MFF Benátky 2009 / Benátky politické, Benátky mé
Biennale naštěstí není Berlinale. Na rozdíl od německého festivalového monstra, jehož program není zrovna stvořen pro cinefilské choutky, je nejstarší filmový festival na světě balzámem na duši. Benátky sice nedrží prst na tepu nejžhavějších artových titulů – ty pravidelně rok co rok do svých dvou hlavních sekcí „vyzobe“ bohorovná canneská přehlídka –, ale kvalitně sestavený oficiální program, kde ze 75 filmů má 71 z nich ono kouzelné „world premiere“, rozhodně Benátkám ostudu netrhne (a občas i potěší).
Své také dělá pozdně letní bezstarostnost přímořského vánku na Lidu, stranou turistického třeštění kolem hysterického náměstí San Marco. Příjemně starosvětský ostrov, po kterém většina rezidentů jezdí zásadně na bicyklech, koncentruje to nejlepší z Itálie (alespoň z pohledu desetidenního turisty). Moře, vůni pravého espressa, chuť jemně krájené šunky, ležérní módu. Tutto bene. Škoda jen, že tu ceny během konání festivalu najednou dosáhnou svého trojnásobku...
Minimální prostor pro marketové projekce, kterých je v Cannes i Berlinale naopak požehnaně, poklidnější rozměry benátského festivalu jenom dotváří – návštěvníci jsou ušetřeni hektického byznys mumraje. Jako by šel skromnější rozpočet, kdy festival sám sebe nepotřebuje prezentovat v bombastickém stylu, benátské přehlídce vlastně k duhu (nebo je to jen z nouze ctnost?). Uvidíme, jak Biennale „nakopne“ nově budované centrum Palazzo del Cinema, které z letošního ročníku udělalo staveniště. Futuristické budově, s plánovaným datem dokončení 2011, má vévodit obří sál s kapacitou 2100 sedadel. Připravovaný chrám za 100 milionů eur je součástí širší architektonické regenerace Biennale, a pokud se festivalu podaří nalákat movité sponzory, může se nadechnout k nové, zářivější etapě své (prozatím šestašedesátileté) existence.
Jakub Felcman ve skvělém referátu z Cannes (Cinepur č. 64) pasoval v jedné krátké poznámce benátský festival na podvyživeného otloukánka – sevřeného do kleští konkurenční říjnové přehlídky v Římě a megafestivalu v Torontu, který letos startoval tři dny před skončením slávy na Lidu. Je pravda, že pověst benátského festivalu neprožívá své nejlepší období. Na druhou stranu je třeba říci, že římská pompa (nyní již jen s velmi vlažnou podporou aktuálního starosty) byla vystavěna na přízni bývalého prvního muže italské metropole. Což není ideální konstelace k vytvoření stabilního festivalového zázemí. A žádané Toronto, které právem ohromuje svým naditým programem, zase bere velkou část svého „artového the best of“ právě z benátské přehlídky (kde se tyto snímky hrají ve světových premiérách). I když „nejstarší svátek filmu na světě drží v podstatě kouzlo města, deníkáři a filmoví publicisté, kteří vytvářejí zdání stále hvězdné a důležité události“, jak Michal Procházka trefně vystihl, co jsem letos na Lidu dělal (Cinepur č. 65).
Je samozřejmě možné, že za pár let po benátském festivalu neštěkne ani student prvního ročníku filmové vědy a svatá festivalová trojice se bude vyučovat ve formátu „Cannes – Berlinale – Toronto“. Smrt v Benátkách se podle mě ale zatím nekoná; jsou to teď spíše takové uvolněné prázdniny u moře, kde se zkrátka nikdo nikam moc nehoní. Berlička pro kavárenské debaty: Toronto patří nákupčím a sales agentům, do Benátek se stále jezdí „za uměním“.
Politika
To letošní filmové umění ale na počátku září v benátských kinosálech tancovalo vydatně dle politických not. Dvě nejvyšší ocenění hlavní soutěže Venezia 66 získalo svorně duo děl s vyostřeným politickým podtextem. Jak v případě izraelského válečného dramatu Libanon od Samuela Maoze, tak spirituálních Žen bez mužů (Zanan bedoone mardan) íránské režisérky Širin Nešatové jsem vynechal novinářskou projekci a šel si favorizované soutěžní filmy užít na veřejné promítání do Sala Grande. Odměnou mi byla vzrušená atmosféra, svorně zdvižené „victory“ u obou delegací, zelené šátky v barvě revoluce, několikaminutové standing ovation a ideály demokracie. Upřímně míněné dvojici vítězů jsem upřímně tleskal také – je v tom přece jen ale zakleta i krásná iluze, sdílená v začarovaném kruhu. Protiválečné dílo se promítne protiválečně naladěnému publiku, svorně si k našemu humanistickému postoji zatleskáme a za rok zase u nějakého protiválečného díla nashledanou. Podobně rozporné pocity, jaké občas zažívám při pondělní četbě Respektu, ale k festivalovému reji asi patří. Trocha cynismu, trocha naděje, protřepat, nemíchat.
