Sex a to město / Ten seriál a ty feministky
Televizní seriál Sex ve městě (Sex and the City) televizní stanice HBO patří mezi ty, které si svou oblibou u publika vyžádaly natočení celovečerního filmu a uvedení do kin. Podobně se to již dříve podařilo například seriálu Star Trek, Twin Peaks, animovaným Simpsonovým či nedávno prvnímu českému sitkomu Taková normální rodinka. Nicméně vyjmenované seriály a filmy nemůžeme zařadit do vysmívané žánrové škatulky „romantická komedie“, jak produkt Sex and the City označkovala (nejen) filmová databáze IMDB. Prodávat soap operu tak úspěšně, že nejen přiláká diváky a divačky do kin (květnová premiéra v Londýně byla velmi úspěšná), ale navíc rozdělí publikum a feministické hnutí ve světě na dva základní názorové tábory, zastávající zcela rozdílné názory, to je velmi ojedinělý úkaz.
Seriál Sex ve městě se na televizních obrazovkách ve světě objevoval od roku 1998 do roku 2004, publikum se dočkalo celkem šesti sérií, v nichž se životní epizody čtveřice hlavních hrdinek završily (žel monogamním heterosexuálním partnerstvím). Carrie Bradshawová, Samantha Jonesová, Miranda Hobbesová a Charlotte Yorková představují nezávislé Newyorčanky, užívající si života a peněz, které vydělají, plnými doušky. A to nejen na večírcích či v obchodech plných přepychového oblečení a doplňků, ale i (a to především!) ve svých (či cizích) ložnicích (a nejen tam). A hned tady se názory feministického hnutí a genderových mediálních expertek rozcházejí – co je ještě inovativní, a co už je pouhým zacyklením stereotypů a konvencí?
Co se seriálu nedá vytknout, je překračování mnohých hranic, které nazírání na ženskou hrdinku posunují od typických romantických hrdinek (zvláště v soap operách či romantických žánrech obecně) do jiných syžetových i obrazových dimenzí. Na škále světice – děvka se tak oba póly nebezpečně prolínají: Samanthu můžeme vnímat jako prostopášnici, jíž jde především o dobrý sex a kterou trvalé vztahy či manželství nechávají chladnou, zatímco Charlotte ze všech nejvíc usiluje o uzavření vhodného sňatku, dokonce kvůli tomu opouští svou kariéru kurátorky či konvertuje k jinému náboženství. Nicméně i Samantha skončí nakonec ve vztahu, a tedy i s jediným sexuálním partnerem, zatímco Charlotte se v průběhu seriálu „kurví“ poměrně často a s chutí. Podle části feministek je to doklad toho, že ženy mohou být zobrazovány i jako subjekty, jejichž sexualita není determinována mužskou slastí, ale které naopak aktivně prožívají svá vlastní potěšení a rozkoše. Feministická kritika však argumentuje: v čem spočívá ona nespoutanost, když i Samantha nakonec upustí od svých „testovacích postelových víkendů“ a zůstane s jediným chlapcem, kterému dokonce dovolí vodit se s ní na veřejnosti za ruku, což pokládá za vrchol intimity?
Velmi problematická je pak postava samotné hlavní hrdinky Carrie Bradshawové – novinářky, která prodává své sloupky o sexu a New Yorku, kvůli čemuž je ochotná podstoupit řadu „empirických výzkumů“. Carrie totiž poměrně beze zbytku naplňuje představy oné romantické hrdinky, která by stejně dobře mohla vystupovat v jiné soap opeře, kde sex dnes již nepředstavuje žánrové tabu. Carrie totiž píše o Sexu, ale hledá Lásku. A s přibývajícím věkem (či s vyšším číslem označujícím sezonu seriálu) stále víc a víc – ne nadarmo je jejím idolem muž pojmenovaný Mr. Big (do češtiny poměrně trefně přeloženo jako Pan Božský). V žádné ze všech epizod kupříkladu nejsou vidět nahá prsa Carrie Bradshawové, na rozdíl od zbývajících hlavních hrdinek. Argument o smluvní podmínce herečky Sarah Jessicy Parkerové neodhalovat se před kamerou neobstojí – kdyby totiž tvůrčí tým skutečně chtěl hlavní hrdinku ukázat nahou, jednoduše by si najal dublérku.
Obraz femininity, který vidíme v Sexu ve městě, je poměrně jasný a zcela poplatný feministickým teoriím o mýtu krásy. Hlavní hrdinky jsou zářné, vnadné a svůdné – a dělají všechno proto, aby vyhovovaly předepsaným „normám“ diktátu módních a kosmetických firem. Product placement šikovně oděný do „emancipovaného příběhu“ tu prodává „tu správnou“ značku bot, šatů, šperků, parfémů i alkoholického koktejlu. A proto i přestože Miranda po porodu bojuje se skutečností, že přetekla ze své původní konfekční velikosti, správným řešením je jen a pouze – tolik typické – zhubnutí. Jedinou výjimkou je tedy Samanthino odhození paruky v šesté sérii (po chemoterapii jí totiž vypadaly vlasy), ale – vždyť kraťoučké vlasy jsou dnes už tolik sexy!
Ambivalenci lze najít i v jiných aspektech seriálu – kupříkladu v dějové lince Mirandina mateřství. Není to typický obraz rodičovství s přemírou lásky u ženy a nedostatkem citu na straně muže. Miranda to v jednom okamžiku vtipně charakterizuje promluvou ke Stevovi, otci jejich dítěte: „Já vím, že máš strach se o něj starat, protože se bojíš, že mu ublížíš. Já také. Já se ho snažím nezabít od pondělka do čtvrtka, ty od pátku do neděle.“ Miranda tedy čeká, až se „dostaví ty správné mateřské pudy“ – a tím je logicky zpochybňuje jako vlastnost připisovanou na základě biologického pohlaví jedné diverzifikované sociální skupině, tedy ženám. Na druhou stranu však samotný fakt, že se právě feministicky profilovaná Miranda nechá „zbouchnout“ a na konci seriálu se kvůli velké rodině stěhuje z milovaného Manhattanu do opovrhovaného Bronxu, nás vrací zpět ke zpodobnění ženy jako postavy obětující se (nejlépe pro rodinu).
Sex ve městě sice odvážně (více však proklamovanou myšlenkou než samotným výsledkem) nakročil do televizní krajiny dosud neosídlené, ale sám se zmohl sotva na piknik na jejím okraji. Mnohem více ho můžeme vnímat jako rafinovanou reklamu na celou řadu velmi drahých značkových výrobků, na poměrně stereotypní femininitu ozvláštněnou několika nestereotypními charakteristikami a nakonec na samotné američanství (závěrečný souboj o Carrie svede Američan s Rusem, přičemž první samozřejmě vítězí), newyorčanství či spíše na manhattanství – zkrátka na příslušnost k jakési elitářské skupině, která si žije luxusně, nespoutaně, nad poměry – ale tím pro nás zůstává (pokud chceme, samozřejmě) snem prokřehlého děvčátka se sirkami o vánočním stromečku u teplem sálajícího krbu. Nezbývá než počkat si na film, zda bude v něčem jiný... Ale může vůbec být? Hádejme!