Studie o ekonomickém přínosu kinematografického průmyslu / Tak trochu zbytečná čísla?
"Rozhodněte se, buď ho přijmete, nebo nepřijmete – mně už je to po pěti měsících jedno." Tento legendární výrok ministra kultury Vítězslava Jandáka se stal symbolickým epitafem opatření, které mělo významně podpořit české filmové producenty a autorské profese. Ve vzrušené diskusi o zamítnuté novele zákona o Státním fondu na podporu a rozvoj české kinematografie padlo mnoho argumentů – od nutnosti uchovat kulturní dědictví přes vysokou popularitu českých filmů u divácké obce až po existenci štědrých podpor pro kinematografii u ostatních evropských států, například Francie nebo Německa. Je s podivem, že zástupci českých produkcí a filmařů příliš neargumentovali "tvrdými" fakty, které čerstvě získali ze studie britské renomované společnosti Olsberg/SPI. Přitom její zjištění jsou v novodobé historii českého filmového průmyslu zásadní, přelomová a určující.
Vždyť na co jiného by lobbisty zmasírovaná Poslanecká sněmovna měla slyšet než na zajímavá data o ekonomickém přínosu kinematografie v podobě stovek milionů odvedených na daních nebo tisíců vytvořených pracovních příležitostí? O výborné reklamě pro republiku ani nemluvě. Namísto toho se veškerá argumentace filmařů soustředila na apel na "vyšší", umělecké hodnoty. Se známým výsledkem.
Ambivalentnost přístupu tuzemských producentů dokumentují již peripetie vzniku zmíněného materiálu. O nutnosti statisticky zmapovat kinematografický průmysl se hovořilo již dlouho, veškeré plány a koncepce ztroskotaly na jediném a hlavním – kdo studii bude financovat. Spor mezi Asociací producentů v audiovizi a Ministerstvem kultury nakonec rozlousknul v květnu 2004 v Cannes bývalý ministr kultury Pavel Dostál, který přislíbil příspěvek ve výši několika milionů korun. Volba padla na britskou společnost Olsberg/SPI ze dvou důvodů – rozhodla jednak cena, která byla porovnatelná s cenami českých poboček světových auditorských společností jako KPMG nebo Ernst&Young, za druhé zkušenosti Olsberg s podobnými analýzami. Podobný materiál již zpracovávala pro British Film Commision, Evropskou komisi nebo UK Film Council.
Na podzim 2005 proběhl sběr potřebných dat u nejdůležitějších hráčů na trhu, jako je Total HelpArt, Negativ, Etic nebo Stillking Production, na přelomu roku se k první verzi studie vyslovily produkční firmy a Ministerstvo kultury a v březnu letošního roku byl kýžený materiál na světě.
Ze záplavy zajímavých čísel (plná verze studie nebyla zveřejněna vzhledem k citlivým informacím o tržbách jednotlivých produkčních společností, novináři obdrželi jen stručný výtah) je třeba si zapamatovat především tento údaj: 719 milionů korun. Přesně tolik podle odhadů Olsberg/SPI odvedl filmový průmysl v roce 2004 do státní kasy. Druhá důležitá cifra: 4 850 pracovních míst v roce 2004 přepočteno na plné filmové úvazky, o rok dříve to bylo dokonce o 800 míst více. Navíc, nejedná se o práce typu kopání výkopů (nic proti kopání výkopů), ke kterému je třeba jen lopaty a lidské síly. Jsou to vysoce kvalifikovaná místa, náročná na řemeslo, um, vzdělání a kontakt s aktuálními trendy.
A můžeme jít ještě dále. Výše uvedená čísla se týkají pouze přímých dopadů filmového průmyslu na ekonomiku, to znamená ekonomických aktivit, které přímo souvisí s výrobou filmů nebo reklam. Celkové dopady jsou ale širší, je třeba započítat i nepřímé a odvozené dopady (příklad: zahraniční filmový štáb nejen natáčí film, ale pronajímá si pokoje v pražských hotelech, chodí do restaurací nebo si kupuje upomínkové předměty), takže výsledné cifry je třeba násobit dvěmi – celkový objem odvedených daní díky kinematografii se tak vyšplhá na 1,438 miliardy korun, práci získalo 9 700 lidí.
