Pocítit úsměv rychlosti / Zlá krev
Zlá krev stojí na pevných žánrových pilířích a i přes svou stylovou heterogenitu je homogenní. Usazena v pevném rámci je křehkým filmem; nenechává diváka v klidu a do klidu jej zároveň nutí. Co a jak se ve Zlé krvi děje, že tolik vře a současně vypadá jako hladina rybníka, kolem které se řítí motocykl s Lisou a Alexem?
Stylová pestrost odpovídá dobovému trendu, respektive dobový trend je jí tvořen. V 80. letech byl francouzský film silně ovlivněn postmodernou a odklonil se od trendu společensko-politických témat či realismu filmů 70. let. Nastoupila nová generace filmařů – a nejvýraznějším z nich je se svým eklektickým stylem ovlivněným francouzskou novou vlnou (zvláště Godardem) Leos Carax/1.
Caraxův druhý celovečerní film Zlá krev (Mauvais sang) se z francouzské kinematografie 80. let snad nejvíce vyznačuje stylovou otevřeností. Přitom je ale fabule jasně vymezena rámcem dvou prostoupivších se žánrů, totiž kriminálního filmu a jeho velmi blízkého druha – gangsterského filmu. Tyto žánry byly ve své době velmi populární, a Zlá krev je proto i přes svou subverzivní stylovou otevřenost aktuální. Sledujeme okolnosti kriminálního činu (důvody, přípravu, čin samý, dohru) z pozice kriminálníků, což je pro kriminální film příznačné. Fabule je jednoduchá a zápletku tvoří konflikt dvou komorních gangů: Zestárlý gangster Marc dluží Američance (šéfce vlivnějšího gangu) peníze a má ultimátum na jejich vyplacení, jinak skončí jako jeho komplic Jean (byl pravděpodobně zabit Američankou, respektive jí podřízeným Borisem tak, aby smrt vypadala jako sebevražda). Povolává proto na pomoc Jeanova syna Alexe – Mlčocha, který se sice s otcem nestýkal, nicméně po něm "zdědil" hbité ruce. Právě hbité a přesně pracující ruce jsou zapotřebí pro krádež vakcíny proti viru STBO (dobově aktuální odkaz na AIDS), jejíž prodej vynese Marcovi potřebnou sumu. Ovšem Mlčoch se mezi gangstery v pravém slova smyslu neřadí. Je to spíše pouliční lupič a "skořápkář"; jen místo skořápek užívá karty... Vedle toho se v ději nachází událost, která se otiskuje do celého filmu, a to na první pohled bezúčelně, totiž průlet Halleyovy komety kolem Země. Způsobí hrozná vedra a ráno po "akci" sněžení v některých čtvrtích Paříže.
To jsou základní prvky nosné konstrukce. Do ní vstupuje naprosto nevypočitatelně motiv "milostný" v podobě milostného trojúhelníku tvořeného hlavními postavami: Mlčochem, Annou a Marcem. Je nutno dodat, že trojúhelník je doplněn čtvrtým prvkem (sic!) – Lisou. Na půdorysu akčních žánrů tedy stojí rozjímavá, meditativní romance, která se ukáže jako psychologické a filozofické jádro filmu.
Vizualizace takové látky se podřizuje dobové zálibě v detailu, "modernosti", designu a přesnosti zobrazení (ve smyslu promyšleného rozzáběrování dokonale ostrých záběrů, především detailů, a jejich estetizování). Práce s detailem ve službě designu a estetizace zobrazovaných předmětů i jevů v některých okamžicích nahrazuje celkové a polocelkové záběry, a zastupuje tak celou mizanscénu. Funguje jako zkratka, která v sobě koncentruje zkomprimovanou informaci, plná informace je nahrazena estetickým objektem, jehož zástupná role je ovšem rozpoznatelná. (Záběr na holicí náčiní apod.) Není však zcela vždy jasné, co přesně je zastupováno, co který detail přesně nahrazuje. (Například záběr ruky a palce, který vypne holicí strojek, v sobě nese ráznou přesnost, která může cosi vypovídat o postavě – jde o gangstera, v jehož povolání může pohyb jediného prstu znamenat stisknutí spouště revolveru, a tudíž možnost smrti. Je to však jen možná interpretace jinak jakoby všedního a přitom tajemného gesta v detailním záběru.) Odtud plyne dojem enigmatičnosti filmu a též dojem kontinuálního plynutí, které je plynulé paradoxně díky atraktivní vazbě konvenčních záběrů a abstraktních významů některých zobrazení.
