Martin Řezníček / ...kdo si dnes vzpomene, že tam v tý řece plula psí budka a byla barevná?

„Skupina samozvanců“, resp. „skupina stoupenců kritických intencí“ Andreje Stankoviče, rozhodla loni již počtvrté o Ceně Andreje „Nikolaje“ Stankoviče, navazující na tradici Cen samozvanců, udělovaných po tři roky básníkem a kritikem A. Stankovičem mimořádnému, leč naší povětšinou konformní a zbulvarizovanou filmovou kritikou nedoceněnému tvůrčímu počinu v oblasti kinematografie. Cenu A.N.S. za rok 2006 obdržel režisér a kameraman Martin Řezníček za svůj film „Jan Křížek sochy a včely“.

V. H.: Takže: Martin Řezníček, jen o něco málo mladší kokot než já, konečně přišel poskytnout interview.

M.Ř.: Starý kokot se ptá, o něco mladší kokot povídá.

H: Jak se dostal o něco mladší starej kokot, kterej má z roku 1984 titul inženýra, k tomu, že se z něj stal v roce 1997 na FAMU Mgr. a postupně i režisér uměleckých dokumentárních filmů a taky filmů investigativních?

Ř: No to jsou ty paradoxy toho bývalýho bolševismu tady. I když se mi na techniku moc nechtělo, tak jsem si říkal, lepší nějaká vysoká škola než žádná. No a dodělal jsem ji, zaměstnal jsem se v Akademii věd, kde jsem dělal opraváře laserů mimo jiné –

H: Ve Fyzikálním ústavu ČSAV –

Ř: No tam tenkrát byli príma lidi, ale šel z toho fyzikálu takovej zvláštní dojem nehybnosti. Tak jsem se tam taky moc nehejbal, až jsem si říkal, že bych úplně ztuhnul, a přihlásil jsem se v osumdesátémosmém na FAMU.

H: Kdys začal sám točit?

Ř: Koncem osmdesátejch let na osmičku ještě, jako amatér. Člověk tenkrát mohl dělat co chtěl, do té míry, nakolik mu to bolševik dovolil, dyť to znáš, že jo. No a tak jsem si točil nějakej film o rozpadajícím se baroku, jen tak, pro sebe, někde v okolí Náchoda, byly tam úžasný kostely Dientzenhoferovy, a trochu při tom balil jednu holku – Průšu...

H: Kdy?

Ř: V osmdesátým sedmým nebo šestým.

H: My dva jsme se prvně potkali asi už začátkem osmdesátejch let na nějaký filmový škole.

Ř: No to určitě. To jsme byli oba ještě mladí kokoti.

H: A tys mi potom vyčítal, že jsi poznal jednu z mejch dívek dřív než já, ale žes ji bohužel neopíchal.

Ř: To byla Jana, teda Honza. Ona měla tu minci tenkrát s nějakým tím králem odněkud a takovej deštníček ještě měla –

H: Nepokládej mi tu sklenici na I ťing, když je mokrá, ty vole! Kurva, trochu úcty.

Ř: Dal jsem Vladimírovi na I ťing skleničku s minerálkou.

H: To se nedělá, kokote.

Ř: Nojo, to se nedělá, co se ještě nedělá -

H: Tvoje poslední dva filmy o Alénu Divišovi a Janu Křížkovi patří určitě k tomu nejlepšímu, cos natočil. Jak ses vlastně dostal k výtvarnýmu umění, jakej máš k němu vztah?

Ř: K výtvarnýmu umění jsem se dostal ve čtyřech letech, když mě rodiče vzali na výstavu, jen si moc nepamatuju, co na ní bylo a jestli se mi líbila.

K Alénu Divišovi jsem se paradoxně dostal přes prostor, který společně obýváme, mám ateliér a střižnu v jeho pražském ateliéru, taky část filmu jsem tam natáčel. Diviš mě přitom obcházel.

Ke Křížkovi jsem se dostal už zdánlivě rovnou cestou – a to přes jeho dílo, které mě uhranulo, a zároveň přes svůj velikej údiv, že jsem o těch jeho sochách a obrazech do svých devětatřiceti let nic neslyšel. Říkal jsem si nejdřív, že udělám takovej jednoduchej film o zajímavém výtvarníkovi a pak jsem na něm pracoval asi pět let, najezdil víc než padesát tisíc kilometrů, všechny ty kilometry jsem o Janu Křížkovi i jeho ženě hodně přemýšlel. Evropský dálnice, to je takový tobogán, kterým se řítíš a stejně tak Ti jedou hlavou myšlenky a občas se zaseknou tak jako motor, že jo. Tolik k metodě.

Myslím si, že oba ty filmy, Diviš – „Sbohem slunce“ i „Jan Křížek sochy a včely“, zachycujou i historický kontexty, určitý epochy, a pak samozřejmě je tam pro mě strašně důležitý to, jak člověk s tou tvorbou může existovat...když je těžký existovat i bez ní, samozřejmě! (smích). Ale důležité pro mě je to, co oba filmy spojuje – to je existenciální prožitek obou těch výtvarníků – u Aléna Diviše to byla zkušenost vězení, cely smrti a nucený exil. U Křížka a jeho paní to tím exilem začíná, pokračuje to u něj stavem naprostýho zaujetí, který by se dal nazvat posedlostí tvorbou, až k okamžiku, kdy autor zničí větší část svého díla, vlastně se jej zbaví a odejde z Paříže, vlastně do exilu na druhou. Oba dva jsou taky svého druhu outsideři – ve smyslu odmítnutí nějakýho společenskýho uznání.

