Před spálením přečtěte / Po přečtení spalte
Po filmu Tahle země není pro starý, který byl především velkým dialogem westernu a thrilleru (méně již dílem s jasným etickým viděním McCarthyho předlohy), se coenovský intertextový vesmír rozšiřuje o bravurní hříčku Po přečtení spalte vyprávějící bezmála autisticky zacyklený příběh o hře na špióny a studenou válku v éře mobilních telefonů a vypalovaček.
"What did we learn, Palmer?
I don't know, sir.
I don't fuckin' know either. I guess we learned not to do it again.
Yes, sir.
I'm fucked if I know what we did.
Yes, sir, it's, uh, hard to say.
Jesus Fucking Christ."
Po filmu Tahle země není pro starý, který byl především velkým dialogem westernu a thrilleru (méně již dílem s jasným etickým viděním McCarthyho předlohy), se coenovský intertextový vesmír rozšiřuje o bravurní hříčku Po přečtení spalte vyprávějící bezmála autisticky zacyklený příběh o hře na špióny a studenou válku v éře mobilních telefonů a vypalovaček.
Rafinovaná parodická hra začíná již úvodním záběrem: globální pohled na východní pobřeží Spojených států z ptačí perspektivy, v jehož rámci kamera postupně lokalizuje centrální budovu CIA, evokuje humornou představu velkého „Jiného“, neviditelné instance dávající iluzi možnosti globálního kognitivního mapování, jakož i příslib příběhů o velkém spiknutí, jaké mimo jiné známe z politických thrillerů sedmdesátých let. Velkou zápletku bude různým způsobem vzývat většina postav, počínaje „padlým agentem“ Osbournem Coxem (John Malkovich), který na začátku se slovy „To je ukřižování! Za tím je politika!“ odmítá přijmout fakt, že důvodem jeho propuštění ze služeb CIA je jednoduše alkoholismus, přes hypertrofovanou paranoiu Harryho Pfarrara (George Clooney) až po eskapádu s diskem („secret shit“) putujícím z dámských šaten na ruskou ambasádu a možná ještě dál, kterou společně iniciují a sehrají třeskutě prostoduší zaměstnanci fitness centra „Hardbodies“ Linda Litzkeová (Frances McDormandová) a Chad Feldheimer (Brad Pitt).
Právě v příběhu Lindy a Chada se asi nejlépe odrážejí principy snímku, který si ve známých kulisách a se známými rekvizitami hraje na špionážní politický thriller. Svým způsobem nás tato absurdní, radostná, lehce infantilní, ale s vážnou tváří podaná „hra na žánr“ na okamžik přivádí do blízkosti filmů Wese Andersona. Na rozdíl od nich je ovšem snímek Po přečtení spalte nelítostný, své postavy nemá rád a divákovi téměř neumožňuje empatický vstup do hry (takový, jaký v předchozích filmech bratrů nabízely postavy jako Jeff „The Dude“ Lebowski, Marge Gundersonová z Farga či Ed Crane z Muže, který nebyl). Aktéři příběhu působí jako sbírky neurotických tiků, úchylek, naivity, idiocie, přehrávaných rolí a prožívaných klišé, probouzené k životu přítomností (proti typu obsazených) hereckých hvězd a zážitkem jejich bujaré travestie.
Vtipné je, že ona v prvním záběru naznačovaná rovina vševědoucího velkého „Jiného“ ve filmu de facto chybí (vyjma scén zábavného shrnutí fabule pro mírně lhostejného a netrpělivého šéfa CIA v podání skvělého J. K. Simmonse). Lze říci, že příběh postav se rozvíjí výhradně „horizontálně“ – formou mechanických opakování (od Harryho tiků, dávivých reflexů a bizarních sexuálních úchylek přes strojové utužování těl v posilovně, obsedantní jogging a automatické stisknutí spouště až k žalostně identickým neúspěchům při hledání ideálního partnera) a komických rozporů. Ty pramení z ustavičného poměřování neslučitelného (globální komplot vs. lifestyle a look) a trvalé disproporčnosti jednání postav vzhledem k situaci: Chad ani v roli agenta v obleku („Mr. Black“) neodkládá cyklistickou přilbu, majitel posilovny (Richard Jenkins) ukazuje fotografii sebe sama jako řeckého ortodoxního kněze a otázka ruského velvyslance na původ CD nepátrá po jménech vysoce postavených agentů nepřátelských tajných služeb, nýbrž pouze zjišťuje použitý hardware – PC nebo MAC. A zároveň platí, že tyto uvedené motivy, tj. mechanické opakování a komické rozpory, které v Po přečtení spalte fungují ve službách grotesky, jsou zde současně zdrojem zvláštního smutku, který všechny postavy obestírá.
Nakonec nejde o nic většího než o historku o pomýlených figurkách, které se legračně pinoží, aniž by byly jakkoli s to zasáhnout do „velkého obrazu“, jejž vzývají. Půvab filmu Po přečtení spalte spočívá právě v této malé formě (groteska) a v tom, jak zábavně cynicky traktuje touhu svých postav a diváků po velkých zápletkách a vyústěních.