LFŠ a major Králík
„Kulturní, především však filmová akce je svou velikostí srovnatelná s velkými filmovými festivaly. Avšak svým posláním i průběhem naprosto originální a jedinečná u nás i ve světě. Poslání LFŠ i po 40 letech zůstává stejné – prohlubovat odborné vzdělání organizátorů a lektorů filmových klubů a v posledních deseti letech i dalších milovníků filmového umění a historie a současně prohlubovat přirozenou spolupráci s jinými druhy umění.“ (z webových stránek LFŠ)
Jan Křipač nazval svou kritiku LFŠ v roce 2003 vtipnou parafrází názvu filmu Sama Peckinpaha Přineste mi hlavu Jiřího Králíka. Celkové působení Jiřího Králíka v čele LFŠ by pak šlo vystihnout další postavou z tvorby tohoto režiséra. Odvolaný ředitel totiž vedl celou akci podobným způsobem, jako svérázný major Dundee pronásledoval Indiány.
Jako jeden z principů způsobu řízení společností, firem i dalších organizací se uplatňuje časová omezenost pověření k výkonu funkce a pravidelná rotace vedoucích pracovníků. Většina organizací se tak brání ustrnulosti a eliminuje (často preventivně) stagnaci, či dokonce zánik.
Jiří Králík přežil ve funkcích AČFK plejádu ve své době vychvalovaných průmyslníků a finančníků, několik parlamentních politických stran, nemluvě o trenérech a majitelích sportovních klubů. V rámci této přirozené cirkulace změnilo, často za rozbouřených diskusí, místo i mnoho ředitelů významných kulturních zařízení (např. Česká televize, Národní divadlo), vášnivé spory se vedly i o místo šéfdirigenta České filharmonie. Mnoho institucí má omezenost mandátů přímo ve svých stanovách nebo vyplývá přímo ze zákona (prezident, rektoři VŠ). Z tohoto vnějšího pohledu znamená odchod bývalého ředitele LFŠ obrat k normálu. Přesto Králíkovo odvolání vyvolalo v řadách filmové obce přinejmenším hlasité zašumění, i když zřejmě menší, než kdyby k tomu došlo před pár lety.
Délka výkonu funkce a výlučné postavení jednoho muže ve vedení Letní filmové školy za vydatného přispění šikovné sebeprezentace a takřka bez vnější účinné korekce udělalo z Jiřího Králíka a LFŠ synonyma téměř legendární. Dodejme, že za jeho činnost v devadesátých letech oprávněně. Hnutí filmových klubů, které zastřešovalo LFŠ, nikdy nemělo status národní kulturní instituce, která přežije za jakékoli vnější politické a společenské situace. Navíc se po roce 1989, stejně jako mnoho dalších kulturních a společenských institucí, potýkalo s úbytkem členské základny a novou společenskou situací, kdy podstatná část dřívější činnosti ztrácela smysl. Jiří Králík provedl LFŠ obdobím, kdy by za jiného, méně průbojného vedení reálně hrozila marginalizace, případně i zánik. Za přispění vhodného letního termínu učinil z LFŠ skutečně celorepublikově uznávanou kulturní událost, ke které postupně přibaloval další aktivity: zimní a jarní filmové semináře, Projekt 100, Film a škola, anketu Filmové dědictví. Tyto zásluhy z devadesátých let minulého století se později staly zátěží, i když většina odborné veřejnosti ventilovala nedostatky hlavně v kuloárech. Slabiny 29. ročníku popsal věcně a výstižně Jan Křipač v internetovém časopise Fantom (Přineste mi hlavu Jiřího Králíka. Fantom č. 1/2003). Obdobně hodnotil následující ročník Ondřej Čapek v článku LFŠ: Skvělá akce, mizerné provedení (Cinepur č. 35/2004). Tyto kritické hlasy však zůstaly ojedinělé, žádná významná změna nenastala a problémy se kumulovaly.
