Život je děvka, a pak chcípneš.../ Fish Tank

Andrea Arnoldová má zvláštní cit pro to, dostat se svým postavám na dosah, ne-li přímo pod kůži – nikdy však hlouběji. Kamera sleduje její hrdinky s až dokumentární autentičností, bez psychologizování, ale též bez přepjatosti mnohých sociálně realistických snímků. Její celovečerní debut Red Road vycházel z experimentu iniciovaného dánskými tvůrci Andersem Thomasem Jensenem a Lone Scherfigovou, kteří dali třem různým režisérům k dispozici (spolu s několika omezeními ohledně natáčení) hotové filmové postavy. Dané výchozí podmínky ovlivnily podobu výsledného scénáře i styl snímku: Fish Tank tematicky i stylisticky navazuje spíše na autorčin oscarový krátký film Wasp. Především však naplno ukazuje výlučnost, s jakou Arnoldová portrétuje prostředí pracující třídy, a s níž uniká ze škatulky sociálně kritického realismu.

Sonda do života patnáctileté dívky se nese v duchu pozorovatelského přístupu, který postavy a události nehodnotí, ale pouze ukazuje. Arnoldová však nekončí u popisnosti, která by těžila z netriviálně profilovaných postav – etická i sociální ožehavost se rozpouští nejen díky nedořečenosti vztahů mezi protagonisty, ale též díky stylistickému odlehčení. Kamera takřka neustále ulpívá na mladičké Mie, není však neutrální pozorovatelkou, spíše citlivým okem, které takřka impresionisticky dává pocítit intimitu klíčových scén a zdůrazňuje důležitost fyzického kontaktu.

Mia žije se svou svobodnou matkou, věkem i chováním připomínající spíše starší sestru a dvanáctiletou sestrou Tyler, která zase v daném prostředí dospěla až příliš rychle. Aby zmatků nebylo málo, vstupuje do jejich života matčin nový přítel Connor, který pro Miu představuje objekt rozporuplných citů: trochu otcovská figura, trochu kamarád, trochu vetřelec. Pro outsiderskou Miu – odstrčenou vrstevníky a žijící v prostředí rodiny, kde oslovení „krávo“ osciluje mezi nadávkou, neutrálním pozdravem a jediným vyjádřením sesterské lásky – je přítomnost jediného muže a zároveň jediného člověka snažícího se s ní sblížit „normálním“ způsobem završením veškerých zmatků.

Adekvátně k rozpornosti vztahů mezi postavami, v nichž si láska podává ruku s nenávistí, se i v celkové atmosféře snímku mísí drsnost s humorným nadhledem. Tyler dění kolem sebe komentuje s dětskou bezprostředností a sprostotou přístavního dělníka. Její hlášky ovšem nezmírňují či nezahlazují sociální problematiku, naopak přispívají k celkové nejednoznačnosti a zároveň jsou jedním z prostředků, které posouvají film směrem k mnohem obecnější výpovědi. Fish Tank není jen společenskou sondou do akvária Londýnského předměstí, na malém prostoru překypujícího životem i problémy – snímek úsporně a vynalézavě představuje také mezigenerační rozdíly. Mladá generace, odkojená sledováním youtube či posloucháním hiphopu, je bytostně ironická a citlivá ke kulturním referencím, naopak třicátníci, bavící se domácími večírky, tančením na reggae, opíjením a nezávazným sexem, jsou těmi hédonistickými a lehkovážnými. Ne že by náctiletí nebyli, ale jejich schopnost sebereflexe je na znatelně vyšší úrovni.

Miina záliba, tančení v hiphopovém stylu, není prezentována jen jako jediná aktivita, při níž může být sama sebou (a také prostě sama; ne náhodou se uchyluje do prázdného bytu v sousedství, pouze ve společnosti přehrávače, případně lahve alkoholu). Jde rovněž o vyjádření silného postoje ke světu, v němž se mísí tvrdost se zranitelností a příjemné beaty s naléhavými texty. Podobně estetika celého snímku stojí na napětí i sepětí ožehavé sociální tematiky a jemné stylizace, které zároveň odlehčuje i zatěžuje. Realismus stylisticky podpořený užitím ruční kamery či přítomností pouze diegetické hudby je přitom stejnými prostředky „podkopáván“: všechny postavy neustále poslouchají hudbu nebo na ni tančí, kamera lehce a plynule proplouvá kolem Mii, snímek je rytmizován občasnými celkovými záběry krajiny či hejn ptactva. Způsob snímání je tu ostatně velmi odlišný od Red Road, kde hlavní postava většinu času sleduje okolí pomocí soustavy bezpečnostních kamer; ve Fish Tank naopak kamera přebírá vlastnosti lidského, citlivého pozorovatele.

Drsný humor, jemná poetika a palčivé společenské problémy v takto nastavené konstelaci vytvářejí ojedinělý fikční svět, v němž pak většina scén svou tematikou sice připomíná mnohé sociálně kritické filmy, ale k jejich působení by se těžko hledal vzor. Jestli něco utkví v paměti více než Tyleřiny hlášky, pak jsou to závěrečné záběry loučení, v nichž matka s oběma dcerami unisono tančí v rytmu Miina hiphopového CD. V refrénu NASovy skladby se zpívá „Life‘s a bitch and then you die“ a těžko k tomu něco výstižného dodávat. Snad jen zbytek verše „that’s why we get high“, v němž lze v této situaci slyšet stejnou směs usmíření, pochopení a znepokojení jako v závěrečných replikách obou sester. Existuje málo dojemnějších a přitom nepatetických scén než objetí Tyler a Mii, v němž zazní láskyplné „Nenávidím tě“ a „Já tebe taky“.