Ve věži ze slonoviny / Nad současným stavem oboru filmová věda v ČR

Nechci být nevděčný k oboru, který jsem vystudoval, ale často se ptám, k čemu je dobrý. Ptám se na to především, když do Cinepuru přispívají studenti filmových věd a jejich písemný projev je značně neutěšený. Ptám se na to, když do Cinepuru sháníme někoho, kdo by mohl psát o tématech jako je regulace distribuce, a nikdo z absolventů či studentů tří kateder filmové vědy u nás toho není schopen, přemýšlím nad tím, že audiovizuální produkce nových médií jako je internet nebo počítačové hry přináší nové badatelské výzvy, na které z oboru filmových studií málokdo reaguje (kdo jiný by měl?).

Humanitní vědy jsou v krizi, jistě, to už víme i u nás. Jsou však u nás v krizi proto, že jsou nehorázně podfinancované, jsou v krizi proto, že nejsou schopny nabídnout jakékoli přínosné poznatky, nebo jsou v krizi, protože jsou takto označeny? O financování se netřeba bavit, vyřešení tohoto problému by jistě mnohé změnilo. Výsledky v úzkém slova smyslu vědecké až na výjimky opravdu nemají. Humanitní obory dokáží splnit vědecká kritéria, jako je soudržnost vědeckého diskurzu, ale jsou nedostatečně empirické, jejich poznatky se těžko verifikují, experimentální ověření tezí se v podstatě neuskutečňuje. Jedním z úniků před touto pastí jsou minuciózní historická bádání, k nimž se tyto obory utíkají, kde se však často, alespoň ve filmové vědě, zkoumají bezpečně vzdálená a mnohdy podružná témata. Kritika z nedostatečné vědeckosti je jistě oprávněná. Je však účelem humanitních oborů takto vymezená vědeckost, mají se snažit za každou cenu dostat do škatulky, která je dnes tak přísně vymezována různými státními institucemi poskytujícími finanční podporu v podstatě jen přírodním vědám? Humanitní disciplíny všeobecně přinášejí také jiné hodnoty: vytvářejí nové společenské ideje, moderují společenskou diskusi, pomáhají osobnostnímu růstu svých absolventů apod. Zdůrazňování těchto argumentů je podle mě cestou, po níž by se humanitní vědy měly vydat, pokud se chtějí ubránit úzkým nárokům vědeckosti přírodních věd, s nimiž se budou těžko vyrovnávat, i když nelze vyloučit úspěch ani v této oblasti.

Co by to znamenalo pro filmovou vědu? Rozhodně vyjít ze závětří společensky nedůležitých badatelských témat a odpovídat na otázky, které se týkají společensky závažných problémů, jako je např. cenzura, vliv filmu (např. reprezentace násilí) na diváky, film v krizovém politickém období, filmové dědictví, význam filmového umění apod. Filmová věda by zde jako humanitní disciplína jednoznačně vyvrátila námitky na svoji nedůležitost a neužitečnost. Užitečné totiž nejsou jen ty poznatky, které se podaří napojit na vědecko-průmyslový komplex. Přijmutí společenské zodpovědnosti pokládám za přirozený stav humanitních disciplín.

Druhou možností, jak uhájit svůj význam a svoji hodnotu pro společnost, je těsně se přimknout k přírodním vědám a stát se vědeckou disciplínou v užším slova smyslu. Byť se to může zdát nemožné, pokroky v oborech jako je neurobiologie apod. nabízí velmi dobré možnosti průniku humanitních disciplín a přírodních věd. Možná jsou to právě poznatky těchto nových oborů, které svou konkurenceschopností dokážou vytlačit mnohem spekulativnější poznatky humanitních věd jako filosofie, psychologie, a nakonec i uměnověd, které do této oblasti svým zkoumáním subjektivity patří. Např. v případě celé části experimentálních filmů založených na rychlém střihu by bylo možné započít výzkum zkoumající efekt extrémně krátké montáže na rozpoznávání objektů, který by jistě nebyl důležitý jen pro poznání filmu, ale i další poznání lidské percepce a rozpoznávání. (Zrovna pojem percepce ukazuje, jak jsou koncepty humanitních věd často idealistické a nemusí ničemu odpovídat. Např. díky neurobiologii víme, že obraz předmětu je „čten“ ve zlomku sekundy v několika „pohledech“, kdy je nejprve rozpoznávána jeho příslušnost k obecným kategoriím a další pohledy čtou jeho individuální charakteristiky, tedy není žádná percepce, po níž by následovala další „vyšší“ poznávací fáze, ale obě fáze probíhají současně v několika po sobě jdoucích sériích.)

Alibistickou sebezahleděnost současného oboru alespoň v českém prostředí nakonec dobře ukazuje uplatnitelnost absolventů v oboru. O neschopnosti většiny absolventů vyjadřovat se srozumitelně česky již byla řeč. Tato skutečnost je obzvláště tristní, uvědomíme-li si, že žurnalistické povolání je jeden z mála oborů, kde mohou absolventi uplatnit své znalosti z oblasti filmu. Náprava zde by však také mohla být nejjednodušší, jeden povinný předmět by situaci v tomto ohledu mohl změnit k lepšímu. Jinak pracovní trh a společenské potřeby vytvářejí málo možností pro uplatnění. Jediná instituce, kde se snad může uplatnit čistý badatel, nepočítáme-li jeho setrvání v akademickém prostředí, je Národní filmový archiv. Každá další instituce a povolání předpokládají další dovednosti, ať už je to dramaturgie a organizace filmových festivalů nebo třeba práce pro filmový klub či provoz kina. Kdyby však obor jevil zájem o další modernější média a společenskou problematiku, jistě by se jeho absolventi mohli uplatnit na ministerstvu kultury, v různých komisích připravujících legislativní úpravy a dohlížejících na veřejné instituce, ale také v televizích, kde by jejich široká znalost audiovizuální produkce mimo klasický hraný film jistě našla své uplatnění.