H: Ale bejt tvůrčí a riskovat outsiderství, to je takový specifický -

Ř: To rozhodně, rozhodně! A mě to zajímá i proto, že ten dokumentární film je taky takovej pohyb na hraně. Jinak mám už delší dobu pocit, že když něco jde blbě, vůbec to neznamená, že to půjde někdy líp, naopak se to klidně může posrat úplně. Teď mluvím o možnosti dělat ty filmy svobodně, nezávisle. Ale zatím to furt ještě nějak ztuha jde. Dobrý. Ono jde celkem snadno dělat matice a šrouby, větší, menší, to je jedno, boty nebo televizní plnivo, řezanku, která má nafouknout tu obrazovku, a šoupat při tý rutině nohama, jak Ti někdo káže. A pak je tady na druhý straně to, cos nazval outsiderstvím, a to je i ten poctivý dokumentární film, je to poctivější navenek i dovnitř. Ale s tou poctivostí k sobě – pak nezaplatíš ani telefony a naopak si zkomplikuješ život. Většinou.

H: Zájem vůbec o ty věci býval dřív jaksi bytostnější, teď jakoby společnost neměla na ty podstatnější věci vůbec čas.

Ř: Současnost je taková rychlopalná. A soustředění dá velkou práci. Těch možností a lákadel je teď tolik a v tý záplavě všeho – spousta lidí to chápe tak, že na sebe musej upozornit, ztrácej čas a energii, kterou plýtvaj na účelový zviditelňování, a musej na sebe upozornit samozřejmě i za cenu lacinosti těch věcí, který začnou nabízet - tak, aby ty věci byly snadno stravitelný pro toho příjemce. Je to taková forma populismu, nakonec i v tom umění. Platí to pro film, pro cokoliv - každej se prostě snaží, jak umí.

H: „Každej to koulí, jak jen se dá“, jak trefně zpívá Záviš. „Podřízli čokla kudlou zahnutou“ –

Ř: „Ani nezavyl, ba ani neposkočil. Doba je zlá“. Když říkám, že je potřeba na sebe upozornit, tak na druhou stranu ale hodně ztrácím iluze o významnosti věcí, které dělám. Je důležitý mít z toho dobrej vnitřní pocit, ale z hlediska vesmírného jsou ty věci prostě vítr a prach, nic. Nic z toho nezbude za sto let.

H: Přetrvá jen to duchovní, teda i tvoje filmy. Prach, to je ta dnešní takzvaná „kultůra“, zatímco Tobě se ve tvejch posledních filmech daří uchovávat a předávat hodně svébytně živou víru, která dává smysl právěže navzdory banalitě celý týhle naší epochy. Napadá mě tahle konfrontace: tvůj film o Janu Křížkovi měl v český televizi premiéru ve stejnej den, kdy běželo na Primě finále reality show VyVolení, a Tobě se některý tví kamarádi omlouvali, že se na ten tvůj film nemůžou koukat, protože si nemůžou nechat ujít finále VyVolených.

Ř:To jsou právě ty paralelní děje, Vladimíre. Každej si musí vybrat. Křížka si říkali, že ještě stejně někdy uviděj, ale finále VyVolených by jim uteklo, že jo, a to bylo teď a mluvilo se o tom, tak to potřebovali aktuálně vidět. To jsou trochu paradoxy. Ale vem si zase na druhou stranu, kdo dneska škytne po tom, že byli vůbec nějací VyVolení? Bojíme se prázdna a ticha a bojíme se koneckonců i toho, že se zastavíme a budeme jen chvíli sami se sebou, to je hodně častý – a konečně, často neumíme být sami sebou. Nahrazujeme to různýma umělotinama. Ty „prázdný“ místa neustále vyplňujeme – není-li jiná činnost, pak teda zábavou, a to často bez skutečnýho obsahu. Při pocitu nedostatečný autenticity vlastního života, kterej souvisí s neschopností vydržet sám se sebou, je jednou z forem zábavy voyeuerské nahlížení do životů ostatních, a to pak umožňuje i jakési pseudoporovnávání. Podstatný je, že to, co jsme v těch reality show mohli vidět, to mohla být pravda o těch lidech, troufám si říct, stěží tak z pěti procent, a proto jsme se nakonec nedozvěděli nic novýho ani o sobě. Zůstává z toho zas jen ten balast pro vyplnění prázdna v nás, prázdno vyplňujeme prázdnem. No a pokud jde o mě, tak si myslím, že mám docela dost autentickej život, takže si ho nemám zapotřebí zautentičťovat iluzí dotyku s nějakou televizní jakože autenticitou, to je přece jasný, vidíš to taky tak, ne? A samozřejmě, že to, co nafukuje tu obrazovku, je manipulace, o tom si není třeba dělat nejmenší iluze, ale rádi se tím necháme unášet. Je to pohodlný, nějak vlastně tou televizí předžvejkaný a taky voslintaný, klouže to. Vždycky je pohodlnější nechat se manipulovat. Jestli nás současnost k něčemu vyzývá a svádí, tak to je snadnost a z ní pramenící lenost, a to ve všech sférách. I za cenu ztráty svobody. Ale o té manipulaci platí asi univerzálně, že když budu k čemukoliv přistupovat bez vnitřní kritičnosti, tak mě to bude manipulovat. Úplně cokoli. A kritickej postoj, to je někdy docela dřina.

H: Takže jsi k tomu fenoménu reality show kritickej podobně jako třeba Vachek, kterýmu to málo, co z reality show viděl, stačilo na utvoření názoru, že jde o velice negativní fenomén?

