Ikona versus schema / Che Guevara - Revoluce

Režijní suverenitu nebylo Stevenu Soderberghovi nikdy možné upřít. Zároveň však mnohé z jeho filmů působily jako sice dokonale zvládnuté, ale zároveň nepříjemně sterilní artefakty, které režisérova láska k formálním postupům mainstreamové kinematografie odsoudila do role zábavných, někdy však zbytečně samoúčelných žánrových experimentů.

Do jisté míry to platí i o první části jeho portrétu argentinského revolucionáře Che Guevara – Revoluce. Vylodění hrstky Castrových mužů na kubánském pobřeží na podzim roku 1956, počáteční kolaps partyzánských oddílů v provlhlých lesích pohoří Sierra Maestra, dílčí úspěchy a nakonec triumfální dobytí poslední opory Batistova režimu, kdy Guevarovy oddíly dva roky po zahájení revoluce v ulicích Santa Clary během vánočních svátků rozstřílejí přesilu vládních vojáků: to vše je nasnímáno v působivé kombinaci dokonale ostrých, barevně intenzivních a přitom mrazivě studených záběrů, jež vzbuzují stejně přízračný efekt neskutečného snu jako sekvence ze starých válečných týdeníků. I v těch přeci mechanická odtažitost obrazů znemožňovala publiku identifikovat se se kteroukoli z anonymních postav, jež se před objektivem kamery objevily, a zesilovala v divácích vědomí rozporu a nesouměřitelnosti mezi tím, co se odehrává na plátně, a tím, co sami prožívají. Jako by události už jen tím, že jsou snímány výhradně ve velkých celcích, ztrácely na realitě. Ostatně Soderberghova snaha potlačit alespoň částečně konvence hollywoodského vyprávění (hudební podkres scén, jednáním postav motivovaný střih, střídání akcí s emotivními detaily tváří) je tím, co Revoluci osvěžuje nejvíc. Díky nesentimentální a přísně chronologické dramaturgii, kterou rozrušují jen vložené černobílé pseudodokumentární záběry z Guevarovy návštěvy New Yorku v roce 1964, se alespoň zpočátku zdá, že nebudeme sledovat žádné obvyklé historické melodrama, ale střízlivě civilní kroniku guerillové války.

S přibývajícím časem však po plátně defilující revoluce, jež se postupně rozlévá z kopců do údolí, vyvolává tísnivý pocit: jako bychom místo rekonstrukce složitě se klikatící reality sledovali pečlivě promazaný stroj, který se bez jakéhokoli vybočení žene po předem naplánované trase.

Je pravda, že tento postup je Soderberghovi vlastní a ve svých filmech ho používá pravidelně – tu k jejich většímu, tu k menšímu prospěchu. Problémem zůstává, že v případě Revoluce není tato šablona ani zdaleka tak nevinná, jako tomu bylo třeba v Dannyho parťácích. Schéma lupičské komedie nikomu neublíží; horší je, když se v případě Soderberghova „kubánského“ snímku stane mustrem, v jehož rámci jsou prezentovány veškeré události i perspektiva samotného Che Guevary, podle jehož memoárů byl scénář Revoluce sestaven. Touto nešťastnou volbou předlohy se tvůrci filmu nejenom zbavili možnosti demytizovat muže, který sám sebe ve svých projevech a denících proměnil v živoucí transparent revoluce, ale přebírají i Guevarovu interpretaci všeho, k čemu na Kubě došlo.

Guevarovy vlastnoručně psané vzpomínky jsou stejně jako kterékoli jiné autobiografické mýtotvorné texty vedené snahou prezentovat sebe sama nikoli takového, jaký člověk doopravdy je, ale takového, jaký by měl být – a Soderberghovo dílo této snaze vychází dychtivě vstříc. Revoluce se celá odehrává v mantinelech řetězce ikonických gest: jsme svědky okamžiku, kdy Guevara demonstrativně odkládá lékařskou tornu a bere do rukou samopal, kdy nekompromisně trestá zrádce, zdráhavě přijímá mladičké rekruty, trpělivě vzdělává své muže. I k okolí mluví jenom v heslech – „Vyhráli jsme válku, revoluce teprve začíná“. Jeho individualita se rozpouští v idejích, které by měl podle vlastních představ zosobňovat. Heslovitá zkratka může charakterizovat dobře samotného Guevaru, kterého jeho spolubojovníci popisovali jako muže, „který by raději přijal dávku ze samopalu než realitu“. V Soderbergově filmu jsou však na ikonické schéma redukovány i další postavy (Demián Bichir napodobuje gesta a dikci Fidela Castra tak dokonale, že jeho projev plynule přechází v parodii), a především samotná historie kubánské revoluce. Obraz padesátých let, Kuby a lidí, kteří v ní bojovali, žili a umírali, má v Revoluci stejně razantní a stejně zkreslující obrysy jako reprodukce slavné fotografie Alexandra Kordy, kterou sítotisk zploštil na dvě prolínající se skvrny černé a bílé, donekonečna přetiskované na rudé pozadí. Vyprázdněné a nic neříkající.

Ačkoli tedy může Soderberghův film v některých chvílích budit dojem dokumentu, představuje jeho pravý opak. Hranice světa, který vytváří, jsou stejně ohebné a stejně černobílé jako záběry proslovu, který commandante v závěru filmu pronáší na Valném shromáždění OSN. Je to ideologický proslov – interpretace světa, které je třeba se držet, protože jen její pomocí je možné skutečnost (ať už prožitou či zobrazenou) „správně“ pochopit. A je to zároveň perspektiva, v níž je možné protivnou otázku, co všechno se skrývá za značkou jménem „Che“, hodit s klidem za hlavu. Na to, zda se ji pokusí vyslovit a zodpovědět druhý díl Soderberghova diptychu, si budeme muset ještě počkat.