Jak zachránit příběh / Žena ve vodě
Už počátek filmu jasně naznačuje, jakým směrem se bude Žena ve vodě, nový snímek M. Night Shyamalana, ubírat: po kresleném úvodu nastolujícím celkový pohádkový rámec filmu následuje dlouhý a velmi vtipný záběr zpod dřezu, kde hlavní hrdina, správce domu Cleveland Heep (Paul Giametti), právě nesměle zabíjí jakéhosi brouka, zatímco v rozostřeném pozadí záběru rytmizovaně ječí několik žen, z nichž jedna drží v ruce veliký sekáček... Výborná práce s hloubkou pole, herectvím, načasováním i mimoobrazovým polem vytváří z tohoto prvního záběru příslib promyšlené a inovativní práce s filmovými prostředky, stejně jako velmi zdařilé komedie – a obojího se nám v tomto filmu o mořské nymfě, které musí pomoci obyvatelé jednoho domu zpět do jejího mořského světa, skutečně dostane.
Shyamalan v Ženě ve vodě nejen zmiňovaným způsobem jasně předem vyznačil "hrací pole", ale dokonce i dopředu (!) přesně pojmenoval (skrze komickou postavu zapšklého filmového kritika arogantně si myslícího, že všemu rozumí a všechno už viděl), co bude většinu filmových kritiků na Ženě ve vodě rozčilovat: její nezařaditelnost. (Na serveru www.rottentomatoes.com, shromažďujícím kritiky jednak profesionálních (hlavně amerických) kritiků a zároveň také "obyčejných diváků", získala Žena ve vodě od rozezlených kritiků v průměru hodnocení pouhých 23%, zatímco "obyčejní lidé" ohodnotili film v úhrnu pěknými 72%...) To, čím Žena ve vodě tak irituje kritiky, to, co ji činí – navzdory její hravé jednoduchosti – poněkud obtížnou ke sledování, je skutečnost, že systematicky porušuje hned tři nepsaná pravidla mainstreamové kinematografie: pravidla žánru, pravděpodobnosti fikce a autora.
1. Žánr: Žena ve vodě by se dala nejspíš charakterizovat jako pohádková komedie (či komediální pohádka) pro dospělé s prvky hororu. Potíž přitom není jen v neobvyklosti takovéhoto žánrového cross-overu – každý ze zmiňovaných žánrů v tomto mixu vyžaduje trochu jiné divácké nastavení, vyvolává jiný druh emocí atd., což může pravděpodobně ne dost "pružným" divákům působit problémy. Na rozdíl od Znamení, kde bylo váhání mezi komedií a sci-fi thrillerem i na můj vkus příliš nerozhodné, se ovšem Žena ve vodě přiklání k zastřešujícímu žánru komedie, a proto při troše divácké otevřenosti a nepředpojatosti lze onen žánrový mix nejen přijmout, ale i uvítat právě pro jeho novost.
2. Pravděpodobnost fikce: V současnosti je zvykem od fiktivních příběhů očekávat, že si budou částečně hrát na realitu, že se budou snažit nás nenápadně ošálit, abychom jim uvěřili. Shyamalan oproti tomu v Ženě ve vodě hraje se zcela odkrytými kartami – postavy filmu takřka okamžitě (nerealisticky) uvěří na existenci mořské nymfy a dalších pohádkových bytostí, jednotlivé dějové zvraty jsou často velmi náhodné a nepříliš motivované atd. Ocitáme se ve světě, který se našemu podobá jen vzdáleně a nejistě, ve světě, kde se může stát cokoli, přičemž tato zdůrazňovaná všemocnost a fantazijnost příběhu, spolu s nedostatkem realistické motivace, zdá se velmi znejisťovat část diváků (na novinářské projekci se za mnou v jednu chvíli ozvalo zcela zhnusené: "To snad není možný!" – ano, není, ale proč by to vlastně mělo být možné, realistické?). Žena ve vodě nám tím klade docela zajímavou otázku: proč jsme coby diváci obecně ochotní přijímat fikci, která si pomocí konvencionalizovaných triků hraje (!) na realitu, spíš než fikci, která nezastírá, že je pouhopouhou fikcí?