Ř: Já z toho viděl jenom malý kousky, ale ten koncept se mi zdál hrozně infantilní, ve své podstatě další soutěž o prachy – mohlo by se to jmenovat „Přeskoč ji, Pepiku!“, ale právě to se asi líbí. Ale nějak nemám pocit, že by to mohlo tuhle společnost nějak poškodit - to už se stalo, a to jinak a bezprostřednějc. Reality show, to je furt jen takový blikání, který se na tebe sype ze všech stran, ale vlastně jen zprostředkovaně. Oklepeš to a jdeš podvést třeba někoho blízkýho - to je ta realita. Mně ty reality show přijdou trochu jako špinavá voda v řece, která prostě teče, jednou je špinavější, jednou je zase míň špinavá, když je povodeň, tak se vo tom víc mluví, ale kdo vzpomene na to, že tam v tý řece zrovna plula psí budka a byla barevná? Vodteče to a je to pryč – a za chvíli se valí zas něco jinýho! Ona ta psí bouda plující na vlnách je fakt bizardní, ale nic víc. Ale pak popluje třeba nafouklá kráva, a národ bude bohužel dál čučet, nejen ten náš. Dokud nepopluje nafouklej člověk – když bychom i potom zůstali jen tak zírat, je to s náma asi už hodně blbý, ale psí bouda - proč se jen tak trochu voyeuersky nepopást, že jo. Ale dneska s odstupem vidíš, že to bylo navoněný, naleštěný, nafouklý hovno.

H: No uvidíme, jak se s tímhle fenoménem budou kritici dál vyrovnávat, co o něm budou psát za měsíc nebo za rok.

Ř: Ale asi nic! To už prostě proběhlo.

H: Pokud někdo tvrdí, že by se fenomén reality show měl dále nějak reflektovat, nic proti tomu nemám, jen mi selskej rozum říká, že oceňovat hovno jako jeden z nejzajímavějších tvůrčích počinů roku jaksi nesvědčí o dobrým vkusu, i kdyby se dotyčnej kritik zaklínal vědeckým zkoumáním fenoménů nastokrát. Na druhý straně bych řek, že první díl reality show VyVolení byl v určitejch ohledech cennější než většina našich současnejch televizních seriálů.

Ř: Přijde jiná show, možná právě s těma nafouklýma lidma. Třeba o tom někdo napíše ještě nějakou diplomku. Několik diplomek. Zhodnotit se to dá ze všech konců, ale tvůrčí počin se z toho stejně nevydoluje. S reality shows nebo vůbec každou infantilní podívanou to máš jako s kometou, ta je ale aspoň krásná - zasvítí a zazáří, v podstatě je to ale jen hromada zmrzlýho kamení v nekonečným prostoru. Ty reality shows, jak byly přifouknutý všema těma zaplacenejma píárkama, samy jsouce bulvárem, mohutně živily a přímo generovaly bulvár a ten zase přifukoval ty samotný reality shows - takový kapitalistický chozraščot, přicmrdávala na tom mohutně i takzvaně seriózní část mediální sféry, takže vlastně to celý vypadalo daleko významnějc, než to ve skutečnosti bylo.

H: Ale Helena Bendová ten svůj úvodník v Cinepuru snad nemyslela jako Píár?

Ř: To nemyslela, vona jenom tak jako většina lidí byla prostě taky ovlivněná tou září, byla tak ozářená, osvícená –

H: Myslíš to asi tak, že byla jako dítě, který když spatří něco novýho, tak –

Ř: Uhm, uhm. Když vidí výlohu hračkářství, tak ta výloha je děsně načinčaná a svítí, září do ulice, a když jde dítě kolem, tak samozřejmě přilepí nos na výlohu a kouká na to naprosto fascinováno a ten vláček, kterej tam jezdí, je prostě úplně ten nejlepší, protože je úplně nejnovější. Pak se záhy zjistí, že je čínskej a že se mu polámala kolečka, a už to není vono, protože je najednou vidět, že nejezdí ani zdaleka tak dobře jako nějakej starej plechovej, známej a vomšelej. No už o tom hračkářství pro dospělý kecáme hodně dlouho, reality shows jako fenomén...a jako celoroční Vánoce bulváru.

H: Vraťme se k tvýmu poslednímu filmu „Jan Křížek sochy a včely.“ Křížek stál na počátku padesátejch let dost blízko takzvanýmu art brut. A já chci říct, že jak u Křížka, tak i u Aléna Diviše je v jistým smyslu podobná výtvarná forma, oba dva vycházej v jistým svým tvůrčím období z takzvanýho syrovýho umění, z art brut, který takhle poprvé označil Jean Dubuffet. Takhle bylo nazývané umění lidí s nějakou psychickou poruchou, nebo jde o umění, k jehož tvorbě dochází po okultních seancích, anebo jde o umění primitivních národů a dětí. Z jakýho hlediska art brut začalo zajímat starýho kokota Martina Řezníčka? Viděls tu výstavu art brut U kamennýho zvonu?

Ř: Art brut jsou většinou neškolený autoři. U Křížka je zajímavý to, že on absolvoval AVU, ale pak vlastně ty konvenční věci, který se na tý škole dozvěděl, tak je takhle pěkně odložil a dělal si to pěkně po svým. Vono se to art brut taky překládá jako „umění v syrovém stavu“, Ty jsi zvolil přímo termín syrové. Všechno, co Křížek dělal, v sobě nese nějakou syrovost, ty sochy a samozřejmě i grafiky a obrazy v sobě mají neotesanost, drsnost, určitou hrubost, tím právě odkazujou k tomu původnímu, zlomek toho jsi viděl ve filmu.

H: Ale u Křížka ještě spíš než syrovost bych vyzdvih původnost, jako určitou nezkurvenost společensko-kulturním povědomím.