„6. června 1982 v 6:15 jsem poprvé v životě zabil člověka.“ Takto suše začíná press-kit k filmu Libanon a pro režiséra byl jeho mučivě osobní projekt zjevnou filmovou terapií. Zavřít na 90 minut do (potem, krví a olejem nasyceného) prostoru tanku i diváka, který je dezorientován stejně jako čtveřice vystrašených hrdinů, se ukázalo jako silný formální kalibr. Více než „mezinárodní“ omluva za schizofrenní agresi židovského státu do jižního Libanonu působí film coby očistec pro tehdy dvacetileté mladíky v izraelských uniformách. Maoz byl na začátku osmdesátých let krátce vycvičen jako střelec tanku (přičemž tehdy se samozřejmě trénovalo na barelech naplněných benzínem). A ze své první ostré akce, kde dostával příkazy k „dočistění“ oblastí kolem Bejrútu, si odnesl celoživotní trauma, kterému se o sedmadvacet let poté nejvíce tleská na filmovém festivalu. Říci „válka je špatná“ se dá různými způsoby a režisér si svým temným klaustrofobickým dramatem o Zlatého lva prostě řekl tak originálně, že mu ho porota (velmi očekávaně) přisoudila. I s mírným odstupem se mi Libanon stále jeví jako to nejlepší, co jsem letos v Benátkách viděl. A ne, nejsem sionistickým agentem.
Ženy bez mužů mě fascinovaly tím, co postrádá drtivá většina filmů – spodním kinematografickým proudem. Dosud videoartová umělkyně, která svůj hraný celovečerní debut spojila s událostmi státního převratu v Íránu roku 1953, dokonce v některých scénách křísila ducha proslulých Tarkovského jízd. Snad ještě více než z Libanonu se mi dodnes právě z díla Nešatové, oceněného Stříbrným lvem za režii, vybavují některé přízračné scény (evidentně inspirované biblickou ikonografií). Propojit světské s posvátným – a nebýt u toho trapný – je režijní dar, který u této dvaapadesátileté režisérky působí s až zarážející samozřejmostí. Jak Libanon, tak Ženy bez mužů by měly být zkouškou, zda česká kinodistribuce tato díla svým divákům představí dříve než karlovarská přehlídka v červenci 2010.
Ve volbách jsem do urny nikdy nevhodil lístek pro levicovou stranu (snad krom toho vzdoru na mé osmnácté narozeniny...), přesto mě filmy Michaela Moorea stále baví. O jeho vášnivě zanícené revolucionářské novince Capitalism: A Love Story samozřejmě měli novináři v článcích „z pražské redakce“ jasno už předem, aniž film viděli. Rád si tak počkám na uvedení do českých kin, abych si nejprve mohl hlavu vykroutit nad zdejšími recenzemi o propagandě, manipulaci, znásilňování faktů a přefouklém egu. Levicová kost v krku se mnohým asi vzpříčila i u projekce mimosoutěžního dokumentu South of the Border od nevypočitatelného Olivera Stonea. K inspirativnímu dílu, v kostce mapujícímu národnostní vzepětí Latinské Ameriky, přijel jako „host“ i Hugo Chávez – více to ovšem po mém soudu vzrušilo Novinky.cz než samotné diváky na Lidu.
Krev
Ale co by to bylo za pořádný umělecký festival, nebýt krve, mučení, vyhřezlých střev či vraždy vlastní matky. Zcela nekompromisní byl japonský solitér Shinya Tsukamoto, který si prostě točí, co chce – až na doraz. Film Tetsuo the Bullet Man, ze kterého se mohutně odcházelo, na mě zapůsobil jako první album Rage Against the Machine puštěné nahlas do sluchátek. Vřele doporučeno jako intelektuální projímadlo na některé pokusy o festivalová dramata! Americká legenda zombie hororů George A. Romero také přišel se svou krvavou troškou do soutěžního mlýna (což zahrnovalo i pojídání koně za živa). Snímek Survival of the Dead překvapil „uhlazeným“ obrazem a také převahou konverzace nad akcí – tolik filozofie mezi ustřelenými hlavami se jen tak nevidí.
Oba filmy jako by ani nebyly hodny obšírnějších debat na festivalu a podivný nezájem (vyjádřený i porotou) provázelo též nové dílo Claire Denisové White Material. Pod názvem Bílé maso ho do českých kin v únoru uvede Artcam, takže cinefilové se mohou začít těšit na chmurný příběh z africké kávové plantáže, nad kterou se neodvolatelně snáší stín občanské války. Skličující snímek s nezaměnitelnou elegickou atmosférou není převratným majstrštykem této francouzské režisérské hvězdy; pořád ale může vyučovat řadu dalších tvůrců v tom, jak ve filmech mluvit obrazem, ne slovy.
