Otravné červené číslo v kroužku / Regulace filmů v České republice

Zhruba ve stejnou dobu, kdy se supermarkety předháněly v nabízení těch zaručeně nejlevnějších penálů, pravítek, gumovacích pryží či sáčků na přezůvky, nadechly se k boji o dítě také dva orgány, které více než to, čím bude dnešní mládež psát a kreslit, zajímá, na co se bude dívat v kině, v televizi, případně na internetu. Po delší době tak rozvířily debatu týkající se regulace filmů a obecně audiovizuálních děl, otázky cenzury filmového obsahu, určování přístupnosti filmů a podobně.

V posledních srpnových dnech medializovala patrně běžný problém distributorů zahraničních filmů v České republice, jakým je stanovení hranice přístupnosti pro uvádění v kinech i pro následné šíření na DVD, distribuční společnost Aerofilms s pomocí snímku Faunův labyrint. Faunův labyrint byl příkladem z tohoto hlediska do očí bijícím hned z několika důvodů. Jedná se na jedné straně o film, o němž v jednotlivých zemích světa nepanuje v otázce přístupnosti jednoznačná shoda, současně byl ještě před uvedením do kinodistribuce již nějakou dobu volně přístupný ke stažení na internetu i s českými titulky. Doporučuje-li většina evropských distributorů Faunův labyrint od 16 let, mohou-li jej vidět diváci malajští, argentinští či španělští starší 18 let, nedostane-li se na něj v Singapuru nikdo, kdo nepřekročil hranici jednadvaceti let věku, a je-li současně možné jej vidět bez toho, aby kdokoli kontroloval, kolik je divákovi let, ukazuje se složitost sporu o určování přístupnosti filmů poměrně evidentně.

Pouze o několik dní později proběhla českými médii rovněž zpráva o chystaných dozorčích opatřeních, která ve věci tentokrát televizního vysílání problematických filmů navrhuje vládní výbor pro práva dítěte, a o takzvaném hodnotícím hvězdičkovém systému, jehož zavedení chystá ministerstvo kultury. Změny, které by měly obě připravovaná nařízení přinést, jsou přinejmenším vedeny stejnou motivací, není-li takřka totožná jejich realizace, dosah i dopad. V rámci systému hodnocení jednotlivých filmů by měla komise složená z psychologů a odborníků v oblasti médií vypracovat soubor kritérií, podle kterých by měly televizní stanice jednotlivé pořady posoudit – samotní vysílatelé by pak filmy a pořady označili určitými symboly, jež by následně posloužily jako informace pro rodiče, kteří podle sestavovatelů návrhu v konečné instanci rozhodují o tom, na co se dítě bude dívat.

Cenzura, nebo regulace?

Omezování hranice přístupnosti je v současné době jediným způsobem, jakým jsou v České republice „cenzurovány“ filmy. Spíše než o cenzuru, která by zasahovala do obsahu díla, vystřihávala určité scény, vypouštěla z dialogů závadné výroky a přeformulovávala je, případně která by dílo celkově přímo zakazovala, jde tedy o regulaci dostupnosti určitého audiovizuálního produktu. Striktně vzato je ovšem systém takovéto regulace postaven na poměrně vágních základech, které sice zdůrazňují nutnost „ochrany“ dětí před určitými „škodlivými“ audiovizuálními jevy (za které bývá považována zejména obscénnost, sex, vulgarita a násilí), ale současně nestanoví ani bližší parametry oné „škodlivosti“, ani jakýkoli mechanismus, který by kontroloval, zda jsou dané zásady dodržovány, či nikoli. Celý regulační systém tedy působí více než co jiného jako jakési rétorické gesto, které se spoléhá na obecné morální ohledy těch, kteří audiovizuální služby zprostředkovávají a přístupnost určují, a na výchovný dozor rodičů, kteří podle podobných morálních měřítek určují a důsledně kontrolují, co jejich potomstvo sleduje v televizi, v kině a patrně i na internetu.