Ř: V tom nám právě Křížek stojí v opozici k těm reality shows, přes který jsme se až sem prokousali. Totiž v jeho tvorbě i životě je ta původnost a až koncentrovaná autenticita. A to mě fascinuje – právě v protikladu k té rozbředlosti, řídkosti, průjmovitosti těch reality shows. U Křížka to nebyla show, to byl život, těžkej, hutnej, prožitej, a stejně tak i u Diviše. Ono to pak je i v té tvorbě, u každého jinak, u Diviše zcela bezprostředně. A souvisí to asi trochu i s dobou, ve které tvořili. Na to myslím, když jsem říkal, že Křížek odložil ty věci, který se naučil na AVU, a šel si úplně někam k jádru těch svejch způsobů vyjadřování. Nezatěžoval to nějakejma konvencema a v tý prapůvodnosti je to strašně čistý, a i tím podstatný. A musel být se sebou, sakramentsky se sebou. A to, co říká v tom mým filmu paní Křížková, tak to je zase takový „art brut života“ – myslím to, když ona říká, že je potřeba přijímat život, tak jak je, a nedělat si zbytečně o ničem iluze. Ani o sobě. Vlastně vo sobě především ne. Ale kdo z nás to umí, celej život máme na to, abychom se to naučili, a ona taky říká, že to mnohokrát obrečela, ale kolik z nás chce dospět k nějakýmu poznání za cenu trápení a slz? Bavit se chceme, nejlépe nejméně pracně – tedy prázdnotou. A jsme zpátky u reality shows. Tak aspoň – až tu prázdnotu prokoukneme, postoupíme možná o kousek dál, anebo ne, a další generace se v tom zas bude ráchat a tak furt dokola.

H: Křížek říká, že jsou lidé, kteří žijí bez ideálů, anebo s ideály, ale pak že jsou ještě lidé, kterých je málo a ke kterým on patří, a ti žijí své ideály.

Ř: Takže tři kategorie: nepoučitelní, poučitelní a poučení...Ideály často bolí. Křížek by určitě dovedl ty věci dělat konvenčnějc, tak aby byly přijatelnější. Jít proti všem a proti všemu a proti obecnému vkusu, to je vyčerpávající, únavná záležitost. A myslím si, že Křížek se tímhletím hodně vyčerpal. Předčasně. I kvůli tomu, že jako uprchlík, refugie, imigrant v Paříži, měl ten život ještě daleko těžší a cítil taky zodpovědnost za to, co dělá, a taky za blízkého člověka, svou ženu. A já si pořád myslím, že kdyby on vytrval v Paříži do půlky šedesátejch let, tak by začal bejt slavnej.

H: Ale jemu šlo bytostně o něco úplně jinýho, že jo –

Ř: No vo slávu mu nešlo. Ačkoli sláva tu prapůvodnost, originalitu, často už jenom rozmělňuje, tak na druhý straně, pokud jde o Křížka, tak on by možná býval mohl mít to živobytí o trochu lehčí a těch věcí, který člověka můžou zasáhnout a otevřít mu nějaký prostory v myšlení, tak on by těch věcí býval moh udělat víc. Byl, vnitřně, svojí podstatou, nejvíce sochař, ale soch udělal a zachovalo se jich vůbec nejmíň. Některý ty šutry, který znám jen z fotek, to mě až mrazí, jak je to syrový, krásný, hrubozrnný, ale ty sochy zůstaly často bohužel jen na těch fotkách. Žulové sochy – na fotkách, to je paradox, cejtíš to? Papír...

H: Na promluvách Jiřiny Křížkový v tom tvým filmu mne právě fascinuje mimo jiný to, jak při důležitejch individuálních rozhodnutích není kladenej důraz na to „já“, na který je právě stále víc blbě dávanej důraz v tomhle našem novodobým světě. Když si Křížek tuhle Jiřinu namlouval a když si ještě tenkrát vykali, tak von jí například říkal: „Já Vám můžu slíbit jen bídu a starosti a to, že nikdy nebudete u mne první, ale vždycky to bude moje práce.“ Když si představím, že by nějaký jenom trošku feminističtějc orientovaný dnešní mladý ženě tohleto během námluv někdo povídal, tak nevím nevím, jak by na něj reagovala.

Ř: Nó. Asi by se nasrala, protože by to v dnešní době vybičovanýho individualismu těžko mohla pochopit, že jo. Ale paní Křížková vnímala, že to je natolik Honzovou součástí, že to prostě musí respektovat.

H: Protože i ona měla onu pokoru „před“ -

Ř: To je strašně důležitý a za tím je schovaný i to, že Honza Křížek se k těm svejm věcem nedostával snadno. A já mám pocit, že ta doba je teď taková, jak už tady padlo, rychlopalná, a že všechno je předžvejkaný. I ten dotyk s tím „reálným životem“ je předžvejkanej na tý vobrazovce. A v novinách stejně tak.

H: Jako kdyby v dnešní době naprosto zásadním způsobem chyběl ohled k věcem, který nás přesahujou. V týhle souvislosti mi přijdou důležitý slova Jiřiny Křížkový: „Člověk má vždycky tendenci každou věc si ulehčovat. A todlencto von mi nikdy nevodpustil, dycky říkal, začneš s tím, co je nejhorší, s tím, co tě nejvíc votravuje, a na tom trval.“ A paní Jiřina k tomu pak ještě dodává: „Díky němu já začala brát ten život tak, jak má bejt branej. Ty nesnáze nebyly podmínka, ty byly spíš nevyhnutelnost, ale je přijmout, víte, ty nesnáze, přijmout je, to je to nejtěžší v životě, žít bez těch iluzí a přijmout ty nesnáze. Ty iluze voplakáváte důkladně, ale pak, když to dokážete voplakat a přijmout, tak najednou vidíte trochu dál“.