Nadřazené odfrkávání italských novinářů (což je velmi zvláštní druh novinářů...) patřilo mystickému hororu My Son, My Son, What Have Ye Done?, který za pouhé dva miliony dolarů pořídil Werner Herzog. Jeho vzniku předcházela debata režiséra s Davidem Lynchem (jehož společnost ABSURDA snímek nakonec distribuuje), jak těžce se dnes shánějí peníze na natáčení filmů. Herzog pak demonstrativně udělal toto dílo se „školním“ rozpočtem. Do strašidelné poémy o zlu v každém z nás zlákal německý tvůrce noblesní herce (Willem Dafoe, Udo Kier, Chloë Sevigny) a v hlavní roli nechal vyniknout Michaelovi Shannonovi. Ten se do své divadelní role v řecké tragédii vžije natolik, že pak doma udělá to stejné, co jeho postava na jevišti: mečem zabije vlastní matku. Inspired by true events.
Zklamání
Závidím Dominice Prejdové její květnovou návštěvu nejznámějšího festivalu, kde „co se stát nemůže, je vidět špatný film“ (Cinepur č. 64). Biennale sice není Berlinale, ale také ani Cannes – i letos se do hlavní soutěže probojoval film–omyl, a tím byl egyptský Cestovatel (Al mosafer). Pokud se v aktuálním roce neurodí kvalitní egyptský snímek, neměl by nás umělecký ředitel Marco Müller trápit jakousi turistickou pohlednicí – jen kvůli národnostní pestrosti soutěže? Slabší chvilku si vybral i Patrice Chéreau: jeho novinka Pronásledování (Persécution) je marnou snahou vzkřísit v pařížských ulicích obrazovou magii jeho londýnské Intimity (2001). Nejvíce na filmu ale vadily problémy dvacetiletých, které se vší možnou intelektuálskou vážností řešili více než pětatřicetiletí herci – proboha! Z dlouze očekávaného snímku belgického režiséra Jaco van Dormaela (host letošní LFŠ točil naposledy v roce 1996) se zase vyklubal efektní kýč. Mr. Nobody je ale udělán s takovou láskou k reklamní estetice, že sci-fi z roku 2092 alespoň umožnilo rozeznat na plátně nejjemnější odstíny všech možných barev. V Cannes asi věděli, proč Dormaelův film letos odmítli do své soutěže. Nesnesitelná hlavní hrdinka mě předčasně vyhnala z kinosálu u prkenných česko-slovensko-irských Lištiček, které ale dostaly na frak hned v několika recenzích najednou, proto snad postačí jen zapomenout na jejich uvedení v sekci Týden mezinárodní kritiky.
Za další nemastné neslané zážitky si ale mohu sám, protože většina z programu paralelní soutěžní sekce Horizonty je už na vlastní nebezpečí (což vám potvrdí čtyři z pěti filmových kritiků). Jako například německý film Něžní příživníci (Zarte Parasiten), kde jsem se chytil do pasti stokrát viděného „jakožepsychologického“ dramatu. Neoriginální nuda. Čínský snímek Kráva (Dou niu) jsem statečně vydržel až do doby, kdy si hrdina začal s hlavní hrdinkou (tedy krávou) vyměňovat dlouhé pohledy. I u vítězného díla této sekce, filipínského Třesku (Engkwentro), nešlo v některých scénách nevidět umělecké provizorium. Chápu ale porotu, která ocenila sympatickou angažovanost debutu mladého režiséra Pepeho Diokna. Ten alespoň učinil smělý formální výpad: celý film z prostředí slumu má sugerovat pocit jednoho nepřerušovaného záběru kamery.
Pohoda
Skončeme optimisticky. Peter Greenaway, s precizní britskou angličtinou a elegantním oblekem s nadčasovými proužky, alespoň trochu rozzářil festival se svým pojetím Krásy – stranou krve, stranou politiky, stranou všeho. Jeho břitký osobní komentář přímo v kinosále ke čtyřicetiminutovému cvičení The Marriage mohl mnohé přesvědčit, že Greenaway je vizionář. Slavný obraz Svatba u Cana od Paola Veroneseho režisér „prohnal“ moderní digitální technologií. Na dvourozměrném plátně najednou ožilo fascinující vizuální drama, modelované podle aktuálně se měnícího zdroje světla, které dopadá na všech sto třicet postav gigantické malby dokončené roku 1563.
V praktickém životě to asi moc použitelné nebude, ale naše existence nemusí nutně ovládat jen politika, krev a zklamání. „Jsem romantik a mám rád krásu...“ Někdy prostě stačí sednout na lavičku, zaposlouchat se do klidného mořského přílivu a pozorovat, jak se čas kolem nás jen líně vleče jako tichý přítel... prostě (festivalová) pohoda. Na Biennale jsem jí letos viděl kolem sebe znovu dost na to, abych se na Lido chtěl vrátit i příští rok. Nebo nebudu tak lpět na tradici a za těžce vydělané peníze koupím letenku do opěvovaného Toronta. Kdo ví?