Čertík v krabičce / Louise-Michel
Třetí snímek autorské dvojice Delépine – De Kervern (zatím skromná filmografie tohoto dua byla k vidění na letošním Febiofestu, rozhovor v Cinepuru č. 63) se připojuje k současnému proudu důsledně konfrontačních filmů procházejícímu napříč festivalovou kinematografií (Ex Drummer), mainstreamem (Borat) i oblastí „béčkové“ produkce (Poultrygeist). Přestože každý ze jmenovaných titulů odkazuje k jiným kořenům (Ex Drummer k punkové estetice, Borat k reality TV a Poultrygeist ke camp filmům), společná jim je snaha dehonestovat co nejširší spektrum obecně uznávaných hodnot a tabu. Vyvracení model se zde ale nekoná v rámci žádného pozitivního programu, nýbrž z čiré, (sebe)destruktivní, anarchistické radosti.
Uvedené snímky se navíc nestaví do distance vůči popkultuře, naopak se s ní identifikují, aby ji mohly rozvracet zevnitř. Poučená rafinovanost, s jakou servírují divákům líbivé a efektní nálože provokací, perverze a hnusu, je jedním z hlavních zdrojů fascinace, jež tato díla vyvolávají. Laciný a přímočarý vzdor už nikoho ze židle nezvedne – i pobuřovat se musí promyšleně.
Louise-Michel v tomto ohledu nedosahuje extravagantní eklektičnosti a mnohovrstevnatosti Ex Drummera ani originality Borata. Ve všech scénách se drží relativně civilní stylizace, v níž vyniká výstřední fyziognomie postav, a poměrně nenápadného jednotného stylu, založeného na delších statických záběrech. Snímek však díky své formální ukotvenosti efektivněji využívá formát celovečerního filmu: oproti výše zmíněným titulům, které se záměrně rozpadají do sérií víceméně autonomních skečů, je děj Louise-Michel mnohem sevřenější. Jeho záludnost spočívá zejména v pečlivém ukrývání a odhalování informací, precizním dávkování překvapivých point jednotlivých pasáží a citlivém stupňování intenzity šokujících prvků. Některé pointy jsou zatajovány velmi dlouho (skryté identity obou hlavních postav), nicméně častější jsou nečekané údery bleskově rozvracející relativně normální situaci (k hlavě čekajícího úředníka se z mimozáběrového prostoru přiblíží hlaveň brokovnice a následný výstřel ji rozmetá po celé místnosti). Mnoho situací je zakončeno ve stylu čertíka vyskakujícího z krabičky: prudkým vpádem čehosi nepřijatelného, provokativního či odpudivého (záběry bez varování přicházejících explozí či náhlých smrtí lidí a zvířat způsobených střelnými zbraněmi). Destrukce a šok přicházejí rychle, avšak následky pro přeživší mají dlouhodobou platnost.
Explozivní pojetí světa, jak jej Louise-Michel předkládá, úzce souvisí s tématem třídního boje, které je pro celý děj charakteristické. Delépine a De Kervern snímek pojmenovali po francouzské revolucionářce z devatenáctého století a tematizací vzdoru proti společenským normám odkazují ke své spřízněnosti se surrealismem (nejsilněji vyjádřené v jejich filmu Avida inspirovaném jedním z Dalího obrazů). Snímek už od začátku natvrdo ukazuje nesmiřitelnou válku mezi bohatými a chudými: nemajetné dělnice jsou podvodem ze dne na den přivedeny na dlažbu a následně se rozhodnou využít společné peníze k zavraždění bohatých majitelů továrny, kde pracovaly. Vzájemný boj vykořisťovatelů a vykořisťovaných zde probíhá stejnými prostředky, jakými se vedou moderní války: rychlými, nečekanými, pečlivě plánovanými výpady na jedné straně a bezohledným, nevyzpytatelným terorismem na straně druhé. Scéna s modely letadel narážejícími do zmenšenin dvou mrakodrapů není jen jednorázovou a ve své podstatě nevinnou provokací; svět bohatých je natolik odtažitý a dobře chráněný, že chudým nezbývá než přikročit k přímočaře brutálním akcím. Nájemný zabiják živořící v přívěsu využívá k vraždám bohatých obchodníků smrtelně nemocné sebevražedné atentátníky, Louise pronikne do boháčova domu tak, že cestou všechny prostě postřílí.
Moderní třídní válka je ve filmu zobrazována bez nejmenšího idealismu. Titulní dvojice (anti)hrdinů, jež si mezi sebe rozdělila jméno francouzské revolucionářky, působí stejně groteskně jako zazobaný pán v obleku poroučející si na nóbl večírku stále nové druhy sýra. Vše je tu formováno důslednou neúctou k obecným hodnotám, včetně těch revolučních. Anarchie není lék na choroby současné společnosti, ale pouze způsob, jak v jejím rámci přežívat. Tím, co v permanentně vybuchujícím světě nakonec vítězí, je humor – samozřejmě zcela černý, krutý a výsměšný. Vzdor a provokace jsou v podání Louise-Michel, podobně jako u Ex Drummera, Borata a Poultrygeista, podřízeny ještě šílenější autoritě. Anarchie má smysl jen tehdy, je-li to zároveň legrace.