Triumf dějin a Hollywoodského vyprávění / Černá kniha

V Holandsku prý nový film Paula Verhoevena vzbudil rozhořčení. Na první pohled se může Černá kniha zdát jednoduchým dobrodružným příběhem, kdy zvolené období německé okupace Holandska skýtá dostatek příležitostí, aby obratný produkční tým stvořil velmi dramatickou podívanou, v níž nebude nouze o útěky, pronásledování, záchranu na poslední chvíli, práci v utajení a kouzlo krásných žen. Z tohoto úhlu pohledu se holandské rozhořčení zdá pochopitelné: proč vážné kapitoly z domácích dějin zneužívat čistě pro účel vzrušující podívané?

Kromě zdánlivé exploatace holandských dějin mohou Verhoevenovi také vyčítat neuctivost v pohledu na tuto bolestivou kapitolu národní historie. Režisér zůstal věrný svému sarkastickému odstupu, který zvláště dobře znají ti, co viděli režisérovy snímky z období před tím, než na dvacet let zakotvil v Hollywoodu. Mladí mužští hrdinové z filmů jako Spetters, Oranžský voják či Turks Fruit opravdu neměli v úctě příliš mnoho z domácí měšťácké tradice, a přestože s nimi Verhoeven zjevně sympatizoval, i vůči nim si neodpustil množství výsměšných poznámek. V Černé knize je hlavní postavou mladá žena a režisérův sarkasmus se omezil na stanovisko, jaké k událostem zaujímá samotný vypravěč.

Z filmu je zjevné, jak si Verhoevenem se svým spoluscenáristou Gerardem Soetemanem vychutnávají absurdity války. Jaké potěšení nacházejí v tom, když mohou ukázat, jak v hnutí odporu museli spolupracovat komunisté a royalisté, kteří by v jiné politické situaci byli úhlavními nepřáteli, jak křesťané se značným (antisemitským) sebezapřením skrývají pronásledované Židy, jak jsou Židé stejně zkorumpovatelní jako kterýkoli “dobrý" Holanďan, jak Němci nejsou jen nacisti, ale i dobří otcové od rodin, a jak ti, co chtějí pouze pohodlně přežít, dokážou projevit nezištnou pomoc. Verhoevenův sarkasmus se však projevuje i v konstrukci událostí. Vypravěč filmu jasně ukazuje, že má osudy svých hrdinů pevně v moci a že je jen na něm, jakým dalším zkouškám je vystaví. Už jedna z prvních scén, kdy bomba s neomylnou přesností zasáhne úkryt židovské dívky, v tomto směru divákům hodně napoví.

Důležité však je, že podobné sarkastické projevy nejsou vnímány jako nějaký prvoplánový naschvál či provokace, které by u mnoha diváků mohly působit kontraproduktivně a které bychom do určité míry skutečně nalezli u raného Verhoevena. (Autorovi těchto řádků jsou však i podobné provokace velice blízké.) Sarkastické komentáře se Verhoevenovi daří plynule zapojit do vyprávění. Pravděpodobně se zde projevuje jeho hollywoodská zkušenost, kdy se mu jak po stránce scenáristické, tak režisérské daří dosáhnout velice hladkého, pečlivě motivovaného kontinuálního vyprávění. Dobře si to divák může uvědomit např. u akčních a dramatických scén, které jsou často motivovány kompozičně a nikoli realisticky. (Aby dramatická akce mohla plynule pokračovat, tak se okamžitě po výbuchu domu na scéně objeví požárníci, když děti náhodně objeví zbraně, zasáhne ihned gestapo.)

Hollywoodské kontinuální rozvíjení akce stejně jako udržování dramatického napětí a vysokého tempa vyprávění mají v Černé knize prioritu. Jsou rozvíjeny bez ohledu na to, jak bude nakládáno s jednotlivými motivy. Vyprávění přeskupí nabízející se dějové motivy tolikrát, kolikrát mu to poskytne kýžený efekt. Nejvíce je to patrné u několika prudkých dějových zvratů, kdy jsou diváci nuceni přehodnotit jednotlivé postavy.

Sarkasmus Černé knihy, kdy se z odbojářů stávají kolaboranti a z esesáků slušní lidé, však není jen škodolibý. Je ospravedlněn a povýšen na vyzrálý názor závěrečnou, částečně i vyslovenou, myšlenkou o nikdy nekončících dějinách. Dějiny nenabízejí žádné finální stádium, spočinutí, kdy by se vše odhalilo a každý se vybarvil, skončil jako hrdina nebo zrádce. V tomto smyslu funguje i rámování filmu, v němž se po letech v izraelském kibucu setkává hlavní hrdinka se zdánlivě jednoznačně negativní postavou, která se víceméně prostituovala s okupanty a nyní v mírové době je vzornou manželkou. Ukazuje se, že hodnota člověka není jed­noduše závislá na jeho morálním profilu, ale na dějinné situaci, v níž se ocitá. V tomto momentě navíc Verhoeven vytváří paralelu k současnosti, kdy naznačuje, že naše usilování o dosažení konce dějin, naplnění politických ideálů (třeba na Blízkém východě) je marné, že dějiny přinášejí nové výzvy, vůči nimž mohou být naše ideály značně zpozdilé.

Verhoeven není nihilista. Za jeho filmem se neskrývá rezignace před dějinami. Hrdinové se svých chyb nezbaví a odpovědnosti za ně také ne. Černá kniha je tak velmi provokativní snímek, který díky své “bezohledné” dějové výstavbě dokáže otevřít snad všechny rá­ny jedné národní historie. Člověku je až líto, že se tento režisér ne­narodil v jiném malém národě s podobnou historickou zkušeností. Později se mi připomněl Hřebejkův snímek Musíme si pomáhat, kde taky málokdo je bez viny, ale co v něm ve srovnání s Černou knihou chybí, je odsouzení, které nahrazuje úplně opačný postoj, smíření.