Scénáristova mapa na cestě do Hollywoodu / Jak napsat dobrý scénář

Není snad jiná kniha, při které by si člověk lépe uvědomil, jak pevnou součástí amerického školství a výchovy již od raných let jsou rétorika a logické komunikační dovednosti, než je scenáristická příručka americké provenience. Už jen sám fakt, že na rozdíl od jiných zemí najdete těchto typů publikací v americké produkci opravdu mnoho, naznačuje, že globální úspěch americké kinematografie závisí na průpravě pěstované v širším měřítku než jen v oblasti filmové tvorby a marketingu.

Na český trh se nyní dostala jedna z lepších iniciačních pomůcek do tajů filmové scenáristiky – Jak napsat dobrý scénář od zkušeného hollywoodského kouče Syda Fielda. Jak je zřejmé již z titulu knihy, její půdorys se musel vyrovnat s definicí dobrého a zlého stran odpovědi na otázku, co je a co není film, potažmo scénář. Toto vyrovnání lze vměstnat do jedné lapidární autorovy věty: „Brzy jsem si uvědomil, že scénář je příběh vyprávěný pomocí obrazů.“ Tím je řečeno vše a jak už čtenář může očekávat, kniha je úvodem do psaní filmů, které vyprávějí příběh způsobem co nejefektivnějším a současně co nejpřitažlivějším pro masového diváka. Ač autor v úvodních kapitolách dává najevo své povědomí a úctu k evropským klasikům, jejichž poetika závisela více na jiných věcech než na vyprávění příběhů (Antonioni, Resnais apod.), nebo (bez uvedení zdroje) cituje slavnou Godardovu odpověď na to, co minimálního by měl dobrý film mít – „začátek, prostředek a konec, i když nikoliv nezbytně v tomto pořadí“ –, tato kniha je konzervativním úvodem do klasického, diváckého filmu. Modelový divák podle Syda Fielda vyvstává z tohoto jeho axiomu: „K rozhodnutí (ať už vědomému či nevědomému), jestli se vám film „líbí“ nebo „nelíbí“, většinou dospějete během prvních deseti minut promítání.“ A příbuzným způsobem je vymezen koridor modelování dramatické postavy ve vztahu k imaginaci konkrétního představitele: „Píšete-li scénář, píšete ho pro někoho, pro nějakou hvězdu, někoho, kdo je ‘obchodovatelný’, ať už je to Faye Dunawayová, Jane Fondová, Diane Keatonová, Raquel Welchová, Candice Bergenová, Mia Farrowová, Shirley MacLaineová nebo třeba Jill Clayburghová.“

Paradigmatickým východiskem celku scénáře je aristotelská poetika, resp. Freytagova aktualizace výstavby dramatu, jejíž základní principy jsou zde v aktualizované podobě prezentovány jako „paradigma“ dobrého scénáře. Výstavbě a návaznosti situací pak dominuje kontinuální vyprávění s jasně definovanou kauzalitou. Otázky, které se kladou pro každou ze situací, zní takto: „Funguje? Uvádí příběh do pohybu? Vypovídá dostatečně o hlavní postavě? Nastoluje dramatickou premisu? Exponuje situaci? Exponuje problém, se kterým se vaše postava musí utkat a který musí překonat? Určuje potřebu vaší postavy?“ Field postupuje od celkové výstavby syžetu k vytváření a rozvíjení postav až k jednotlivým finesám vyprávění a zároveň ukazuje i vysvětluje opakující se zákonitosti narativního filmu a s důsledností praktické příručky je neustále dává do souvstažností s konkrétním postupem psaní scénáře. Tato metoda mu umožňuje vcelku přesvědčivé ukázat, že jedna strana scénáře představuje zhruba jednu minutu výsledného filmu nejenom kvůli zavedeným konvencím, ale i tím, že toto pravidlo odpovídá logice, kterou si určuje sama struktura tohoto typu vyprávění. Stejně tak rytmus vývoje dramatické situace umožňuje u tohoto typu vyprávění vytvořit obecné časové schéma vývoje filmu (v ploše dvou hodin lze obecně definovat délku trvání i načasování expozice, konfliktu, zápletky, rozuzlení apod.), který se tak může stát dalším z pedagogických, producentských a nakonec i diváckých axiomat očekávání, které tvoří spolehlivý hybný motor ekonomiky touhy filmového průmyslu.

Velmi cenné i pro pochopení realistického a historického zakotvení fikčního filmu nejen hollywoodského typu jsou rozsáhlé pasáže, kde Field ukazuje a dokazuje, jak je při psaní scénáře důležitá zdánlivě nadbytečná, hloubková rešerše prostředí, v němž se postavy pohybují. „Své postavy budujte tak, že nejprve vytvoříte jejich životopis a následně je uvedete ve zjevnost prostřednictvím jejich jednání a potenciálních fyzických rysů.“ Jak fiktivní životopis, tak hloubková rešerše prostředí umožňují už od roviny scénáře dosáhnout v ideálním případě takové míry autenticity, v níž se spojuje historické a fiktivní a drama vedle své obecné dimenze zesiluje i svůj potenciál výpovědi o své době.

Vedle přehlednosti a názornosti má však kniha také své slabé stránky, byť nikoli fatální. První spočívá už v originálu samém a vychází patrně z již zmíněného konkurenčního tlaku v oblasti takto zaměřených titulů. Field, pro českého čtenáře nezvykle nadbytečně, neopomíná mnohokrát v textu zopakovat, že jím prezentovaná metoda vede k úspěchu korunovanému Oscary a vysokou diváckou návštěvností. Sečtu-li tento rys s nadbytečným opakování základních principů, lze říci, že zhutnělý obsah knihy by se možná i v pedagogicky intenzivnější formě vešel na polovinu stránek. Druhý zádrhel spočívá v překladu do češtiny od Lukáše Houdka. Pominu-li celkovou kostrbatou stylistiku, ve které občas nechybí ani anglismy jak v jednotlivých slovech, tak ve větné stavbě, největší problém spatřuji ve zbytečném odchýlení se překladu od běžně zaužívaných pojmů, takže „zápletku“ zde najdete např. pod pojmem „bod obratu“, „motivace postavy“ je zde překládána jako „potřeba postavy“, „konflikt“ jako „konfrontace“ a v daném kontextu jednoduše pochopitelný a v knize velmi frekventovaný pojem „schéma“ (dramatického díla) je zde pro českého čtenáře zbytečně komplikován překladem „paradigma“ (byť v několika případech to sedí) apod. Naštěstí zde nejde o nějaké vědecké termíny, kde by nepřesností překladu utrpěly oborový kontext nebo vůbec možnost pochopení.

Navzdory této kritické poznámce je třeba říct, že české vydání této pragmaticky a s velkou zkušeností koncipované příručky je záslužným a smysluplným počinem. Její četba nepochybně napomůže jak adeptům scenáristiky, kteří si mohou krok po kroku osvojit vyprávěcí techniky klasického narativního filmu, tak těm, kteří se snaží takovéto filmy analyzovat a kritizovat, ale nakonec komukoli, kdo ve své tvorbě nebo reflexi pracuje s vyprávěním a chce z – v dobrém slova smyslu – prakticistní perspektivy nahlédnout jeho zákonitosti.