Příčiny postupného odvolání Jiřího Králíka ze všech funkcí spojených s činností asociace zapříčinilo splynutí několika okolností, které je však třeba rozlišovat. Primární okolností bylo manažerské ekonomické selhání, které vygenerovalo několikamilionový dluh. Neudržitelný byl i způsob organizace a vztah k podřízeným. Z dlouhodobého pohledu se ale jako mnohem závažnější jeví nejasná koncepce akcí AČFK a stagnace dramaturgie LFŠ. V důvodech odvolání měly jasně zaznít i argumenty z této roviny, a ne pouhé zaštiťování se neochotou bývalého ředitele uznat odpovědnost za ekonomické výsledky. Jiří Králík nebyl nakonec jmenován ani do nově utvořené funkce uměleckého ředitele. Celá událost má pochopitelně i lidskou rovinu. Jiří Králík se své práci věnoval s plným nasazením, pociťoval ji jako poslání a své odvolání vnímá jako podraz a křivdu, a protože je to člověk, který jen tak neskládá zbraně, vede svůj boj proti představitelům AČFK i po prohrané rozhodující bitvě, což neprospívá nikomu.
Lidský a morální rozměr nejde zvnějšku posuzovat nezaujatě, jak emotivně předvedla Tereza Brdečková (Asociace českých filmových klubů a vzor podlosti. Britské listy 5. 11. 2007), zato ekonomicko-právní rovina sporu musí mít jasný výsledek. Audit účetnictví a právní rozbor situace musí jednoznačně odpovědět na všechny otázky, které se kolem odvolání vyrojily. Ani případný vyhraný soudní spor ale Jiřího Králíka do jeho bývalých funkcí nevrátí. Řízení jakékoli organizace podléhá pravidlům politického boje o moc a pozice. Pokud se Králíkovi odpůrci po dlouhém váhání odhodlali k tomuto nepříjemnému mocenskému souboji a vyhráli ho, pak své pozice opustí jen po fatálním selhání. Politickou vinu zkrátka určuje vítěz. Dělat z Jiřího Králíka obětního králíčka by však nebylo fér. O svérázném způsobu řízení a stagnaci dramaturgie LFŠ a dalších akcí se všeobecně vědělo již dlouhou dobu. Důvodů nečinnosti bylo víc, strach z neznáma (kdo nahradí „nenahraditelného“), neochota podstoupit přímý spor a také šikovná politická strategie dosavadního lídra. Jiří Králík uměl strhnout zájem médií a dlouho mu vycházela taktika, díky které ze vzdálenějšího pohledu médií dokázal slabosti a nedostatky prezentovat v mediálním obraze jako záměr a přednost (což bylo nejvíce patrné na jeho vymezení LFŠ vůči karlovarskému festivalu): „Zatímco do Karlových Varů jezdí nadšenci za současnou kinematografií, v Uherském Hradišti si chtějí především doplnit a zdokonalit své vědomosti v tomto oboru samém. Přestože LFŠ každý rok roste, zůstává stále akcí nezávislou a zásadně alternativní.“ Tato sebeprezentace se poněkud míjela a míjí s reálným stavem: LFŠ není nezávislá, většina peněz přitéká z grantů a sponzorských příspěvků, a už vůbec ne alternativní (tam by šly zařadit technoparty, které se obejdou bez běžných organizačních struktur i příspěvkových peněz). Běžný návštěvník LFŠ také není nikterak alternativní, většinou se jedná o mladého člověka, který touží po společnosti podobně orientovaných vrstevníků. Stejný typ lidí potkáte na MFF v Karlových Varech, na rozličných hudebních festivalech, setkání ch ochránců přírody či křesťanské mládeže. Alternativní není ani dramaturgie, většinu promítaných filmů (zejména tu podstatnou) lze spatřit i na jiných přehlídkách. Odlišná tak zůstává pouze svérázná organizace a velmi sporně vymezené „poslání“ akce.
Tolik proklamované vzdělávání frekventantů nemá jasně vymezenou metodickou koncepci. Tu nelze nahradit rozhovory s tvůrci, lektorskými úvody ani kvantem filmů rozličné kvality. Značně anarchisticky působí i ony „slavné“ lektorské úvody. Jejich délka i kvalita osciluje od několika vteřinek převzatých veselých příhod z natáčení až po několik desítek minut nezáživných a mnohdy i nepřesných faktů. Zejména špatné české filmy ze současnosti, když už musí být uváděny, by si místo prezentace tvůrců zasloužily rozbor svých defektů. Takovýto pranýř českého filmu – soustředěný na analýzy alibistické dramaturgie, chabých a opakujících se narativních prostředků, nevyrovnaného herectví, pokleslou komiku těžící z často rasových a genderových urážek atd. – by mladému milovníkovi českého filmu mnohé vysvětlil a zároveň by možná některé tvůrce vytrhl z jejich samolibosti.
