Editorial č.63
Omíláním slova krize v médiích se v našich myslích uchytí krize jako univerzální odpověď na všechno. Něco nejde dobře, může za to všeobecná krize, lhostejno, zda (aktuální) ekonomická či (dlouhodobá) morální. Říct, že filmová kritika je v krizi, není tedy žádné překvapení.
Jeden ze zlomových momentů ve filmové kritice byl v polovině 70. let nástup blockbusterů v USA, kdy názor recenzentů přestal mít jakýkoli vliv na návštěvnost, hlavní slovo měl propagační diskurz. V Česku bylo zase možné uvažovat o úpadku kritiky na základě toho, že za minulého režimu po roce 1968 panovala politická nesvoboda, ale nejsilněji se o ztrátě smyslu filmověkritického psaní začalo mluvit až po Listopadu 1989, kdy se najednou trh přehltil dosud zapovězenou filmovou produkcí a kritika nebyla s to rozlišovat mezi vším dovezeným artiklem. (Náhle se objevily vzpomínky na „zlatou dobu“ samizdatů.)
K tomu se ještě s postupujícími léty přidružila bulvarizace médií, z nichž se mnohá až dosud jinak vydávala za seriózní a důvěryhodná. Rubrika Kultura byla nahrazena na více zahraničních serverech názvy jako Showbizz či Entertainment, v papírových verzích domácích deníků vřazena někam do sešitu Ekonomika či Sport. Zkracují se délky článků, jazyk se zjednodušuje do reklamních frází. V případě filmových hitů je především potřeba vyzpovídat nezletilé fanoušky, kteří přitom paradoxně psané slovo ani nepovažují za hlavní zdroj informací a noviny téměř nečtou. Za kulturní zprávy se nyní považují hlavně příhody ze života celebrit a ze samotných novinářů jsou činěny celebrity, jejichž „hvězdnost“ je podporována tím, že se zúčastňují „žertovných akcí“. Recenze se obracejí především k cílovému publiku dotyčných snímků a hladí ho po srsti. Najít zvídavou otázku či pochybnost takřka nelze, na úvahy a přesnější argumentaci není místo. Kritik, který se pokusí jít proti proudu a mluvit sám za sebe, je pak čtenáři neustále opravován, že nepíše recenze „objektivně“.
Z těchto střípků se leckomu složí obraz jasné krize, jíž prochází filmová kritika po celém světě. Zapomíná se ovšem na to, že kritičnost myšlení není nutně záležitostí profesionálů. Kritičnost se dnes nepěstuje v tradičních médiích, která oslovují především tradičně smýšlející publikum. Nelze popřít, že zprostředkovaně na média působí „teror fanoušků a kultu celebrit“, ale ono publikum, které má mít údajně vliv na celkové zpovrchnění médií, je v celkovém úhrnu jinak poměrně kritické. S rozvojem internetu, blogů a uživatelských databází nebývale vzrostla možnost vyjádřit svůj názor, jenž může být ve své nekorektnosti nakonec mnohem průraznější a objevnější než uhlazené referáty ze „seriózních médií“.
Těžko zpochybnit, že na webu neroste pouze „kolektivní inteligence“ (jak si představují utopičtí vizionáři), ale i „kolektivní blbost“, ovšem nikdy předtím v dějinách nebyla tak snadno dostupná tak široká škála názorů, která nám umožňuje mít relativně ucelený obrázek o recepci jednotlivých děl. Navíc si můžeme všimnout, že i v rámci filmových databází existuje jakási hierarchie, že je možné vyzdvihnout „kvalitní názor“ a že přispěvatelé, kteří jsou ostatními uznáváni, se vyjadřují – inu, jako ti původní kritici, kteří byli potlačeni či úplně vytlačeni z velkých, tradičních papírových periodik.
Kritika nikdy nezemřela, nikdy neupadla, jen není mocensky centrovaná na určitých místech a neustále migruje. Její jazyk a metody se proměňují, avšak základní princip pokládat si otázky „co, proč a jak“ a být resistentní vůči snadným odpovědím přetrvává. Na případu sledování a hodnocení filmů se dá demonstrovat, že lidé mají vrozenou potřebu kultivovat své sebevyjádření a není vůbec na místě psát pesimistické scénáře.