Dojem ucelenosti vytváří také práce se zvukem. Filmové ticho a zvukový detail se drží svého tématu zdánlivého ticha, které vyvěrá ze střetu Mlčochova mlčení i břichomluvectví – "Když jsem byl malý, prý jsem se utápěl v tichu" – s myšlenkou: "To ticho utápí nás." To, co vypadá jako monolog mimo obraz, může být projevem břichomluvectví (dopis-odkaz Lise) a naopak. Dvojí způsob realizace filmové promluvy je velmi konkrétní ukázkou, jak se zde dvěma (či více) způsoby vyjadřuje totéž, a tedy jak je film přes svou heterogenitu homogenní.
Tvůrčí a významotvorná práce s filmovým tichem, se zvukem a hudbou, stejně jako práce s vizuální složkou, spřádá dohromady jakousi síť ohraničenou žánrem, jinak zdánlivě bez vnitřního systému. Jazyk Zlé krve je v ní roztříštěný (rozvětvený) na mnoho kusů, přesto zůstává být způsob vizuálního i zvukového zobrazení sjednocený. To proto, že ústředním uzlem oné sítě – takovým, o kterém máme nějakou jistotu – je Mlčoch (a jeho břichomluvectví), který určuje smysl zobrazení. Detail zapalovače, ostré hrany i trik s jablkem (ostrý střih a absurdní vyznění scény do gagu)/2 je principielně stejný jako užití Prokofjevových Monteků a Kapuletů (z Mlčochova záznamníku) při scéně Mlčochovy a Marcovy rvačky. Proto vlastně není překvapující scéna Mlčochova dětského batolení se, na ni navazující černobílé zrnité záběry porady před akcí, záběr Anny a pak Lisy. Jde o Mlčochův sen, který je zobrazen stejně jako všechno ostatní, tedy tak, že pouze znakově zastupuje Mlčochovu mysl. Přitom ne nesmyslně nebo neopodstatněně, protože o Mlčochovi víme, že sbírá obrazy (to, co vidí) do zásoby na noční a jistě i denní snění. Anně říká: "Musím nasytit oči na noční sny."
Bývalý kamarád Thomas Mlčochovi ve vyhrocené chvíli říká, že přečetl tolik knih, až "z té četby předčasně zestárl". Množství přečtených knih jakoby symbolicky poukazovalo k množství ve filmu použitých zobrazení. V důsledku jako by tak sama forma filmu byla nepřímým odrazem Mlčochovy "staré", sečtělé – tedy životem předčasně syté – postavy. Film žije rychle, od jednoho zobrazení ke druhému, film je Mlčoch a oba společně stárnou. Proto je ze zpětného pohledu jisté, že ve chvíli Mlčochova prvního objevení na scéně začíná jeho labutí píseň. Spálil mosty a nemůže se už vrátit na druhý břeh.
