Sociální sítě filmu
Rozhodnutí odjet do Jihlavy a najít na tamějším festivalu dokumentů inspiraci pro listopadový editorial byl šťastný nápad. Festivaly nabízejí vždycky stimulující prostředí a o tom jihlavském, zaštiťujícím se prušácky neúprosným imperativem „durch den Film denken!“, to platí dvojnásob. Možná trojnásob – rozptyl témat načerpaných z festivalového programu a debat s tvůrci a diváky poněkud přesáhl mé kompoziční schopnosti, takže než abych se pokoušel narvat do jednoho textu návrh přejmenovat Cinepur na magazín Neurocinema, diskusi o dendrofilii Vojtěcha Jasného a intelektuálně vyčerpávající vtipy o koulích Heleny Fibingerové, radši jsem to vzdal.
Byl to ovšem pouze dílčí neúspěch, který navíc jen zdůraznil podvědomě tušený fakt: festivalové prostředí funguje jako spontánně bující sociální síť, jež vedle propojování lidí se společným zájmem člověka nutí porušovat stravovací návyky, mění mu žebříček hodnot a manipuluje ho do debat, do kterých by se sám od sebe a za střízliva nikdy nepustil. Zajímavá přitom není ani tak skutečnost, jak rychle se mohou ustálené názory na film během krátké doby festivalu změnit, ale to, že tuto změnu pohledu nevyvolala jednotlivá novátorská díla, nýbrž samotné milieu festivalu.
Není to nic nového – o tom, jak formální rámec uvedení a vlastnosti zvoleného média předurčují podobu a úspěch natočeného filmu, by mohli sami dokumentaristé vyprávět nejlépe. Zatímco film uváděný v kině si může dovolit velkorysou dramaturgii a třeba desetiminutovou úvodní sekvenci, která na následující scény diváky v sále patřičně emocionálně naladí, musejí televizní dokumenty své téma definovat zcela jasně v úvodních dvou minutách (někteří televizní dramaturgové dokonce mluví o 30 vteřinách!). Pokud to jejich tvůrci nedokážou, diváci prostě přepnou na jiný kanál.
Je proto zajímavé sledovat, co s dokumentární audiovizuální produkcí udělá, vstoupí-li do hry médium, jež je filmovému plátnu vzdáleno nepoměrně více než televizní obrazovka. Na internetu jsou v současnosti dostupné minimálně dva doku-projekty, které počítají s prostředím „world-wide-webu“ jako s primárním způsobem prezentace. Interview Project produkovaný Davidem Lynchem nabízí na http://interviewproject.davidlynch.com sérii tříminutových rozhovorů s obyvateli zemědělských částí Spojených států. Ačkoli výběr jednotlivých mluvčích i způsob snímání zapadá do Lynchovy předchozí tvorby (lidé vystupující před kamerou a mluvící o svém životě jsou vesměs buď evidentní outsideři, anebo se za pečlivě upravenými fasádami jejich domovů skrývá nějaká hluboká ztráta), je efekt natočených výstupů přes jejich bizarnost jiný než v případě Modrého sametu či Zběsilosti v srdci. Zatímco v těchto filmech zcela vládla ironie, při sledování Interview Projectu převažuje pocit intimního setkání, které by se bez počítače připojeného k internetu nikdy nemohlo uskutečnit.
Další dimenzí Lynchovy produkce jsou samozřejmě diskuse probíhající na Facebooku, Twitteru i YouTube, do nichž se diváci mohou bezprostředně po zhlédnutí nového dílu zapojit. V interaktivitě však Lynchovy rozhovory zaostávají za Lönrottem 2017, který připravuje finská TV YLE. V rámci tohoto projektu mohou uživatelé o zhlédnutých videích nejen diskutovat, ale mohou své osobní zpovědi sami natáčet a uploadovat. Namísto předem připravené dramaturgie a implicitního líčení alternativní verze americké historie, jež se skrývá za Lynchovým projektem, zde přebírá hlavní úlohu touha po sdíleném poznání. Důležitější než vypointovaný příběh je vzniklé společenství.
Po televizi, videu a DVD tak dnes možná internet přináší další z mnoha smrtí filmu. Jak bude vypadat jeho vzkříšení?