za následek pouze hořce humorné dělení těch několika málo věhlasných českých a světových animátorů, historiků, dramaturgů a profesionálů.

Břetislav Pojar, Aurel Klimt, Jiří Kubíček, Ludmila Zemanová, Jiří Barta, Jaromír Plachý, Mária Procházková, Boris Masník, Bruno Bozzetto, Geriit van Dijk, Gianalberto Bendazzi, Paul Wells. Jména, která každému, kdo se jen zběžně vyzná v animovaném filmu, ukazují odvrácenou tvář porcování hostů v malém sektoru animace. Rozřazování jednotlivých osobností tu do rolí porotců, tu hostů, prezidentů, patronů a kdo ví, jakých dalších, mi připadá nedůstojné významu animace a možného duchu kreativity a sounáležitosti, který tomuto oboru přirozeně náležel a náleží.

Anifest v tomto směru kladl velký důraz především na franchisingové propojení loga a impozantnosti sebe sama s oslavami sta let od narození Karla Zemana. Tato okázalá ceremoniálnost se spojila se všemi produkty festivalu (např. televizní zpravodajství) a čestná prezidentka Ludmila Zemanová (dcera známého animátora, také animátorka a režisérka) byla veleduchem celé akce. Škoda jen, že podobnou pompu připravili i pořadatelé MFF pro děti a mládež ve Zlíně, kteří se oproti dvoudenní třeboňské konferenci rovnou vytáhli se Zemanovou bustou.

Lobotomie festivalového diváka

Základní argumenty pro či proti existenci obou festivalů sestávají pouze z vysvitnuvších paradoxů, které se vždy dotýkají hranic diváckého potenciálu. Pokud budou mít oba festivaly dostatečnou podporu, kvalitní, autonomní program a diváky, nic jejich existenci nebrání. Nemá však cenu předstírat, že by v současné době u nás i ve světě vznikalo enormně více zajímavých animovaných snímků, než kolik je schopen uvést jeden specializovaný soutěžní festival v Čechách.

Hlavní paradox situace spočívá v tom, že v době hospodářské recese a obecné tendence škrtit veřejné i soukromé finance, si může Česká republika dopřát hned dva mezinárodní festivaly animovaného filmu. Obdobné štěpení už jsme v loňském roce zažili – letní festivalový obzor rozšířil Festival nad řekou v Písku. Výsledek těchto štěpných procesů je však bohužel pouze ten, že se potenciálnímu divákovi sugeruje dojem, že je stále obrovské teritorium filmů, se kterými se jinde než na TOMTO festivalu nemůže setkat.

Tato lobotomizace divákovy paměti má ovšem za následek, že velká část filmů začíná rotovat na více festivalech a podivně rozmělňuje českou festivalovou krajinu. Vznik nových festivalů v posledních letech totiž není podmíněn záměrem představit netradiční formát (založený na emancipaci pozapomenutých teritorií, žánrů, autorů, formátů, hledisek), ale manifestovat svou ekonomickou sílu, dramaturgické ambice či potlačenou ješitnost, případně vše dohromady.

Není ale potřeba pátrat daleko v historii – takovéto souboje se vedou a vedly i dříve: vzpomeňme jen na souboj KFF Karlovy Vary a festivalu Zlatá Praha v polovině devadesátých let. Festivalová krajina se z jasných důvodů nemůže řídit principy přírodní evoluce. Je ovšem nadmíru smutné, že takto nevyrovnaný vývoj je v Čechách z velké míry odrazem naší národní povahy.

Z mého pohledu ovšem v tuto chvíli nastal čas spíše pro ekonomii spolupráce než dravost zápasení, pro skromnost a jasnost záměrů než plýtvání velkolepými vizemi, pro ohleduplnost a blahosklonnost než řevnivost a ublíženectví. Nerad bych nadarmo vzýval principy darwinismu, ale bez jasné koncepce podpory kinematografie, včetně festivalů, se tato země dlouho neobejde.

Autor je uměleckým ředitelem AČFK a LFŠ a bývalým ředitelem Přehlídky animovaného filmu.

Reakce programové koordinátorky AniFestu Malvíny Toupalové

Chtěla bych zareagovat na článek Pavla Bednaříka Ani film, ani fest, který vyšel v Cinepuru č.70 a upřesnit některé údaje, které jsou zde chybně uvedeny. Budu ráda, když v některém z příštích čísel Vašeho časopisu otisknete něco z mé reakce a poskytnete tak čtenářům opravené informace.

Uznávám, že otázku (ne)možnosti koexistence těchto dvou festivalů (pro ty, kdo glosu nečetli, se jedná o AniFest a Anifilm) je nutné jak reflektovat, tak především řešit. Když už se ale Pavel Bednařík pokouší o to první, musím opravit některá fakta, na nichž stojí jeho argumenty (čímž bohužel ztrácejí trochu smysl).

V části nazvané „ceremoniálnost vítězí“ se autor článku a pod dojmem vnějšího pohledu na situaci a asi i z neznalosti informací domnívá, že mezi AniFestem a Anifilmem došlo k jakémusi „zuřivému“ boji o osobnosti animovaného filmu. Přitom ale ty osobnosti, které jmenuje – Boris Masník, Bruno Bozzetto, Jiří Barta, Paul Wells, Giannalberto (POZOR, píše se se dvěma N) Bendazzi ad. – jednali s AniFestem o spolupráci už v létě a na podzim 2009, tedy několik měsíců před vznikem Anifilmu; Bendazzi navíc spolupracuje s AniFestem už několik let. Tudíž k žádnému „přetahování“ nejen že nedošlo, ale také ani dojít nemohlo, i když chápu, že to tak může z vnějšku vypadat. Tvůrci byli vybíráni do poroty festivalu podle jiného klíče – Boris Masník v souvislosti s jedním z témat letošního AniFestu – s trikovým filmem, Monique Renault či Heitor Capuzzo zase v souvislosti s Karlem Zemanem apod.

Více mě ale mrzelo, že Pavel Bednařík chápe mezinárodní konferenci o Karlu Zemanovi, kterou AniFest pořádal před zahájením festivalu, jako jakýsi trumf či gesto, jehož posláním bylo předčít ve snaze o co nejvelkolepější oslavu „zemanovského“ výročí festival MFF pro děti a mládež ve Zlíně. Mně připadá naopak smutné, že když už AniFest přivezl do České republiky přednášející z  z Kanady, Japonska a Anglie a také Zemanovy spolupracovníky, kterým je dnes okolo 80 let, setkal se v závěru nejen s naprostým nezájmem studentů a pedagogů našich filmovědných kateder (z Prahy, Brna i Olomouce), ale ještě se zpětně dočkal z těchto řad této zvláštní kritiky. Ještě bych ráda opravila, že konference se konala v Teplicích a nikoliv v Třeboni…

Autor jmenuje ve svém článku několik paradoxů. Pro mě je zase paradoxem, že on sám nenavštívil ani jeden z festivalů, o nichž píše… I přesto ale děkuji za pokus reflektovat tuto - především pro nás zúčastněné - složitou situaci.

Malvína Toupalová