Nejen z historie, mnozí i z vlastní zkušenosti víme, že v praxi je situace docela jiná. Nařízení se obcházejí těmi nejvynalézavějšími způsoby, rodiče i provozovatelé kin se dají snadno obelstít, pokud se vůbec zajímají o to, co dítě míní sledovat, případně kolik mu je let. Již od dvacátých let 20. století bylo zcela běžnou a mnohými dokonce oblíbenou a vyhledávanou zábavou vnikat do kina na dětem nepřístupné filmy tajně – různými zadními vchody či okénky –, případně, u filmů, na něž bylo nutné přijít pouze v doprovodu zodpovědné dospělé osoby, požádat nějakého neznámého člověka ve frontě na lístky, zda by dítko nevzal na představení „jakoby“ s sebou. Tehdy přitom působil jako hlavní cenzorský arbitr stát – a státní legislativa. Ta dnes převádí zodpovědnost za regulaci přístupnosti filmů na výrobce, respektive distributora audiovizuálního díla, jimž v paragrafu 4 zákona 273/1993 Sb. nařizuje stanovit hranici přístupnosti a vyznačit ji na obalu nosiče, na kterém je dílo zaznamenáno. K tomu, podle jakých kritérií by měli výrobci a distributoři přístupnost určovat, však zákon mnoho konkrétního neříká. Zákon 273/1993 Sb. z 15. října 1993 je v současné době základním východiskem legislativní úpravy přístupnosti filmů (a jiných audiovizuálních děl) a v článku 1 svého 4. paragrafu uvádí hranici přístupnosti „audiovizuálního díla, jehož obsah by mohl ohrozit mravní vývoj nezletilých“ na 15 nebo 18 let. Spíše než to, co je třeba regulovat, je tedy z jeho znění patrná pouze obecná snaha chránit dětského diváka před čímsi, co je považováno za morálně pohoršující.

Boj o dítě

Debaty ohledně státního dohledu nad kinematografií, kontroly obsahu vyráběných či distribuovaných filmů, ale i kontroly prostředí, ve kterém jsou filmy promítány, byly velmi silně podbarveny obecnou obranářskou tendencí, která si do svého štítu postavila takzvaného „citlivého diváka“ od samých počátků kinematografie. Již rané komentáře z desátých let 20. století považují za diváky nejvíce ohrožené zhoubným vlivem biografu ty, jejichž mysl je „enormě vnímavá, senzitivní a snadno ovlivnitelná“, tedy, řečeno demograficky, ženy a děti, choulostivé na účinky filmů tím spíš, pocházejí-li z nevzdělaných rodin. I v současnosti klade legislativa zvláštní ohled na citovaný „mravní vývoj nezletilých“, dovolávajíc se textu Úmluvy o právech dítěte, přijaté ministerstvem zahraničních věcí roku 1991. V tomto smyslu se patrně odkazuje na článek 19 jmenované Úmluvy, jenž stanoví, že „státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, činí všechna potřebná zákonodárná, správní, sociální a výchovná opatření k ochraně dětí před jakýmkoli tělesným či duševním násilím, urážením nebo zneužíváním (...)“. Podle stejné Úmluvy, konkrétně jejího článku 13 má však také „dítě právo na svobodu projevu“, přičemž toto právo zahrnuje „svobodu vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice“. Vycházejíce z těchto vět, museli bychom za klíčového (neboť podle Úmluvy zcela svobodného) arbitra, který určuje, zda je audiovizuální dílo pro děti vhodné či nevhodné, považovat dítě samotné. Ve článcích 14 a 15 se sice dočítáme o právu a povinnosti „rodičů či zákonných zástupců usměrňovat dítě a omezovat práva dítěte ve smyslu omezení, která stanoví zákon v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku, veřejného zdraví nebo morálky“, nicméně uplatňování kontroly je Úmluvou de facto pouze doporučováno, aniž je (opět) konkrétněji definováno, před čím je třeba dítě chránit. Pokusíme-li se interpretovat znění Úmluvy ve smyslu recepce filmového díla, můžeme si vzít na pomoc ještě článek 39 tohoto dokumentu, který částečně usměrňuje mantinely rodičovské výchovy tak, aby bylo směřováno „k výchově zaměřené na posilování úcty k rodičům dítěte, ke své vlastní kultuře, jazyku a hodnotám, k národním hodnotám země trvalého pobytu, jakož i země jeho původu, a k jiným civilizacím; přípravě dítěte na zodpovědný život ve svobodné společnosti v duchu porozumění, míru, snášenlivosti, rovnosti pohlaví a přátelství mezi všemi národy, etnickými, národnostními a náboženskými skupinami a osobami domorodého původu“. Způsob, jakým je v České republice omezována dostupnost nežádoucích audiovizuálních produktů, spoléhá na osobní (personální) zodpovědnost producentů, distributorů a provozovatelů kin a půjčoven, kteří své soukromé obchodní zájmy potlačují ve prospěch veřejného blaha a morálky a na základě „obecného povědomí“ respektují zásady zběžně načrtnutých pouček.

