Distrikt 9 / Biopunková odysea

V podstatě jakékoli dílo bez ohledu na žánrové zázemí může říci mnohé o podstatě člověka – ať už v úrovni individua, společenstva či biologického druhu. Sci-fi k tomu však má silné předpoklady díky prvku futuristického prostředí. V tomto novém cizím světě, kde současné hodnoty jsou přežité či proměněné, lze očividněji poukázat na obecné aspekty lidství. Obzvláště to platí o jednom ze subžánrů sci-fi – kyberpunku.

Vyprávění zpravidla pečlivě vykresluje politické, sociální, kulturní a etnické vztahy svého světa. V centru pak stojí jedna postava, jejíž přístup ke společnosti, realitě či bytí otevírá před čtenáři či diváky nové pohledy na lidskou existenci, které ještě umocňuje motiv transformace, s jehož pomocí se ozřejmuje proměna myšlení a postojů futuristických hrdinů oproti současnosti. Kyberpunková díla pak v zásadě spadají do dvou kategorií: v první proměna už proběhla a každodennost postav je jí plně přizpůsobená (např. Neuromancer Williama Gibsona nebo Blade Runner Ridleyho Scotta), zatímco ve druhé teprve probíhá, osoby se jí podřizují a učí se s ní žít (např. Babylon Babies Maurice G. Danteca a Tetsuo Shinyi Tsukamota).

District 9, který se stal senzací letošní letní filmové sezóny, lze vnímat jako biologický ekvivalent kyberpunku. Namísto stran člověka a technologie zde v opozici stojí lidé a mimozemská rasa, která hledala azyl v jihoafrickém Johannesburgu a byla internována v titulním uprchlickém táboře. Vlivem neznámé substance se lidský hrdina Wikus začne měnit v mimozemšťana, přičemž v návaznosti na tělo se postupně přetvářejí i jeho osobní hodnoty. Wikusova mutace zrcadlí status quo celé společnosti: už nějakou dobu žijí mimozemšťané v blízkosti lidí, ale jediným následkem tohoto stavu bylo zřízení restriktivních institucí. Kumulující se napětí může vyústit pouze ve změnu, a stejně jako v řadě děl kyberpunku, i tato bude chaotická a bolestivá.

Příznačně pro teprve probíhající transformaci zastupuje hrdina pravý opak kyberpunkerů, kteří chtějí systém rozvrátit či o něm alespoň pochybují. Je to prostý úředník s tvrdě konzervativními názory, jemuž vyhovuje zázemí dominantní společnosti a z něho plynoucí pohodlí předem daných významů. Má ukázkově středostavovský život se vzornou manželkou, na přímluvu tchána pracuje v „dobrém“ zaměstnání a bez uzardění označuje mimozemšťany hanlivě jako „kreveťáky“. O to vše přichází ve chvíli, kdy začne fyzicky mutovat, ale v celkové transformaci je to pouze první krok dlouhé cesty. Agónie přerodu tělesné schránky pomalu přináší očistu Wikuse nejen od xenofobně rasistického přístupu vůči „cizincům“, ale především od samotného podhoubí těchto postojů. District 9 bývá pokládán za metaforu rasových problémů v Jihoafrické republice, ale přitom zachází dále než k reflexi jednoho lokálního problému. Skrze prostinkého hrdinu pojmenovává samotné základy rasismu – lidskou omezenost a egocentrismus. Ty je možné překonat pouze symbiózou, která původní opozice „já“ a „cizí“ promění ve „vlastní“.

Paralelně k transformaci těla často kyberpunk ukazuje proměnu hodnot a hledisek skrze setření hranic mezi úrovněmi reality. Hrdinové plynule přecházejí z hmatatelného prostoru do světa multimédií, hledají ve své paměti jako v počítačové databázi či nacházejí otisky vlastních snů a halucinací v každodenním světě. Pro ně je to běžná součást jejich existence, a tak se nad splynutím úrovní pozastavují především čtenáři a diváci. Přijetí této nové zkušenosti a na ni vázaných důsledků pro člověka mnohdy znamená důležitý krok k nahlédnutí konkrétních významů, které tvůrci do díla zanesli.

District 9 takto přichází s unikátním prostoupením médií v rovině vyprávění. Film splétá postupy dokumentu, reportáže, melodramatu a akčního snímku, ba dokonce směšuje také úrovně autorského a béčkového filmu i blockbusteru. Před diváky se otevírá mix stylů, který – na rozdíl od zástupců trendu dokumentárně stylizovaných fikcí a la Záhada Blair Witch – nemá potřebu ospravedlňovat svou formu smyšlenou legendou o nalezeném záznamu. Naopak zde dochází k bezešvému prolínání realistické sféry dokumentu, kde významy předávají komentáře „mluvících hlav“, a žánrového vyprávění, které ukazuje intimní momenty Wikuse, ozřejmuje motivace vedlejších postav a graduje za pomoci klasické dramaturgie.

Nejenže celek je zde více než součet částí, žádná z nich ani nepřevládne nad jinými – stejně jako příběh mutujícího úředníka vstupuje do sféry dokumentárně zpovídaných lidí, tak zase jejich výpovědi ovlivňují vývoj hrdinova osudu. Symbióza postupů dala vzniknout novému útvaru, u něhož lpění na zažitých kategoriích řekne o individualitě Districtu 9 asi tolik jako o člověku, když je označen podle svého rasového či národního původu.