Pro jeho postavu je úhelným kamenem RYCHLOST. Rychlá láska, která trvá věčně, jak říká v dlouhé noční sekvenci Anně. Také po smrti svého otce mluví do telefonu k Thomasovi: "Konečně jsem sirotek. Opustím Paříž, změním život od základů. Chci pocítit úsměv rychlosti a shání mě márnice." Skutečně změní život od základů – změní jej ve smrt. Žil třikrát rychleji než ostatní lidé. Na "smrtelné posteli" – kapotě vozu – to potvrzuje: "Myslel jsem si, že mám dost času." Proto, když v úvodu filmu opouští Lisu a následně se vrhá do první veliké akce, kde potká Annu, měl tušit, že jde do akce poslední. Měl tušit, že pocítit úsměv rychlosti lze jedině na hranici života a smrti. A že zažít rychlou lásku, která trvá věčně, je možné jedině mimo život, který je do-časný, časem omezený...
Jeho hbitému tělu a bytostné (touze po) rychlosti odpovídá jako vnějškový jev jeho rychlá motorka. Důležitější je, že rychlé vnímání je filmově vyjádřeno i zrychlenými záběry nebo Mlčochovým zrychleným viděním míhajících se stromů cestou na letiště. Na Zlé krvi je mimořádně cenné skutečné (!) naplnění známého klišé, a sice že forma jako taková (sama o sobě velmi členitá) vyjadřuje obsah, a to do posledního stavebního prvku. Ani zběsilý Mlčochův běh-tanec není pouhou manýrou. Je reflexí Mlčochovy mysli po spuštění rádia, které hraje hudbu (tvého) nitra. Bowieho píseň Modern Love je stejně jako píseň předchozí Alexovou myšlenkou. První písní Mlčoch jako by myslel na opuštěnou lásku, druhou písní reflektuje emoci – svou rychle vzplanuvší lásku k Anně – a fyzicky na ni reaguje zběsilým během pařížskou ulicí. Rychlost už nemůže být větší, Mlčoch už nemá z čeho brát. Může Anně jen říci své, explicitně to zopakovat do telefonu, ale pak jen trpně čekat na osud.
Anna mu totiž jako reakci na vyznání lásky odpoví v dopise takto: "Alexi, musíme zachránit Marca." Alex se sice pokusí Annu přemluvit ke společnému útěku a při tom očerňuje Marca (namlouvá Anně, že ji Marc opustí, a vkládá do těch slov jakoby Marcovy dojmy – Anna vedle mě stárne...). Ale sráží se s něčím, co je mu cizí, totiž s "pomalou láskou" Anny k Marcovi. Když tato láska pomine a Anna pocítí věci i z Mlčochova úhlu, pro Mlčocha už je pozdě, to byl již smrtelně raněn kulkou do břicha.
Navracel se postupně do stavu, z něhož vzešel, do mlčení. Předsmrtné břichomluvectví, při kterém Anna vidí svou situaci z nového úhlu, je možno vnímat jako postupnou rezignaci na slovo. V okamžiku smrti se Mlčoch stáhne do světa čistých myšlenek a čistých snů, jejichž prostřednictvím je možné komunikovat na "vyšším stupni". Mlčoch komunikuje beze slov s ostatními i s Lisou (jízda na motorce; diktování dopisu na rozloučenou, o němž lze pochybovat, zda nejde o pouhý Mlčochův výmysl). V okamžiku smrti se ale přiblíží jakési transcendentní komunikaci, která se týká už pouze Mlčochovy postavy a jeho následného života ve snu po smrti, bude-li jaký.
Téma tiché komunikace se týká i vztahu Anny a Marca. Pro Anninu postavu je stěžejním pojmem hádanka a řešení. Marc na Annu pohlédl objevitelsky: Anna má řešení něčeho, co on má v sobě, ve svém nitru. A Anna se k tomu občas přiblíží. To něco je Annin život. Hádanka Annu a Marca spojuje – a nesmí být vyřešena příliš brzy a vlastně nikdy, aby jejich láska nezemřela. – Přiměřeně POMALÁ LÁSKA.