Ř: No já to už vlastně nakous, že jo, a Tys to přesně ocitoval, to je důležitý, aspoň myslím, fakt hodně důležitý. Všechno Tě přitahuje, abys to moh co nejsnáz uchopit. Svět okolo tebe se Ti tím vlastně podbízí, že jo. A asi málokdo je ochotnej to nějakým způsobem nahlédnout a zabývat se tím, co je míň snadný – jak přesně říká paní Křížková. Tím se dostáváme k tomu, že nemáme „proklouzávat“, ale že se máme nutně srážet s věcma, s něčím, s někým. Ty věci, který nás maj šanci přesáhnout, tak k těm nemůžeme dospět tím způsobem, že se po nich hladce sklouzneme, že se k něčemu jen tak jako přilísáme a pak zas vodskočíme k něčemu jinýmu.

H: Ale spousta lidí to takhle dělá.

Ř: Doba si to žádá a je těžký tomuhle trendu vzdorovat. Dělám to taky tak, když nejsem něčím motivovanej tomu nepodlehnout.

H: „Když doba žádá si, i hnůj prý vykrvácí“.

Ř: Jo, Václav Hrabě. Toho mám někdy docela rád.

H: Tady ten verš je pěknej.

Ř: V Křížkovi je ohromná opravdovost. A k tý opravdovosti se nedá dospět tak, že jen tak jakoby sklouznem. V angličtině je to „slide“ . Trošku voslizlý slovo, že jo.

H: To mi připomíná „lazy“, tohle slovo má k tomu klouzání docela blízko, že jo.

Ř: No jasně, lenost fyzickou i myšlenkovou si doba přímo - ne žádá, ale tvrdě vyžaduje, to už jsme taky nakousli. Ale abych nebyl nespravedlivej, ona doba je taky hodně únavná a únava pak svádí ke zjednodušování...

H: V kontrastu s tím Jiřina Křížková v tvým filmu říká, že Křížkovi to vůbec nešlo do hlavy, nějaký nesnázi se vyhnout, absolutně to pro něj bylo nepřijatelný. On vydělával peněz minimálně, o živobytí se musela hodně starat ona. Ta to ale komentuje slovy: „Já dávala jenom peníze, ale byla jsem zisková já v tom našem vztahu. To, že já jsem si tu svoji rovnováhu udržela, že jsem začala brát ten život tak, jak má bejt branej, i díky němu vlastně“. Tahle její pokora, to je dobrovolná oběť, kterou je člověk ochotnej dát, akorát že dneska žijeme v hodnotově převráceným světě, ve kterým právě tuto podstatnou kvalitu některý ambiciózní feministky mohou interpretovat jako útisk. Když mluvím o oběti, tak každej, kdo mě zná, ví, že mi teď nejde o nějakou religiózní agitaci. Tvrdím jen, že dnešní ztráta a absence právě tohohle druhu pokory a obětavosti je něčím, co může bejt velmi rozhodujícím faktorem i z hlediska schopnosti přežití lidstva jako takovýho, a to možná dřív, než si leckdo myslí.

Ř: No jo, ale já se pořád ptám, jestli bych se odvážil tu oběť někoho druhého vůbec přijmout, ale on mi ji zatím nikdo ani nenabízí nebo o tom možná nevím, že jo...A lidstvo – lidstvo to už má spočítaný, minimálně dva tisíce let, že jo. Ale jsme zpátky u toho, že každej si rád ty věci ulehčí. Jenže důležitý je to, aby vopravdu v tom, co cejtíme, že je podstatný, tak abychom v tom dokázali jít až někam na dřeň. A jsme u toho znovu, Křížek, ten na tu dřeň šel hloubějc než kdo jinej. I proto mě on taky tak fascinuje. Ale jestli dovolíš, abych se ještě vrátil k dnešním filmovejm recenzentům a teoretikům. Rychlokvaškovejm. Mladej, ambiciózní a nadějnej filmovej kritik Kamil Fila o sobě někde psal, že ty věci dělá proti srsti a opačně, než se očekává, ale v tom jeho podání, jak on to vysvětluje, je to pouhopouhá provokace, exhibice. A je strašnej rozdíl mezi tím, když něco dělám, abych provokoval, abych na sebe upozornil, abych si namasíroval svoje já, a mezi tím, když něco naopak dělám po svým, z určitýho vnitřního přesvědčení – z pokory vůči věci, kterou se zabývám. A dnešní doba je postavená na těch provokacích, na těch prvoplánovejch píárkách, který si děláme sami sobě. Ono to sice přináší nějakej jakože okamžitej efekt, nějakou bublinu to jako nafoukne, může hrát všema duhovejma barvičkama, ale je to fakticky jen trochu mokroty z tý bubliny.

H: Při tomhle svým stylu se ten Kamil nedostane k tomu, aby vůbec moh začít serióznějc a hloubějc analyzovat třeba ty problémy, který jsou obsažený ve Vachkově posledním filmu.

Ř: Z tý jeho kritiky Vachkova filmu je evidentní, jak ho to nebaví a jak to píše, protože musí, a tak jen naprázdno plácá, je to sem tam vtipný, jenomže je to řídký, pak se otře o Vachka a matlá se v tom dál a je osobní a všechno je to zbytečný, protože se nedotkne ničeho opravdu podstatnýho z toho filmu, to je ten hlavní problém. A ještě ten svůj přístup hájí až za hrob. To, jak se jenom tak votírá vo Vachka, to je bohužel takřka nulová výpověď. Jeho dokument bohužel vůbec nebaví, to z toho trčí jak noha z rakve, von to má hozený hlavně někam směrem k asijskýmu filmu.

