Mistrovsky skromná velkolepost/ Výměna

O tom, že dříve béčkový „sexcowboy“ Eastwood „dozrál“ v mistra režiséra prvořadých oscarových dramat, bylo napsáno mnohé, nejvíce asi před čtyřmi lety v souvislosti s uvedením boxerského „triumfu vůle“ s názvem Million Dollar Baby. Jinak to není ani v případě nejnovější Výměny (Changeling znamená doslova „Podvržené dítě“) vyprávějící „skutečný příběh“ svobodné matky Christine Collinsové (v podání Angeliny Jolieové), jíž se roku 1928 ztratil synek a následně jí tehdy hojně kritizovaná a zkorumpovaná losangeleská policie hodila na krk cizí dítě za účelem smést pod stůl vlastní pochybení.

Výměnu zahajuje již zmíněný titulek „Skutečný příběh“, namísto obvyklejšího sdělení „Podle skutečného příběhu“, jež zpravidla uvádí snímek do perspektivy. V samém začátku, ještě o několik vteřin dříve, se přitom na plátně objevuje logo Universal v podobě, jakou studio používalo v dvacátých letech minulého století - známý obraz otáčející se zeměkoule, kolem níž krouží název společnosti, obklopují třpytící se hvězdy, celé v jasně zářivém černobílém tónu. Tenhle výjev odkazuje na lesk a slávu klasického Hollywoodu v dobách hvězdného systému, nikoli na syrový realismus. A právě tento rozpor, obsažený ostatně už ve slovním spojení „skutečný příběh“, jako tvůrčí princip prostupuje Eastwoodovo skoro až nelítostné drama s parametry oscarového kandidáta. Divák je neustále konfrontován jednak s pokusem o přesný obraz doby (Los Angeles dvacátých let, moderní utlumení barevné škály do tmavých teplých tónů) viděný ze současné perspektivy a zároveň se stylově přesným „obrazem“ filmů z éry klasického Hollywoodu (opět tlumená barevná škála představující černobílou). „Klasická“ je do jisté míry i narativní strategie, s níž Eastwood pracuje – přísně lineární vyprávění, rámované titulním motivem, převážně dodržující jednotu místa a času, s výjimkou dvou paralelních sekvencí. Na druhou stranu ale vyprávění kumuluje několik „překvapivých“ vyvrcholení za sebou, kdy nepokrytě čekáme onen pravý happy-end, zatímco ten přichází v jakési smířlivé verzi, proklamující význam naděje ve „šťastný konec“, jež je jako taková vlastně mnohem důležitější.

Obsazení Jolieové nabízí možnost srovnání. Role matky ztraceného chlapce a způsob, jakým ji ztvárnila, má hodně společného s hereččinou postavou v loni uvedeném snímku Michaela Winterbottoma Síla srdce zakládajícím se na skutečné události, v němž se hrdinka také vyrovnává se ztrátou milované osoby (jde o unesení manžela). V obou případech představuje Jolieová silnou ženu, která se nehroutí pod tíhou zoufalství a nezdaru, ale nezdolně jim čelí až do konce, ať je jakýkoli. Je to symbol emancipace a skoro až archetyp odhodlané matky/manželky, jež bere situaci do vlastních rukou a jedná navzdory mínění společnosti té které doby zastoupeným muži.

Jako už dříve i v případě Výměny pojímá Eastwood vyprávění velkolepě a zároveň v duchu své typické stylistické zdrženlivosti, přičemž ona velkolepost spočívá v tom, jak důsledně a často nesmírně sugestivně líčí příběh (vyšetřování, proces, odsouzení, čekání na popravu atd.) coby jednotlivé stupně vývoje postavy se všemi nutnými vedlejšími liniemi, které by mohly tvořit motiv pro samostatné vyprávění. Podle potřeby přitom přechází z žánru do žánru (policejní drama, sociální drama, detektivní thriller s hororovými prvky, soudní drama s rozhodnutím v poslední vteřině), jakoby se tím snažil naznačit složitost skutečného života. V tomto smyslu se nestraní okázalých emocí, které však vyznívají jaksi „eastwoodovsky” okázale, vyvažuje je neustálé vědomí bezpráví, s nímž se potýkají hrdinové. Na druhou stranu se nabízí otázka, proč zvolil režisér nedobovou hudbu (jíž je sám autorem), rozpaky pak budí paralelní křížový střih dvou soudních procesů, který působí neobratně, neboť mu chybí vnitřní rytmus a potažmo i jeho lepší opodstatnění ve vyprávění.

Eastwoodův staromilský styl práce, čili důraz na tzv. poctivý příběh a přímočará režie, který obestírá jistý charakteristický, upřímně míněný patos a kdy z intimního osudu hrstky hrdinů učiní široké epické vyprávění znaje přitom tu přesnou míru klasických žánrů, nepůsobí vůbec zastarale. Anebo snad zastarale ve smyslu onoho tzv. poctivého příběhu, jehož sledování umožňuje jemnou žánrovou reflexi, především však čirý divácký zážitek.