Na tato bílá místa české legislativy a systému klasifikace filmů se snažila společnost Aerofilms upozornit tím, že na film Faunův labyrint pozvala experimentálně skupinu dětí ve věku 12 až 15 let, tedy mladších než kdekoli na světě stanovená hranice. Dětským divákům pak po zhlédnutí filmu předložila dotazníky, v nichž měly děti svůj divácký zážitek z Faunova labyrintu zhodnotit. Dotazníková akce Aera ovšem v důsledku spíše vzbudila ohlas médií, než že by odpověděla na problematické otázky určování přístupnosti. Vzhledem k tomu, že šlo o dotazník předem stanovující odpovědi, ale také ke skutečnosti, že bychom jen stěží očekávali jiné zhodnocení, než že se většině diváků film líbil, jen některé příliš krvavé scény považovali za příliš otevřeně zobrazené, posloužilo šetření Aera debatě o přístupnosti filmů jistě zjištěním, že v České republice bude možné Faunův labyrint uvádět před publikem nad 15 let – obecnější závěry by přinesl jedině výzkum propracovanější, nikoli takto specificky zaměřený, a také předem nemedializovaný.

Dětský divák v kině

V situaci, kdy neexistuje žádná zodpovědná instituce, která by díla klasifikovala, a kdy je tato činnost svěřena do rukou producentů a distributorů, a jedná se tedy de facto o seberegulaci, je i přes veškerou snahu výrobců i distributorů proklamovat ja-ko klíčová především „mravopočestná“ kritéria a snahu svědomitě se držet výchovných zásad zřejmé, že jako obchodníci musejí zvažovat rovněž ekonomické důsledky omezení věkové hranice. Anna Černá z Unie filmových distributorů k tomu uvádí: „Je víceméně evidentní, že většina společností je při určování přístupnosti ovlivněna ekonomickými zájmy. Zvýšení o „stupeň“ pro ně zároveň znamená zamezení přístupu k filmu určité věkové skupině, a tím i určitému kvantu diváků.“ Většina distributorů zahraničních filmů přicházejících do České republiky se zároveň proti jakémukoli nařčení brání tvrzením, že zpravidla pouze přebírají kvóty určené výrobcem a uplatňované v jiných zahraničních zemích. Samy sebe berou jako prostředníky, kterým nepřísluší produkt, který do České republiky přivážejí, jakýmkoli způsobem prověřovat, kontrolovat, zamýšlet se nad tím, jaký vliv mohou mít určité scény, případně celkové poselství filmu na dětského diváka a podobně.

Vzhledem k tomu, že se různé kultury od východoasijských přes africké či jihoamerické po evropskou a americkou staví právě k otázkám násilí, obnažování a toho, co je chápáno jako „nepřípustné“, zcela odlišně, vycházejíce z místních, historickou tradicí ovlivněných přesvědčení, hodnot a zvyklostí, je možné na praxi přejímání zahraničních vzorů v otázce přístupnosti pohlížet přinejmenším skepticky a ptát se, zda by nebylo vhodnější chápat zahraniční čísla spíše jako inspiraci než jako jediný možný, samospasitelný vzor, který je možné mechanicky převzít.