Od roku 2005, kdy hlavní cyklus tvořilo téma Film a revoluce, byl následně ustanoven „vtipný“ vzdělávací cyklus Deset filmů, které otřásly světem. Dramaturgicky se jedná o stejnou všehochuť jako výběr filmů v Projektu 100. Přitom možnosti LFŠ nabízejí pořádání cyklů věnovaných rozvoji techniky (kamera, zvuk, barva), proměnám estetických hodnot a norem, vývoji jednotlivých žánrů. Dějiny národních kinematografií i profily jednotlivých tvůrců by mohly být představovány podle významné zahraniční monografie, jejíž český překlad by mohl vyjít v rámci knihovny LFŠ. Kvantitu vydávaných doprovodných brožurek by tak nahradila zjevná kvalita, která má trvalý charakter a hlavně beze zbytku plní proklamované poslání výchovy filmového diváka. Tady nemá na rozdíl od doprovodných akcí smysl šetřit.
Králík uměl oslovit vlivné osobnosti, dokázal si je naklonit a při vhodné příležitosti nabytých kontaktů využít. Tuto všeobecně používanou taktiku rozšířil na novináře i filmovou obec. Rozděloval bezplatné akreditace, jejichž výhodnost a délka byly rozlišovány podle důležitosti zvaných. Další pojistkou proti kritice byla snaha zapojit do schvalování dramaturgického plánu co největší počet „odborníků“, jejichž výběr navíc korigoval hlas lidu (hlasování na internetu).
Svébytný způsob vedení LFŠ odrážel občasný úkaz při přechodu z nižší na vyšší manažerskou pozici, kdy nový vedoucí chce mít vše pod kontrolou a strategickým rozhodnutím věnuje stejnou pozornost jako banálním problémům všedního dne. Funkce ředitele LFŠ sice zůstávala navenek stejná, ale akce přitom bobtnala do stále větších rozměrů, které nutně vyžadují proměnu a především profesionalizaci způsobu organizace. Jiří Králík velmi neochotně delegoval pravomoci na podřízené a i v případě, že na to přistoupil, do jejich kompetencí zasahoval a jeho poslední slovo se bohužel promítalo i do dramaturgické koncepce.
Dokazovat pochybení v rovině dramaturgie je vždy těžší než poukazovat na chyby v účetnictví nebo organizační selhání, přesto stagnace dramaturgie LFŠ je zřetelně patrná, a to zejména ve srovnání s Festivalem dokumentárního filmu v Jihlavě (založen v roce 1995) a pražským Febiofestem (založen 1993) (LFŠ se pořádá v Uherském Hradišti od roku 1992). Oba „konkurenční“ festivaly vznikly na „zelené louce“ ve velmi skromných podmínkách a procházely postupným vývojem. LFŠ byla v úvodu daleko před nimi a těžila při propagaci a shánění peněz z étosu spiklenecké akce před rokem 1989. Ve velké míře se však tato tradice v dalších letech stala přežilou. Například anotace Ohlasy festivalů nabízí tyto věty: „V 80. letech byla hlavní atrakcí LFŠ přehlídka nejvýznamnějších filmů z MFF Karlovy Vary – a to nejenom ze soutěže (méně zajímavé), ale hlavně z filmového trhu. Pamětníci tak mohou vzpomínat na neuvěřitelné úlovky i filmové zážitky v hluboké totalitní době (např. Blade Runner, Barbar Conan, Duna, Modrý samet atd.).“ Zaštiťovat se v roce 2007 úspěchy z let osmdesátých odkazuje k velkému sebeuspokojení i nepochopení principů současné festivalové dramaturgie. V případě LFŠ znamenalo složení programu vždy několikanásobný kompromis, snaha o masovost nutila nabízet atraktivní tituly širokému publiku, vzdělávací a osvětové počiny zase trpěly nedostatečnou koncepčností a často byly odsouvány na okraj. Jiří Králík také nevydržel dlouhodoběji spolupracovat s neohebnými dramaturgy, kteří se nehodlali podřizovat vkusovým libůstkám ředitele a trvali na své koncepci. Autoritativním rozhodnutím tak byly mnohdy preferovány filmy, jejichž jedinou kvalifikací do zvoleného dramaturgického záměru bylo osobní zaujetí ředitele LFŠ, proslulé se staly zejména filmy, které „pohladí po duši“.