3. Autor: Další z jistot, které nám coby divákům obvykle pomáhají mít "film pod kontrolou", dopředu vědět, co od něj očekávat a jak se na něj dívat, jsou očekávání spjatá se jménem autora. I v tomto aspektu Shyamalan (který sice napsal scénář pohádky Myšák Stuart Little, ale znám je hlavně coby autor Šestého smyslu či Vesnice) narušuje vžitá pravidla, když nám namísto napínavého thrilleru s překvapivým koncem nabídne komediální pohádku s velmi lineárním a svým způsobem nekomplikovaným dějem. Jako by si s námi Shyamalan vědomě zahrával (i trailer – mylně – naznačuje, že se bude jednat o typický shyamalanovský thriller), a tak nám ukazoval konvenčnost našich vlastních očekávání, s nimiž přicházíme do kina. Zároveň ovšem jako by nám Shyamalan v tomto snímku zcela jasně odkrýval, co jeho osobně na vyprávění příběhů baví (sám si ve filmu ostatně nadělil poměrně velkou roli – spisovatele...).
Příběhem Žena ve vodě je – spíše než nějaká fantastická dobrodružství – samotné hledání a uskutečňování příběhu. Nesledujeme plynulé vyprávění pohádkového příběhu, důraz je kladen na to, jak postavy musí postupně doplňovat skládačku a samy posouvat děj dopředu, ujímat se jednotlivých rolí, domýšlet si, co se má stát dál atd. Skutečnost, že se ona mořská bytost, kterou musí obyčejní lidé zachránit, jmenuje Story (česky Příběh), je jen dalším potvrzením takovéto interpretace nahlížející Ženu ve vodě jako příběh o tom, co v našich životech znamenají příběhy a jakým způsobem je vnímáme.
Oproti filmovému kritikovi coby modelu "špatného diváctví" (založeného na úřednickém lpění na zažitých konvencích, odkouzleně distancovaném pohledu) film nabízí model diváctví "dobrého", reprezentovaného hlavním hrdinou a jeho sousedy, kteří tak rychle a ochotně propadají příběhu o mořské nymfě. Shyamalan jako by zde metaforicky poukazoval na zvláštní paradoxnost (dobrého) diváckého postoje – na to, jak v sobě mísí nutně zároveň pasivitu (ochotu nechat se vést příběhem, věřit mu) a aktivitu (postavy filmu aktivně re-konstruují celý příběh a stávají se postupně jeho součástí, ocitají se v jeho centru – podobně jako diváci skrze vytváření hypotéz o směřování narace, skrze emocionální participaci na postavách atd.). Zatímco "vážnější" Vesnici bylo možné interpretovat jako metaforickou hrozbu před silou fikce, před jejími manipulativními účinky, Žena ve vodě se zdá být spíše radostnou oslavou fantazie a divácké ochoty nechat se jí vést, nicméně i zde jsou věci trochu složitější: propadání příběhu (tedy diváctví), jak film ukazuje, má terapeutické účinky (traumatizovaný hlavní hrdina je příběhem/Příběhem postupně léčen) a umožňuje utužovat sociální vazby. Na druhou stranu ale film v ničem nezastírá, nakolik je touha spočívající v samém základu diváctví naivní a dětinská (některé z postav se doslova přiznávají, jak moc by chtěly příběhu uvěřit, jak by se chtěly cítit zase jako děti atp.).
Sebereflexivní příběh o vyprávění a hlavně diváckém vnímání příběhů, ironická polemika s několika základními konvencemi mainstreamové kinematografie, osobní vyznání tvůrce znamenající definitivní odhalení vlastních tvůrčích východisek – tím vším tedy možná je Žena ve vodě, ovšem až sekundárně. Tím, co je zde hlavní a co odsouvá reflexivní úvahy o povaze kinematografie do pozadí, zůstává být samotná fikce a její síla: ona v posledku tak krásně jednoduchá zábavnost a magičnost, které s sebou nese.