Dalším spekulativním momentem, týkajícím se otázek přístupnosti filmů v kinodistribuci, je samotná povaha představení – situace, v jaké jsou filmy recipovány. Přestože se dnes již nemusíme, tak jako tomu bylo v éře prvních biografů, obávat nebezpečí požáru, nedostatečného komfortu nevětraných a špinavých sálů a ve většině případů snad ani tělesného obtěžování, můžeme se i na představení s obecně přístupným filmem setkat se „škodlivým“ produktem. Audiovizuálními díly promítanými v běžných kinech jsou totiž kromě samotných filmů také trailery – upoutávky na nadcházející filmové premiéry –, v nichž mohou být zahrnuty scény i slovní komentáře neméně „nevhodné“ než filmy, na které mají diváky nalákat. Vzhledem k tomu, že otázku regulace trailerů konkrétně nereflektuje žádná zákonná úprava a že programování cyklů filmových upoutávek před jednotlivými projekcemi přísluší výhradně provozovateli kina, je docela možné, že děti před nevinnou pohádkou uvidí reklamu na krvelačný horor. Nepochybně je i v tomto případě možné se spoléhat na to, že všichni kinaři dnes sdílejí zájmy veřejného blaha, a tedy ani nedopustí, aby se něco takového stalo. Pokud bychom žili v období Rakouska-Uherska, případně ještě za první republiky, kdy byly licence povolující provozování kina udělovány pouze osobám, které toho „skutečně zasluhují a které, jak ze stanoviska politicko-národnostního, tak obzvláště ze stanoviska osvětového a lidovýchovného, nezavdaly příčin k stížnostem“, jak pravila například vyhláška z roku 1920, pak by nejistotu ohledně společensko-morální zodpovědnosti provozovatelů kin bylo jistě možné snadno zpochybnit s odvoláním na pověřené orgány, které licence udělují. Dnes ovšem nejsou jako předpoklad k provozování kina stanoveny podmínky jiné než k jinému typu živnosti. Žadatelův záměr brát při provozování živnosti ohled na mravní výchovu dětského diváka může prověřit skutečně jen částečně, a proto jistě není předsudečné připustit, že jsou v současné době ekonomické motivace provozovatele kina nadřazeny vágně definovaným kritériím morálky.

Ostře sledovaná reklama

Ve srovnání s jinými možnostmi, které se naskýtají divákovi, pokud chce vidět nějaký film, je přitom tradiční kino institucí, která nejzřetelněji disponuje přinejmenším symbolickou mocí zabránit zhlédnutí konkrétního snímku těm divákům, pro něž není věkově vhodný. V pomyslném spektru distribučních oken filmového díla – od kina přes video a DVD po televizi a v neposlední řadě také internet – může instituce kina jako jediná potenciálně, tedy za předpokladu důsledné kontroly věku návštěvníků, nejsnadněji zkontrolovat věk svého zákazníka (uživatele, konzumenta). Podobnou možnost dohlížet na věk spotřebitele jako prodavač lístků v kině má jistě i pracovník video/DVD půjčovny či prodavač v obchodě s těmito nosiči, nicméně možnost dostat se k médiu s nepřístupným materiálem je z praktického hlediska dětského diváka mnohem méně komplikovaná. Nejenže se doklady totožnosti na těchto místech vymáhají ještě lhostejněji než v případě prodeje cigaret a alkoholu, jen stěží je současně možné odhalit, zda je kupující skutečně také následným vlastníkem a uživatelem produktu, nehledě na stále snadnější, a tedy i stále častější a běžnější, fenomén šíření nelegálních kopií filmů. Podobně vágně jako v případě kina či půjčoven a prodejen videa a DVD je zodpovědnost zprostředkovatele „nevhodného“ audiovizuálního materiálu vymezena v případě televize a internetu.

