Banální zlomyslnost života / Seriózní muž
Zatímco jedním z ústředních témat starších filmů bratrů Coenů byla nevyzpytatelná náhoda, která drasticky převracela promyšlené plány hrdinů, v jejich nových dílech jako by byl stav věcí obrácený naruby. Neurčitá a neodhadnutelná se zdá být každá situace, do níž se postavy dostanou; hrdinové tady zoufale touží po sebemenším ostrůvku jistoty, který by dal jejich tápání ve světě alespoň nějakou pevnou základnu. Seriózní muž představuje v tomto ohledu jejich dosud nejdůslednější dílo, které je formulované jako komplexně položená otázka po smyslu světa, v němž Bůh komunikuje prostřednictvím nesmyslných vzkazů vyrytých do zubů nic netušících lidí.
Světa, v němž se události řídí podle pravděpodobnostní mapy vesmíru stvořené duševně nevyrovnaným mužem, a kde na dveře domácností klepou lidé, kteří mohou, ale také nemusejí být několik let po smrti. „Co dělat, když se pravda ukáže jako lži a všechna naděje ve vás umírá,“ ptá se starý rabín ve variaci na text kapely Jefferson Airplane. „Smiřte se se záhadou,“ odpovídá lakonicky otec problémového korejského studenta.
Seriózní muž i starší film Coenů Tahle země není pro starý staví krize svých hrdinů na pozadí střetu tradice s modernitou. Děj Téhle země je prodchnutý steskem po westernu jako žánru, kde má zlo svou stejně mocnou protiváhu, která zpravidla nakonec vítězí. Seriózní muž však nechává protiklad starého a nového propukat na několika úrovních. Na společenské rovině je zásadní zasazení filmu do prostředí americké židovské komunity počátku sedmdesátých let (častý omyl, že film se odehrává v šedesátých letech, lze vyvrátit tím, že děj odkazuje k Santanovu albu Abraxas z roku 1970), kdy moderní výdobytky jako sex, drogy a rock’n’roll stojí v těsné blízkosti prastarých tradic: praktikuje se tu rituální rozvod i zhulená bar micva. Ještě pozoruhodnější je duchovní střetnutí židovské mystiky s kvantovou fyzikou, kde na sebe nenaráží jistota tradice proti chaosu dneška, ale obojí ústí do podobného stavu nutného nevědění. Princip neurčitosti i Schrödingerův myšlenkový experiment s živou mrtvou kočkou se potkávají se zřetelnými paralelami ke Knize Jób a četnými odkazy k učením o nepoznatelnosti božích záměrů, přičemž shodným vyústěním obou je, že o ničem nelze nic tvrdit jistě.
Všechny tyto odkazy, které snímek divákům předkládá, mají ale nakonec být prověřeny testem civilních životních situací, jejichž suma teprve vytváří obraz absurdního zhroucení všech jistot. Seriózní muž je totiž především zlomyslně vtipná a zároveň hrůzná situační komedie, kde trefnost dialogů, citlivost načasování akcí, údernost point i přesně odpozorované karikaturní postavy snesou srovnání s nejlepšími filmy Coenů. Děj se drží klasických motivů vážných i komediálních filmů o životních krizích a zcela v duchu tohoto žánru je složen z několika paralelních dějových linií, jejichž svorníkem je postava hlavního hrdiny, na kterého z různých stran útočí nepřízeň osudu. Jde přitom o civilní a často banální problémy, které hrdinovi ztrpčují existenci a narušují jeho zaběhaný způsob života. Snímek končí v okamžiku, kdy do jeho života teprve hrozí vniknout skutečná katastrofa. Karikaturní postavy rabínů i anonymní svět matematiky, k nimž se trpící hrdina obrací, nakonec dokáží jen precizněji formulovat otázky, jež hlavní postavě život hází do cesty, ale nedokáží mu nabídnout smysluplnou odpověď, natož útěchu. Různé apely na to, aby se hrdina smířil s nejistotou a nevyzpytatelností božích záměrů, tu nepadají na úrodnou půdu. Není to film o duchovním smíření se světem, ale spíš trpký doklad toho, jak jsou podobné poučky nedostatečné tváří v tvář banální zlomyslnosti života. V tom tkví bezútěšnost nového coenovského filmu, která je tak totální, že jediný žánr, jenž jí dokáže přesvědčivě artikulovat, je právě komedie.
Hlavní hrdina, učitel fyziky Larry Gopnick, ovšem není solitérním středobodem filmu. Jedinou další postavou, kterou děj snímku sleduje i v situacích, kdy Larry není nijak přítomen (s výjimkou prologu a krátké sekvence poslední golfové vyjížďky Sye Ablemana), je jeho pubertální syn Danny. Hlavní část filmu dokonce začíná i končí paralelní sekvencí sledující střídavě Larryho a Dannyho. Postava Dannyho se přitom k Larryho utrpení vztahuje jen vzdáleně a pravděpodobně souvisí s často zmiňovanou podobností prostředí snímku s místem a dobou dospívání samotných Coenů. I proto Danny pomáhá plastičnosti světa tohoto filmu: jeho střety s letitými duchovními autoritami ještě zdůrazňují základní konflikt filmu rozkročený mezi mladickou touhou po bezstarostnosti a důstojnou nevědomostí starců.