Hodnota násobícího koeficientu 2 je přitom velmi konzervativní a střízlivá, jen pro srovnání, obdobná studie britské Film Distributor’s Association zcela bez rozpaků používá násobící koeficient 3. Z celkových dopadů promítání filmů v kinech ve výši 2,4 miliardy liber v roce 2004 tak na samotný prodej vstupenek připadá pouze třetina, tedy 800 milionů liber. Trojku používá pro zhodnocení ekonomických dopadů i hudební průmysl. Podle studie Mezinárodní federace fonografického průmyslu se po celém světě prodá hudba za 33 miliard dolarů, díky návazným a souvisejícím aktivitám, jako pronájem hudebních studií, prodej hudebních nástrojů, výroba CD a DVD, distribuce, zpracování bookletů, prodej ringtones, předplatné satelitních rádií, prodej hudebních časopisů atd., se celkový dopad vyšplhá na 100 miliard dolarů.
Zjištěná čísla českého filmového průmyslu dokumentují i znepokojivý vývoj. Zatímco v roce 2004 celkový objem produkce (české filmy, zahraniční filmové projekty, reklamy) dosáhl 7,6 miliard korun (opět při započítání nepřímých a odvozených efektů krát dvě, tedy 15,2 miliardy korun), o rok později to bylo pouze 4,1 miliardy korun. Pokles jde především na vrub zahraničních filmů – před třemi lety jejich objem překročil pět miliard korun, v roce 2004 to pak bylo pouze 1,5 miliardy. Jejich podíl na celkové produkci tak během sledovaného období klesl z 66 procent na 38 procent.
Zahraniční štáby tak evidentně začaly lákat další destinace, které mohou nabídnout nižší cenovou hladinu nebo státní stimuly. V této souvislosti se nejvíce mluví o Maďarsku nebo Rumunsku, které horečnatě investují do výstavby velkých filmových ateliérů a hlavně mohou nabídnout daňové úlevy. "Na příchod zahraničních produkcí se však připravují i další země, jako například Polsko nebo baltské země," tvrdí Ludmila Claussová z Českého filmové centra.
Ke zvýšení konkurenceschopnosti a udržení atraktivity českého prostředí proto Olsberg/SPI navrhuje zahraničním producentům poskytnout 12,5procentní slevu nákladů prostřednictvím daňové úlevy. Jak by to v praxi fungovalo? Celý mechanismus lze popsat na maďarském příkladu. Maďarsko se rozhodlo producentům vracet 20 procent z investované částky – pokud se celkový rozpočet filmu pohybuje okolo jednoho milionu dolarů, tak skutečné náklady producenta jsou 800 tisíc dolarů, navíc lze objem finanční podpory odečíst z celkového zisku před zdaněním i z odvedené daně.
Tedy summa summarum hlavních přínosů studie: zmapování ekonomického přínosu filmového průmyslu plus návrh opatření na jeho další rozvoj, podobně jako jsou tyto strategie stanoveny například v oblasti lákání velkých průmyslových investorů (úlevy při investici nad 100 milionů korun). Co se se studií děje nyní? Zdá se, že v nejisté povolební situaci vlastně nic. Podle Heleny Fraňkové, vedoucí oddělení kinematografie Ministerstva kultury, má studii k dispozici ministr Jandák a "o studii se jedná". To je hezké, zda se ovšem důležitá čísla dostala na ta správná místa Ministerstva průmyslu a obchodu či Ministerstva financí a zda se státní správa rozhoupá k nějakým konkrétním opatřením je krajně nejisté. Takže zatímco na miliony korun zaplacený analytický materiál, který jednoznačně dokazuje přínos filmu pro ekonomiku země, se snáší prach, čeští producenti shánějí peníze pro film po všech čertech a zahraniční filmové produkce se poohlížejí po zemích na východ od českých hranic. A čas běží...
(autor je redaktorem Hospodářských novin)