Televizní instituce samozřejmě má své dozorčí orgány, provádějící její vlastní – vnitřní seberegulaci, která by měla vycházet z pozměněné Směrnice Evropského parlamentu a rady, a tak by měla, v jejím duchu, jako svůj cíl ctít „vysokou úroveň ochrany cílů obecného zájmu, zejména ochranu nezletilých osob a lidské důstojnosti“. Mnoho konkrétního však z této směrnice nevyčteme. Otázky vlivu audiovizuálních děl na děti a mládež, a tedy i jejich přístupnosti, Směrnice řeší v několika paragrafech a jako hlavní problém spatřuje „dostupnost škodlivého obsahu v audiovizuálních mediálních službách“. Tuto zvláštně formulovanou problematiku by podle ní měla řešit speciální „pravidla na ochranu tělesného, duševního a mravního vývoje nezletilých osob i na ochranu lidské důstojnosti ve všech audiovizuálních mediálních službách, včetně audiovizuálních obchodních sdělení“. Konkrétní zákazy Směrnice uvádí pouze ve vztahu k šíření dětské pornografie, v obchodních sděleních pak zakazuje reklamy na cigarety a jiné tabákové výrobky a zaměření alkoholových reklam na dětského spotřebitele, zamezuje také diskriminaci na základě pohlaví, rasy či etnického původu, národnosti, náboženského vyznání či přesvědčení, zdravotního postižení, věku či sexuální orientace, podněcování chování, které by ohrožovalo zdraví nebo bezpečnost, případně životní prostředí.

Zvýšená pozornost týkající se reklamy je přitom z hlediska přístupnosti mírně zarážející. Jako by ona obezřetnost totiž vycházela z předpokladu, že životní styl zobrazovaný v reklamách a jej obklopující výrobky umožňují svým následným vlastníkům se s určitými hodnotami a ideály identifikovat snadněji, než tak činí filmy a jejich hrdinové. Ačkoli k těm je možné si například opakovaným sledováním filmů, což video či DVD umožňují mnohem lépe, vytvořit mnohem důvěrnější vztah. Zásah proti audiovizuálnímu reklamnímu dílu je ovšem v očích elit určujících kritéria morálky patrně mnohem legitimnějším aktem, než jakým by byl zásah proti uměleckému dílu typu filmu, případně televizního pořadu. V očích Směrnice se filmy a televizní pořady stávají problematickými de facto pouze v okamžiku, kdy napodobují praktiky reklamy – tedy v případě tzv. product placementu. Umístění produktu Směrnice definuje jako „začlenění výrobku, služby, příslušné ochranné známky či zmínky o nich do pořadu, za úplatu nebo jinou protihodnotu“, a mělo by být podle ní v zásadě zakázáno. V zásadě... Směrnice samozřejmě vymezuje kromě zákazů také v případě „umístění produktu“ výjimky ze zákazů. Podle těch je možné do filmů, seriálů a televizních pořadů umisťovat výrobky, jsou-li poskytnuty bezplatně za účelem produkční podpory, zejména pak jedná-li se o sportovní pořady či zábavní pořady. Podmínkou je pouze to, že daným výrobkem nejsou cigarety či tabákové výrobky, že se nejedná o pořady pro děti, že výslovně nepodporují nákup výrobku či jej nemístně nevyzdvihují a že diváka na umístění produktu upozorňují.