Ale problém té kritiky obecně je taky v tom - aspoň mám takovej hutnej pocit - že rychlopalní kritici kritizují a rozebírají filmy z pozice jen jak to vidím „já, tedy průměrný divák, konzument“, oni vychvalují mainstream, nevytvářejí alternativu diváckému vkusu, opět jsem u toho předžvýkávání – oni říkají, takhle se na to koukej a tohle je hezký a tohle je blbý, na to se nekoukej, a pak je vyčichlý Menzel a jeho karikatura skvělé Hrabalovy knihy „Obsluhoval jsem anglického krále“ nominována na Českého lva ve všech kategoriích, akademici v zajetí mainstreamu a naprostého konformismu devalvují především sami sebe a tu cenu samozřejmě také. Každý soudný čtenář, který jen nahlédl do Hrabalovy knihy, musí poznat, že ten film jsou vymáčený fusekle, který s Hrabalem mají společnej jen titul, že Menzel navlíkl Hrabala do navoněný růžový košilky. Ta kniha není načinčaná, je až krutá, ale v tom právě je významná. Kritiku devalvující byly třeba i pseudointelektuální onanie na téma na základní pudy apelujícího, pudově vtipného filmu „Borat“. Také jenom šplouchnutí a – nezbude po tom nic za pár týdnů. A vracím se k tomu, že nad významem Vachkova „Záviše“ se rychlopalná kritika ani nezamyslela, nevšimla si, že ten film je čin a že Vachkovi nechybí odvaha. Ještě bych zmínil Helenu Bendovou. Ta píše v souvislosti s Vachkovým Závišem o bezvýznamných politických či kriminálních aférkách, bizardních historkách atd. Vždyť to, že jsou vražděni podnikatelé z kriminálního polosvěta, kteří mají vazbu na přední politiky i policii, a jiní se nám do toho chechtají z nějakých ostrovů a dávají najevo, že za prachy můžou mít všechno – barák se žralokem v bazénu, něčí mrtvolu, beztrestnost – to přece není hospodské tlachání, ale realita, která se nás bezprostředně dotýká víc, než jsme ochotní si uvědomit. A je to určitě i námět na film. A je to konec konců také zpráva právě o míře poškození naší společnosti - i v tom prvoplánovém a zároveň vrstevnatém a každopádně bizardním Vachkově propletenci marginálního salta mortale na motorce a v zadním plánu padajícího zastřeleného Františka Mrázka. Můžeme o tom přemýšlet anebo to hodit do kýble - jako primitivní blábolení, se kterým je škoda mařit čas. Záleží na tom, co si chceme uvědomit a co chceme vnímat o společnosti, jejíž jsme součástí.

A kruh se uzavírá. Kritická slova, to je i zodpovědnost. Problém je taky v tom, že dokumentárnímu filmu se jako svébytné filmové disciplíně na filmové vědě nikdo systematicky nevěnuje, alespoň nevím o žádným teoretikovi, kterej by s hlubokou znalostí dokument přednášel. Ale každý absolvent filmové vědy má pocit, že dokumentu rozumí nějak samo sebou. A když se zeptáš, co to ten dokument vlastně je, a jestli vůbec ta kategorie není nějak pochybná, setkáš se s údivem. A zabýváme se žánry a hledáme žánrovou čistotu. Nárokujeme dokumentárnímu filmu věčně ustálené funkce a způsoby sdělení, objektivitu, autenticitu atakdále. A přitom zajímavý a důležitý je to, co žánry překračuje, zajímavý jsou hranice a co je za nima. Nebo třeba etické dimenze filmu.

Ale kolik filmů je skutečně takovejch, aby v nich bylo něco hlubokýho? Aby Tě nějak zaujaly a provokovaly k nějaký osobní reflexi. Aby to nebylo „snadný...“ - aby to třeba bolelo. A nemusí to vůbec být žánrově zařaditelné. Polykáme hory utišovadel bolesti. Ty věci, který provokujou k osobní reflexi, tak ty Tě vlastně v tom běhu, ve kterým teď žijeme, ty Tě vlastně zaměstnávaj jakoby nadbytečně, můžeš to pociťovat jako něco, co Tě vlastně zatěžuje nebo přímo i fyzicky bolí, potom, co z toho kina odejdeš, když toho máš plnou hlavu. A mám pocit, že ten soudobej trend je opačnej. Že je podstatný, aby Ti to tou hlavou prosvištělo, vymylo Ti to mozek. A jsme u toho znovu, aby ses na tom tak jako sklouznul, aby to bylo jakoby předtrávený, už naleptaný žaludečníma šťávama něčího povrchního vnímání světa, a pak samozřejmě, piš o téhleté věci hlubokou filosofickou úvahu, svébytné kritické dílo. Daleko radši budeš analyzovat příznaky a zabývat se vnějšíma věcma, než abys nějakým způsobem hledal vnitřní podstatu, zvlášť když tam vnitřní podstata často ani není. A z hovna bič neupleteš. A kritiku napsat musíš – hovno nehovno. Vydavatel si to žádá.

Ale důležitý taky je, mít nejen načtenejch desítky knih v angličtině, francouzštině a čínštině, ale mít latinu toho života někde zadřenou trošku pod kůží, srazit se s něčím, nemít ten život jenom proklouzanej, ale mít ho taky prožitej, dostat se někdy na dřeň svejch možností, a pak si myslím, že člověk může ty věci v ňákejch kontextech chápat zas hloubějc, a nejenom v úzce racionalistickým vidění tý vědy. Jenže, když ty se tím svým vzděláním zase tak nějak prokloužeš, to znamená, že budeš mít sice spoustu znalostí a budeš si připadat v různejch oblastech chytrej, ale když v tom tvým textu nebude tvoje hlubší osobní zkušenost, tak -

H: - tak pak bude celej ten můj esej z velikánský části „na piču“. Já nemám Cinemu rád, ale pokud jde o Filu, tak se mi daleko víc líbí jeho postřehy v recenzích, který psal pro Cinemu, oproti těm jeho textům, který psal pro Cinepur. Ty mi přijdou psaný natolik převědečtělým jazykem, až bych řek, že by bylo moc prima, kdyby Filu a všechny další, kdo takhle píšou, sem tam něco něžně skutečnýho s jemným citem koplo do prdele, aby se z těch svejch neplodně racionalisticky vnímanejch abstraktních výšin zase vrátili na zem. Ono nejde jen o ten převědečtělej intelektuálskej jazyk, ono jde hlavně o to, že za tím komplikovaným psaním je děsně cejtit bohapustá povrchnost, hloupě nabobtnalá intelektuálská pýcha, osvojená nejspíš čtením významnejch autorů v rychlíku.