Anna s Marcem tedy komunikuje beze slov a jen občas se přiblíží k onomu tajemství, které má Marc v sobě. Nabízí se, že se v době seznámení s Mlčochem Anna Marcovi velmi vzdálila či se on vzdálil jí. A Anna doufá, že se k jejich společnému hledání odpovědi na hádanku opět navrátí. Právě v okamžicích, kdy Anna poznává Marcovo stáří ("pomalost" z té temnější stránky), v okamžicích Marcových záchvatů a obecně v tomto Marcově životním období strachu, Anna nejvíce pochybuje, ale nepřestává doufat. Přesto se neubrání Mlčochovu vlivu, který se rovná závanu čehosi nového, dosud jen málo poznaného. A tak ožívá například při koupelnovém souboji s Mlčochem. Postupně začne vnímat úsměv rychlosti, jen o poznání pomaleji než kdysi Lisa.
Lisa totiž od Mlčocha vše přejala coby skutečná milenka daleko rychleji, zatímco Anna musí překročit Marcův stín a přiblížit se Mlčochovi alespoň tak, aby pochopila úplně jinou hádanku, než kterou dosud řešila.
Je-li prostor Caraxova filmu Mlčochovou labutí písní, čím je prostor filmu Lise? Zdánlivým odpoutáním se od Mlčocha, ale ve skutečnosti převzetím jeho role. Na Anninu repliku: "Jednou byste se určitě sešli", odpovídá stejně, jako by odpověděl Mlčoch: "Ano, jednou nebo dvakrát" – a odjíždí na "zděděném" motocyklu pryč po letištní dráze.
Její realistické vidění situace (bez přílišného sentimentu) vyznívá stejně jako Mlčochův cynismus při opouštění Paříže, a především Lisy. Naučila se vnímat rychlost, pocítila úsměv rychlosti, stala se Mlčochem. "Už si dokonce zapaluje cigaretu jako já," říká Mlčoch. Svazek s Lisou byl tak pevný, že jeho rozpojení znamená pro Lisu jediné: spálení mostů a vydání se děsivou rychlostí na poslední cestu. Zcela logicky se proto řítí na motocyklu vstříc svému konci, který bude neomylně následovat. A Anna podobně neomylně, možná předčasně, zato ale s velkou vervou, vybíhá za ní. Uzavírá se trojúhelník Lisa – Mlčoch – Anna, a Marc je nakonec "pouze" jeho čtvrtým elementem.
Anna hledala něco, co najít nemohla. Marc ve skutečnosti jen vzbuzoval zdání, že na Annu pohlédl objevitelsky ("Nemůžeš otevřít sejf, když je klíč uvnitř."). Anna nakonec ucítila, že jí něco rychlého prolétlo kolem obličeje a těla, něco ji mile ovanulo, co dosud příliš neznala. Proto vybíhá za Lisou napůl s úpornou snahou a napůl radostně, jenže už je pozdě. Mlčoch prostě není, Marc zůstává někde daleko vzadu a Lisa daleko vepředu. Není tedy zřejmé, na co vlastně bude její rychlost stačit. Ale protože film končí zrychleným záběrem, jisté je jedno: zpomalení už nenastane.
- Poznámky:
- 1) Carax se narodil v roce 1960 jako syn americké matky a francouzského otce; jeho pravé jméno zní Alexander Dupont. Carax je anagram dvou jmen: Alex Oscar. Jedná se o hříčku s jeho dětským snem o tom, že jednou vyhraje cenu Americké filmové akademie – Oscara. In: http://us.imdb.com/name/nm0136021/bio.
- 2) Zdánlivě nevinná scénka (hod jablka nad hlavu – mimo obraz) se střihem promění v absurdní záležitost odkazující symbolicky, ne realisticky, na smysl Mlčochova počínání (tedy rozesmání Anny). Záběr tak přímo vyjadřuje myšlenku, je znakem pro proces rozveselení a ukazuje, jak (a nikoli o čem) Anna právě přemýšlí a jakou má náladu.