Reklama je tak na rozdíl od filmů také mnohem cíleněji a přísněji kontrolována, neboť Směrnice dozor nad reklamou a ostatními pořady odděluje a obecně nepokládá předběžnou kontrolu ostatních audiovizuálních mediálních služeb ze strany veřejných orgánů za nezbytně nutnou. V obecném náhledu předpokládá spíše určitý sebeformující filtrační systém, jehož základním principem budou kritéria stanovená právě Směrnicí samou a díky němuž budou provozovatelé televizního vysílání Směrnici závazně vycházet vstříc. Kontrola dozorčích orgánů tedy může zasahovat proti již odvysílanému teprve zpětně, a tedy až poté, co byl „škodlivý obsah“ zpřístupněn. V České republice je zásadním orgánem politické regulace televize Rada pro televizní a rozhlasové vysílání, která u nás funguje jako orgán jmenovaný Parlamentem od roku 1992. Ve svých preventivně-sankčních pravomocech se přitom Rada orientuje zejména na kontrolování objektivity a vyváženosti informací a na ochranu dětí a mladistvých se zvláštním zřetelem na problematiku násilí. V průběhu devadesátých let Rada částečně rozštěpila svou působnost vytvářením etických kodexů, jejichž zásady jsou uplatňovány v rámci samoregulačních opatření dílčích provozovatelů, ale i zřízením různých odborných výborů. V rámci veřejnoprávní televize tedy působí jako sekundární dozorčí orgán samostatná Rada České televize, existuje tu také například Rada pro reklamu a podobně.

Bezmeznost vágnosti

Stále naléhavou, byť patrně nezodpověditelnou otázkou celé problematiky regulace šíření audiovizuálních děl přitom zůstává otázka po zodpovědnosti, jež je nerovnoměrně rozložena mezi jednotlivé aktéry dění na mediálním poli, kteří si ji přehazují jako horký brambor. Neuspokojivou legislativní úpravu v tomto případě dokládá znatelná neochota producentů i distributorů vyjadřovat se v rámci dané problematiky k čemukoli jinému, než na co lze odpovědět vágními tvrzeními či odvoláváním se na mechanické přejímání zahraničních norem. S minimální snahou cokoli, a tím spíš problematičnost celé situace, zastírat vchází do debat na téma přístupnosti pouze zmiňovaná společnost Aerofilms, a to nejen promítáním provokativních filmů dětským divákům, ale i ochotou otevřeně popsat, jak sama postupuje. Ani Aerofilms, stejně jako žádná jiná distribuční společnost, nevychází ze striktních, a priori daných pravidel a závazků, v jejím případě se konečný názor na míru sexu, brutality a vulgárnosti formuje na základě debaty kolektivu zhruba šesti až sedmi lidí. Radim Habartík jako jeden z nich připouští, že se do jejich rozhodování jistě promítají individuální názory a zkušenosti, i to že v diskusi zohledňují také zahraniční nastavení, nicméně tvrdí, že v jednotlivých případech zobrazování sexu a násilí zvažují zejména to, zda jsou dané scény funkční ve vztahu k příběhu či žánru.

Produkty, pro které jsou v České republice jasně stanovena pravidla regulace, tak jsou ve výsledku pouze filmy dětské pornografie a reklama. Jedině u nich panuje obecná shoda buď o celkové škodlivosti, anebo nevhodnosti konkrétních forem zobrazování určitého jednání. V případě filmů, přestože často „propagují“ totéž, co reklamní spoty, a přestože je jim vytýkáno takřka to samé, co je rázně zapovězeno reklamě, bychom jednoznačnější vymezení aspektů, které odlišují film přístupný od 15 let od filmu přístupného od 18 let či obecně přístupného, hledali patrně jen stěží. Do červeného kolečka malují producenti a distributoři číslice ne vždy zcela uvědomělou rukou a to, zda kolečka skutečně přivírají zvědavé oči dítek, nechápou spolu se státem jako oblast své vlastní kompetence, ale jako úkol další instance – provozovatele kina, půjčovny či prodejny. Televizím doporučují promítat problematický film, který vyrobili či jej v České republice distribuují, se symbolickou značkou v nočních hodinách a kontrolu nad tím, jak s červeným kolečkem naloží dětský divák opět přenechávají na dalším subjektu – tentokrát na rodiči. V začarovaném kruhu české regulace audiovizuálních děl se soudci jen zřídkavě a neochotně zjevují na nepříliš časté a nepříliš hlasité volání žalobců a pozadí dílčích kauz přitom zůstává očím veřejnosti až na některé výjimky skryto.