Staronový Persepolis

Animovaný Persepolis vzniklý na základě stejnojmenného komiksu íránské nebo spíš už vlastně francouzské kreslířky a přispěvatelky New York Timesů Marjane Satrapiové je v poměrně jednotvárné podzimní nabídce českých kin čímsi svěžím a neokoukaným. Provází ho pověst „události” nejen na poli filmovém, ale především komiksovém – jedná se totiž o první oficiální íránský komiks, pokud si ovšem odmyslíme, jak sporná bývají prohlašovaná prvenství, a to zvlášť v zemi, kde stále vládne tvrdá cenzura všeho prozápadního. Co se filmového kontextu týče, tam žádná prvenství nicméně bohužel nehrozí. Persepolis je spíše chutným a osvěžujícím koktejlem dvou již i u nás známých ingrediencí: autobiografického komiksu, který je co do výtvarna ovlivněn zejména tvorbou francouzského umělce Davida B., a filmové výpovědi o životě v Íránu z pohledu ženy, již jsme měli možnost zhlédnout už několikrát – jmenujme např. film Sbohem Živote íránské režisérky Shab Bekheir Farmandehové z roku 2006.

V Persepolisu Satrapiová za spolurežie Vincenta Perronauda líčí své zážitky z dětství a dospívání v dramatickém rozmezí od Chomejního islámské revoluce a vzniku Íránské republiky v roce 1979 po válku Íránu s Irákem o hegemonii v Perském zálivu v 80. letech. Českého diváka bezesporu zarazí jak každodenní pohled na události, které známe většinou jen z novinových zpráv, tak i spojitost s našimi dějinnými událostmi. Zejména „protiamerické” období represe za čerstvé vlády Chomejního, kdy lidé nesměli pít alkohol a společensky se stýkat, docházelo k domovním prohlídkám, udáním a věznění, má s naší minulostí nemálo společného. Druhá část zase ukazuje nesnadnou adaptaci v liberálním západním světě, který se hlavní hrdince Marjane zčista jasna otevřel, když ji rodiče ve 14 letech poslali do Vídně do francouzského lycea. Nakonec se Marjane jako kritická a výrazná osobnost necítí „doma” ani v cenzurou a represí posedlém Íránu, ani ve Vídni, kde se stydí za svůj původ, protože naráží na předsudky.

Na Persepolisu je půvabné, s jakou nadsázkou svůj příběh vypráví, a využívá tak komiksového média, přeneseného do filmu. Marjane své dospívání líčí s komickou nadsázkou – když je zamilovaná do Marcuse, doslova spolu poletují městem, jakmile však Marcus v lásce zklame, stává se z něj „odporný všivák”, „rýpající se v nose” a „chlípně se šklebící skrze svůj nechutný chrup”. Podobně ironická je Satrapiová při líčení hodin kresby aktu na výtvarné škole v Íránu, kde je modelka zahalena doslova od očí až k patě čádorou a Boticelliho Venuše má na obraze zakryté tělo – samozřejmě z mravnostních důvodů. Ačkoli se Satrapiová výtvarně příliš neodchyluje od černobílé komiksové školy Davida B., jenž je ve Francii klíčovou osobností alternativního komiksu a mimochodem napsal ke komiksu Persepolis předmluvu, obsahuje Persepolis scény výtvarně prozrazující i vlastní perské kořeny. Jsou to zejména historky o hrdinství autorčina děda a strýce, zabalené do heroického hávu a viděné fantazií desetileté holčičky. Například kresba mořských vln, věží Kremlu nebo letu motýlů v příběhu strýce Anúše připomíná ornamentální, rostlinné motivy v perském umění. Navíc jsou tyto báchorky kresleny tak, že vypadají, jako by šlo o ploškový neboli papírkový film, což vzbuzuje iluzi dětských vystřihovánek. Celkově však komiksová zjednodušenost postav občas znejasňuje orientaci v příběhu – jen matně identifikujeme jednotlivé černobílé postavy, povětšinou zahalené v šátcích. Čtenář Persepolisu bude možná trochu zklamaný, že film vlastně „pouze” převede obrázky do pohybového sledu filmu, ale nijak zvlášť se od předlohy neliší. Velikost i úhly záběrů by stejně mohly fungovat (a fungují) i v komiksu a film příliš nevyužívá dalších výrazových možností – třeba jízdy nebo častějších gagů apod. Ačkoli jsou kresby hezké a atmosféra jednotná a svým způsobem unikátní, místy zamrzí, že média filmu nebylo využito kreativněji – komentář často zbytečně dubluje obraz, a to i u nadsázek, které by se daly vyjádřit čistě obrazově (např. dospívání Marjanina těla nebo již zmiňovaná proměna Marcuse v padoucha). Celkově můžeme i u Persepolisu opakovat slova Kamila Fily z komiksového 41. čísla Cinepuru, kterými popsal filmovou adaptaci Sin City – „komiksovost tu splývá s výtvarnem, jež omezuje film v pohybu”.

Celkově však máme po Persepolisu obraz íránského filmu zase o trochu plastičtější – po meditativních a minimalistických filmech Abbáse Kiarostamího se zde ukazuje expresivnější linka íránské animace s tématem ženské emancipace. Ačkoli se nejedná po formální ani obsahové stránce o žádné skutečné novum, Persepolis rozhodně není zbytečný film. Častý motiv schodiště v něm ukazuje zmatený chod dějin, v němž je člověk jednou dole, jednou nahoře, a záleží jen na jeho vlastním nepředpojatém a svobodném pohledu, aby si vybral svou vlastní cestu.