Adaptace

V jízlivé kritice filmových adaptací stěžovala si Virginia Woolfová v roce 1926, že již tradičně redukují intenzitu literárně ztvárněné myšlenky lásky na banální obraz polibku, podobně jako všední ukázkou smutečního (pohřebního) průvodu zjednodušují komplexně verbálně zpracované téma smrti. Uvažování o adaptacích jako by bylo již od počátků kinematografie stiženo prokletím, v jehož područí se do konvenčního jazyka mnoha teoretiků a kritiků filmových adaptací vkrádají termíny jako nepřesnost, nevěra, zrada, deformace, zneužití, zneuctění, znesvěcení, vulgarizace a další.

Nahlížet film prismatem této moralizující rétoriky jako spolehlivý nástroj znehodnocení literárního díla vysoké umělecké kvality ovšem znamená vědomě či zaslepeně prohlubovat kulturně zakořeněné naivní přesvědčení o hierarchické nadřazenosti literatury nad vizuálním uměním a opomíjet celou řadu teoretických přehodnocení významové polarity vztahu mezi literaturou a filmem, respektive slovem a obrazem.

Zkreslení je do teorie adaptace vnášeno zejména paralyzujícím předsudkem o "auratické" posvátnosti předlohy, kterou film nevhodně, nepřístojně kopíruje, přetváří, a originál tak zabavuje výlučné hodnoty. Přemýšlení o vztahu románu a filmu je od počátků kinematografie sevřeno v kleštích neproblematického metaforického pojetí filmu jako románové ilustrace. V pozadí tohoto předsudku stojí pravděpodobně představa o obecné historické prioritě literatury před filmem, jež stejně jako představa "starší – lepší" přisuzuje privilegia umělecké hodnoty apriorně předlohovému textu jako derivátu média s větším "služebním stářím".

Lpění na nezcizitelných hodnotách literárního textu dařilo se po dlouhou dobu udržovat především prostřednictvím hegemonie logocentricky orientovaných přístupů k textu. Nostalgické velebení psaného slova nepokládalo přenos kanonického literárního textu mezi médii za přínosný, ba ani adekvátní způsob uměleckého vyjádření. Film odrazoval "logofily" především svou materialitou, explicitností, zjevností zobrazení, která nutně "dourčuje" vše, co románový text nevyřkl. Filmová adaptace tedy jako by ochuzovala zdrojový text o mnohá tajemství, jež se otvírala pouze v mentální dimenzi během procesu čtení románu, ve čtenářově imaginaci. Film v této předsudečné vizi vychází svému recipientovi vstříc a dourčováním snižuje nároky, které klade na čtenáře literární text. Pokřivená logika doslovnosti filmového obrazu formulovala další z klíčových argumentů adaptačních kritiků, jímž je znevažována intelektuální náročnost mentálního zpracovávání filmového obrazu.

Představu o spíše emocionálním než rozumovém působení filmového díla na diváka podporovalo rovněž oblíbené moralistické chápání filmu jako vulgárního spektáklu, oslovujícího nízké pudy a odehrávajícího se v pohoršujícím, ve své temnotě amorálním prostředí kina. Mluvčí artikulující stěžejní dogmata hierarchického pohledu na vztah literatury a filmu na základě protifilmově zaměřené společenské morálky však ve skutečnosti vypovídali více o vlastním pocitu ohrožení z nivelizace elitářské výlučnosti literatury ze strany filmu jako všeobecně dostupné kulturní události.

Tyto a mnohé jiné faktory ustavily již v raných textech vyjadřujících se ke vztahu nového média filmu k literatuře základy dosud hojně aplikované "teorie věrnosti". Věrnostní přístup k filmovým adaptacím literárních děl je založen v podstatě výhradně na respektu k hypotetickému "duchu" zdrojového textu, na ohledu k původní liteře, a je velmi skeptický k jakékoli tvůrčí inovaci, odchylce, přepracování originálního motivu. Podle teorie věrnosti se pak orientují titulkové a distribuční klasifikace adaptací, jakými jsou například volná adaptace, volně na motivy a podobně. V zeslabené podobě je možné analogický pohled spatřovat i v "ekvivalenčních přístupech". Pro kritika přemýšlejícího o filmové adaptaci v ekvivalenčních intencích bude klíčovou otázka, zda režisér nachází mezi výrazovými prostředky filmu prostředky ekvivalentní původním literárním, typickým pro zdrojový text.

Teorie ekvivalence do jisté míry asociuje výklad termínu přírodovědným diskurzem, jenž chápe adaptaci jako proces přivykání organismu novým podmínkám. I ekvivalence klade důraz na schopnost autora přizpůsobit matriál literárního textu novému prostředí – filmu, a přibližuje se tak patrně nejadekvátnějšímu druhu teoretické analýzy vztahu románu a filmu, jímž by mohla být "komparativní stylistika dvou médií".

Bezpředsudečné přehodnocení filmového parazitismu je možné sledovat v mnoha filmověteoretických konceptech zejména druhé poloviny dvacátého století. Jakkoli není problém adaptace jejich hlavním zájmem a nevyjadřují se k němu explicitně, poskytují užitečné nástroje, které relativizují konveční obranářské uvažování literárního diskurzu. Uvažuje-li Michail Bachtin o autorovi jako o entitě dirigující preexistujícími diskurzy, připouští-li naratologie transpozici příběhu libovolně mezi jednotlivými médii, mají-li autoři z okruhu kulturálních studií větší zájem sledovat horizontální vztahy mezi jednotlivými médii než stanovovat vertikální hierarchie hodnoty, relativizují-li dekonstruktivisté význam originálu a kopie, pak umožňují chápat adaptaci v rámci teorie mutace forem napříč médii.

Pole teoretického výkladu adaptace tak zahrnuje analogie adaptace jako čtení, přepis, kritika, překlad, transmutace, metamorfóza, přetvoření, transvokalizace, transfigurace, aktualizace, reakcentace. Prostřednictvím těchto pojmů je snazší odhalit a popsat změny přinesené do adaptace, neboť u adaptace zdůrazňují potenciál přeuspořádání, rekombinatoriky, redistribuce energie, důrazu, intenzity, ať už z hlediska času, prostoru, postav, fantazie, rytmu, tak i dalších jednotlivých aspektů románu.

• Doporučená literatura k tématu:
•  
• Kamila Elliott: Rethinking the Novel/ Film Debate. Cambridge: Cambridge University Press, 2003.
• Brian McFarlane: Novel to Film: An Introduction to the Theory of Adaptation. Oxford: Clarendon Press, 1996.
• James Naremore: Film Adaptation. New Brunswick, NJ: Rutgers University Press, 2000.
• Robert Stam, Alessandra Raengo (eds): A Companion to Literature and Film. Oxford: Blackwell, 2004.
• Robert Stam, Alessandra Raengo (eds): Literature and Film. A Guide to the Theory and Practice of Film Adaptation. Oxford: Blackwell, 2005.