Editorial na oslavu

Oslavit 50. číslo Cinepuru jsme se rozhodli – jak vidíte, pokud ovšem právě nečtete netovou verzi tohoto editorialu - barevnou obálkou a změnou grafiky, které vás snad potěší podobně jako nás. Při oslavách se většinou vzpomíná na to dobré, a i já bych samozřejmě mohla vzpomenout leccos, co se podařilo: během posledních více než třiceti čísel Cinepuru, kterých jsem byla svědkem „zevnitř“ redakce, se stabilizovaly rubriky časopisu a dvouměsíční periodicita; mezi našimi pisateli se víceméně každé číslo objevují noví slibní autoři; na našich webových stránkách doplněných cinepurním blogem se občas strhnou vášnivé, ale přitom i docela chytré diskuze; ještě stále nacházíme mnoho témat, filmů a tvůrců, o nichž má smysl psát; ještě stále si v Cinepuru tiskneme to, co chceme, bez ohledu na to, jestli tím někoho náhodou neurazíme nebo zda je to pro časopis ekonomicky výhodné.

Když už mě to výročí strhlo k takové (sebe)chvále, nedá se nic dělat, ale budu to muset vyvážit připomenutím také toho, co prozatím na Cinepuru dokonalé není. Tak třeba naše dlouholetá ambice dělat „dospělý“ časopis (a odpoutat se tak od dávné image studentského časopisu) není, zdá se mi, zcela naplněna – některé naše texty jsou ještě stále příliš „mladé“, snadno provokativní, odhalující „školní“ ambice avých pisatelů, jejich ne úplně dostatečnou stylistickou i vědomostní vyzrálost. Vyzrálostí přitom nemyslím texty nadité odbornými výrazy a zašmodrchanými interpretačními konstrukcemi, což je další občasný cinepurní nešvar. Výše zmiňovaná svoboda, kterou coby redakce disponujeme, má svůj líc v neustálých finančních problémech, nemožnosti časopis pořádně propagovat a připravovat ve skutečně profesionálních podmínkách, a ve výsledku se tak spolupodílí na tom, že je Cinepur nechtěně „exkluzivním“, tj. nesnadno dostupným a nepříliš známým periodikem.

Jinak řečeno: během příštích padesáti čísel nás čeká ještě dost práce, abychom Cinepur dovedli do stavu, s nímž bychom byli opravdu spokojení. Možná to nejlepší na Cinepuru z mého pohledu ovšem je, že se stále, i když třeba pomalu, proměňuje – průběžně si problematizujeme dosavadní přístupy k psaní a na druhou stranu nalézáme nové okruhy toho, co bychom chtěli skrze psaní prozkoumávat. V poslední době si díky tomu kupříkladu nejsme už úplně jistí, zda jsme ještě vůbec „časopis pro moderní cinefily“ (a to přes veškerou sebezpochybňující ironii, která s tímto podtitulem byla od počátku spjatá), zda jsme se mezitím neproměnili v něco jiného. Odpověď snad přinesou další čísla.