Ř: No to je těžký, protože filmová věda prostě nebude exaktní vědou. Ona ta matérie, kterou se zabývá, prostě není exaktní. Film není nic, co by podléhalo fyzikálním zákonům, ani to není nic, co by se dalo přesně spočítat. Není to ani filosofie, je to prostě umění. A když se z toho pak exaktní věda za každou cenu dělá, tak (dlouze se odmlčí). Tím zas nechci říct, že bych se díky teoretikům nemoh dovědět i o svém filmu věci, který jsem nevěděl i přesto, že jsem jeho autorem. Je toho spousta podprahového, intuitivního, ale to je právě to -

H: Jakoby se na tý exaktnosti a vědeckosti, která je třeba v takovým „Muži bez vlastností“ nesmírně podnětná, bazírovalo dneska s určitou zvráceností – možná že tím dílem, jak z mnohýho toho „vědátora“ čiší dětinská nezralost. I některý naši kamarádi, co jsou nám lidsky blízký, máme je rádi, dneska ohromně vzývaj potřebu vědecký filmový teorie. Podle nich jsme pozadu za vyspělejma západnímu zeměma, protože u nás chybí metodologie, jejíž autory oni už četli v angličtině anebo francouzštině a díky tomu vědí, jak moc je důležitá. Mně by ale stejně nejlépe přesvědčili, kdybych od nich čet anebo slyšel více konkrétních, doopravdy vlastních a svébytnejch postřehů. Jenže „člověk musí napřed nějakou osobnost mít, než ji může projektovat“ – a možná, že právě v tomhle Chandlerovým citátu je zakopanej pes. Ne až tolik v tom nedostatku vědeckosti. Co říkáš?

Ř: Ono to teoretický zázemí je určitě potřebný, je to pořád určitá „filosofická základna“ i toho filmu. Ale sama o sobě ten film nespasí. Ta spása tkví ve filmu samotném, v jeho autorech. Tím ale vůbec neříkám, že teorie není důležitá.

H: Proti živýmu teoretickýmu myšlení nic nemám, naopak. Originální teorie může i film posunout o hodně dál, svým způsobem ho teda i spasit. „Na piču“ je dneska jen ta duševně-citová sterilita celý řady lidí, u nás i v zahraničí, který se pasujou na ty správňácký filmový vědce. Oni jsou některý z nich i docela fajn, vzdělaný, inteligentní, ale chybí jim jaksi ono bytostně osobnostní sepětí s jejich původní realitou, o který tak jedinečně svébytně usiloval třeba právě ten Křížek. Jak říká ironicky v jednom ze svejch horších filmů Bergman: „Smysl pro skutečnost je věcí nadání, které většina lidí – možná naštěstí pro ně – postrádá.“ Mně na těch kriticích, který se právě nesnažej – na rozdíl od Křížka – dobrat nějaký původnosti, a místo toho toužej spíš intelektuálsky exhibovat, tak mě na nich vadí určitý jejich evidentní povýšenectví nad běžným životem. Oni se předváděj jako ti objektivizující vědci a přitom z těch jejich textů čiší často až infantilně působící důraz na jejich já. Dovolil bych si tuhle egotistickou blbost naší doby demonstrovat na titulu knížky rozhovorů s jednou dost známou českou spisovatelkou: ten titul tuším zněl: „Můj život patří mně“. No a ona ta spisovatelka tuhletu volovinu skutečně říká –

Ř: To zní ale strašlivě nafoukaně, nepokorně.

H: Ještě daleko líp je ale tahleta blbost formulovaná v jednom verši z písničky Jarka Nohavici. Nohavica ty svoje písničky dovede tak přesvědčivě zazpívat, že i když on mně nebyl nikdy nijak moc blízkej, tak jsem si nedávno právě pod vlivem toho jeho sugestivního podání na tuhle písničku vzpomněl a začal si pobrukovat jeden verš, když v tom jsem si najednou uvědomil, že si pobrukuju blbost, kec, vlastně lež. Pamatuješ na ten verš z tý jeho písničky: „Obrat mě o všechno chcete-li můžete, však to, co v sobě mám, to nedostanete, to je jen mé, to je jen mé.“ V tomhle verši se myslím skrývá určitá líbivá iluze, která zřejmě pramení z defétistický český životní zkušenosti, a tahle iluze spočívá dost možná v premise, že ona nás sice většina kolaborovala, ale ani ti nacisti, ani ti komunisti, ani ti dnešní političtí mocipáni nám nemůžou vzít to, co je hluboko v našem srdci. Jenže ono je to v podstatě klišé, fráze, která nám umožňuje nepřiznávat si, kdy, kde a jak jsme se zkurvili.

Ř: Uhm. Ono nám to umožňuje na druhou stranu si o sobě aspoň myslet, že něco cenného tam někde na dně každej máme. Jenže pokud pomineme tu jedinou cennou vzpomínku na prosraný dětský léta v komunistický mateřský školce, tak tam na dně duše ani nemusí pozdějc nic cennýho zbýt, můžeme ji nechat stylem svýho života úplně zarůst hnojem.