Při analýze programu 2007 vyčnívá z nabídky LFŠ především cyklus Film a stáří, který navazuje na podobně koncipované cykly předchozích let. (V roce 2008 bude ještě nezbytnou setrvačností uveden cyklus Film a magie.) Sporná je už samotná idea organizovat přehlídku podle takto vybíraných témat. Problematičnost takového vymezení navíc ještě zdůrazňují principy rozčlenění jednotlivých podsekcí: Moudrost stáří, Na konci cesty (Stáří a smrt), (Ne)radostné stáří, Stáří versus mládí, Zastavit čas, Krátké a středněmetrážní snímky. Jednotlivá témata jako by byla zvolena intuicí špatného poety, název poslední podsekce pak vyjadřuje už jen bezradnost a potvrzuje dramaturgickou nekompetentnost, krátké a středněmetrážní snímky přece odrážejí stejná témata jako předchozí dělení. Chybí tu koncepce jasně strukturovaného filmového pohledu (byť jen historického členění) stejně jako širšího antropologického přístupu. Stáří lze pojmout z pohledu filozofického, sociologického, teologického, psychologického, genderového. Nabízí se i styčné téma obou pohledů, např. obraz smrti v různých kulturách a konvence zobrazování smrti ve filmu. Místo tohoto standardního analytického rozdělení loňská dramaturgie například v podsekci (Ne)radostné stáří nabídla: „Podsekce reflektuje výraznou potřebu tvůrců zaznamenat harmonický pohled na stáří. Dvě podoby stáří: na jedné straně to harmonicky prožívané, na straně druhé neradostné.“ Tyto floskule zároveň bez jakýchkoli argumentů vnucují subjektivní pohled, který stáří prezentuje v zjednodušujícím pohledu reklamních sloganů či v duchu nuceného svazáckého optimismu.
Ostatní sekce LFŠ jsou členěny standardně, nabízejí profily významných tvůrců či méně i více známých národních kinematografií. Chybí však hlubší provázanost s minulými ročníky stejně jako ona proklamovaná didaktičnost vzdělávání v oblasti filmu, která by měla osvětlovat zákonitosti a návaznosti filmového vývoje. Ve srovnání s nabídkou Febiofestu a jihlavského festivalu vyznívá odvozeně i prezentace současného filmového dění, která zejména v případě české kinematografie nabízí v jednom kotlíku to nemnoho dobrého utopeného v škváru.
S obdobnými výsledky jako dramaturgická koncepce vychází v neprospěch LFŠ srovnání přístupu k návštěvníkovi i kvalita doprovodných tiskovin (katalog, program) i webových stránek. Tento rozdíl je patrný zejména při porovnání již zmiňovaných brožurek LFŠ k jednotlivým tématům a vysoce fundovaných překladů i původních tuzemských prací, na kterých se podílí festival v Jihlavě. Tyto tiskoviny plní to, co má v záhlaví LFŠ, tedy kvalitní odborné vzdělávání v oblasti filmu. Jejich editoři se přitom obejdou bez halasné obrozenecké rétoriky.
Jiří Králík patřil k předním osobnostem devadesátých let nejen českého filmového světa. Na rozdíl od mnohých politiků a průmyslníků nevedla jeho strategie furiantsky trvale neudržitelné expanze ke krachu, ale pouze k stagnaci. Jeho největší zásluhy paradoxně přesáhly oblast filmu, organizace LFŠ v Uherském Hradišti inspirovala mnohé další a často příklad spojení LFŠ a Uherského Hradiště přesvědčil zastupitele dalších menších měst a obcí o výhodnosti investice do kulturní akce většího rozsahu.
Nabízí se otázka, co s bývalým ředitelem nyní. Asociace nedisponuje luxusními trafikami jako politická reprezentace, které by bývalému řediteli poskytly finanční zabezpečení i jistou prestiž. Nabídnutá pozice dramaturga jednoho z cyklů vyznívá jako falešné gesto vstřícnosti, jedná se o funkci hluboko pod tou bývalou, a jak již bylo řečeno, dramaturgická činnost zrovna nepatří k nejsilnějším stránkám Jiřího Králíka. Ten se ale v současném světě neztratí, jistě se prosadí v politice, obchodu, charitě či jiné oblasti společnosti.