H: A proto se ten Nohavica taky tolik líbí. A proto je to taky nebezpečný. Já Ti chci v týhle souvislosti ocitovat, co napsal na téma blbýho kultu „já“ na počátku čtyřicátejch let minulýho století filosof Gabriel Marcel: „Obzvláště se zdá, že systémem neustálého soupeřství, jemuž je podřízen jedinec v dnešním světě, může být toto vědomí já jedině podpořeno, vybičováno. Neváhám říci, že účinný boj proti těm nejzhoubnějším účinkům individualismu by se musel především nějakým způsobem zbavit tíživého systému zkoušek a konkursů, s jakým se musí v mládí každý z nás potýkat. „Já, ne ty: já před tebou.“ Nelze vypovědět, do jaké míry tento systém soupeřství oslabil, umrtvil autentický společenský smysl, jaký se naopak projevuje ve společenství hodném toho jména... Systém bičující vědomí já, nebo řekněme sebelásku, ale zároveň vede k tomu vůbec největšímu odosobnění: neboť opravdu hodnotné v nás je právě to, co nelze podrobit žádnému srovnání, co se s ničím jiným srovnávat nedá...Není snad zhoubnějšího omylu, než chápat já jako útulek či sídlo originality. Pro objasnění zde připomeňme neprávem zdiskreditovaný pojem nadání. To nejlepší ve mně mi nepatří, nejsem toho v žádném případě vlastníkem, nýbrž jen opatrovníkem.“ Tady si myslím, že je Gabriel Marcel hodně blízkej mimo jiný taky Křížkovi a hodně v opozici k těm dnešním často tak narcistním a nad životní matérii až příliš racionalisticky suverénně povznesenejm filmovejm teoretikům a kritikům, o režisérech reality shows, který podněcujou ten systém soupeřství a vědomí já na mnoha pokleslejch úrovních, ani nemluvě. Co Ty na to?

Ř: No jo. A na to mi navazuje otázka, jak dalece jsem povinen s tím, co v sobě mám a co třeba mne nějakým způsobem přesahuje, tak jak dalece jsem povinen s tím nějak nakládat, abych to nezmařil. Z toho, co Marcel píše, pro mě vyplývá, že to zmařit prostě nesmím, a samozřejmě tím, že nastrkuju navenek ta vnější gesta a upozorňuju na sebe, tak asi velice často dojde k tomu, že vůbec zapomenu na to, co je podstatný. Nastrkuju to, čím mám na sebe upozornit, nastrkuju to, čím se mám zalíbit, čím se mám vlichotit.

H: Taky proto si myslím, že je potřeba připomínat autentickou realitu – i v tomhle interview, který vodmítám upravovat do podoby na formálně náležitý intelektuální úrovni. Intelekt nám totiž dneska tu naši živě humpoláckou skutečnost většinou zastírá, falešně ji vylepšuje tím, že vodděluje to vysoký a nízký v našich životech.

Ř: Ten jazyk samozřejmě upadá, internet a mailování přispívá ke ztrátě kulturnosti vyjadřování, protože to umožňuje a vyžaduje nějakou okamžitou reakci, umožňuje to, aby ses nestih ani zamyslet nad tím, co vlastně píšeš, a odpálil to do světa. To je důsledek komunikačního zrychlování, který zákonitě nemůže spět k nějaký hlubší reflexi, na to se musíš alespoň trochu zastavit.

H: Ty lidi, který v těchhle technologiích vyrůstaj, tak už to často ani neznaj nějak jinak a neuvědomujou si, že by vůbec mohli něco podstatnýho postrádat. A přitom právě v těchhle situacích by bylo na místě, aby projevovali od sebe samotnejch patřičně bystrej intelektuálskej odstup, právě v těchto situacích by bylo určitě správný, aby se čas od času každej zeptal sám sebe, nejsem já vlastně už nějak pitomě manipulovanej? Ale co místo toho udělá dnešní uznávanej filmovej kritik a teoretik? Radši se koncentruje na napsání co nejvíce akademizujícího textu na vysoce abstraktní úrovni. Tam, kde není k dobrýmu ho mít, tak tam ten odstup má, a tam, kde by bylo dobrý začít ho pěstovat, tam na něj kašle a pohodlně se veze na vlně doby.

Ř: Na druhou stranu u sebe narážím na to, že v rámci nějakýho mýho existování a zachování a dělání toho, co dělám, tak to taky dělám dost blbým způsobem, protože ani nestíhám pořádně číst. Nejhorší je mít paralelně rozečtenejch několik knih a žádnou nedočíst. Mít několik prací, nebýt ale schopnej ani jednu dělat pořádně. Mít paralelně několik dětí, několik žen, několik rozpracovanejch filmů .... a na to všecko jeden uhoněnej život. Brrr.

H: No ale právě když si to aspoň takhle uvědomíš, když si to přiznáš, můžeš s tím časem něco udělat. Jinak ne.

Ř: Moc mi nejde s tím něco dělat, a tak mám pocit, že je pak stejně na hovno si to i přiznávat. Smrdí to duševním masochismem. Ale na druhou stranu, zbavovat se důsledně iluzí o sobě, to je jedna z důležitých intencí života paní Křížkové. A myslím, že tohle má kardinální význam pro nás pro všechny.

H: Hmm.

Rozhovor vedl Vladimír Hendrich

Rozhovor je delší verzí textu otištěného v Cinepuru 2007, č. 50. Tato verze rozhovoru – narozdíl od otištěné verze – neprošla žádnou redakční ani jazykovou korekturou.