Televizní vila / Faustovská pokušení chudých
Reality show typu vila (Big Brother, VyVolení) vtrhly do českých i slovenských televizí jako očistná bouře: způsobily změny ve sledovanosti, přiměly televizní rady k udělování pokut a vzedmuly společenské vášně.
Hlavní námitka odpůrců zněla, že popularita, daná pravidelným uváděním pořadu v nejsledovanějším čase na televizní obrazovce, povede diváky k napodobování negativního chování "vyvolených", a to zejména z řad mládeže. Podobné argumenty zaznívaly v minulosti již mnohokrát. Přitom platí stejné společenské vzorce, mj. sociology ověřené na společenském účinku filmu již ve třicátých letech minulého století. V případě zákazu si společnost najde k napodobování "alternativní", takřka identické vzory.
Sociální zkušenost pramenící ze sledování událostí ve vile dostatečně vyvažuje "zhoubný vliv" mnoha kartonů vykouřených cigaret, vypitých skleniček alkoholu a přemíry vulgárních slov. Hlavní zápletka obnažuje jeden ze základních sociologických vzorců této společnosti: mít úspěch, který jde na vrub ostatních, a přitom nezůstat izolovaný. Na jednu stranu tak chování obyvatel vily prověřuje a často demytizuje falešné ideály, na druhou stranu zase důrazně připomíná, že k úspěchu nestačí mít jen tvrdé lokty, ale i notnou dávku sociální inteligence. Délka izolace nemilosrdně prověřuje původní, často líbivou, sebestylizaci, odhaluje drobné i větší lži. Průběh těchto show tak neukazuje úpadek mravů, ale očistné a sebezáchovné reakce společnosti, které se potvrzují diváckým hlasováním. Nominace spoluhráčů a hlasy diváků likvidují sobecké, narcistní, agresivní či jinak nepřijatelné jedince. Diváci postupně přestávají volit na základě hezké tváře, líbivých slov, ale rozhodují se i podle projeveného charakteru.
Společenský kontext mnohdy neprávem zastínil pořad vlastní, který můžeme chápat jako svébytně vyprávěný příběh, který přinesl nový typ hrdinů a tomu odpovídající způsob narace, což se odrazilo na proměně klasického pojetí autora i statusu reality.
Samotní hrdinové nejsou na první pohled ničím výjimeční. Jejich jedinou předností se stává ochota nechat se zavřít s několika dalšími jedinci pod kontrolou televizních kamer do společného obydlí a tam vydržet co nejdéle. Pomalu ubíhající čas tráví nicneděláním nebo plněním často nesmyslných úkolů. Izolace, nečinnost, promyšlené provokace štábu, a zejména nutnost vyloučit každý týden jednoho člena ze svých řad je často vhánějí do prudkých konfliktů doprovázených silnými emocionálními výlevy. Uvedení plebejského hrdiny není ničím výjimečným, již klasický román nebo měšťanské drama 18. a 19. století zaznamenaly výrazný posun z aristokratického prostředí mezi nižší vrstvy a tuto tendenci zopakovala i některá filmová hnutí. Mnohý z intelektuálů, který odsuzuje reality show typu vila, přitom velebí hrdiny Gorkého dramatu Na dně či postavy z filmů italského neorealismu. Podle Paula Ricoeura s novým typem hrdiny přichází i změna způsobu vyprávění: "V souvislosti s postavou lze totiž zaznamenat pozoruhodná rozšíření románového žánru. Za prvé, román využívající průlom způsobený pikareskním románem značně rozšiřuje sociální sféru, v níž se odvíjí románový děj. Román sleduje nikoli vznešené či nízké skutky legendárních či slavných osob, nýbrž dobrodružství obyčejných mužů a žen. O tomto vpádu obyčejných lidí do literatury svědčí anglický román 18. století. Vyprávěný příběh jakoby se tu přesouval k epizodičnosti tím, že klade důraz na interakce vycházející ze značně diferencované společenské tkáně, a zejména tím, že ústřední téma lásky zmnožuje penězi, pověstí společenskými a morálními kódy."/* Vila přináší pouze dotažení těchto tendencí. Nenechejme se však zmást prostou obyčejností hrdiny. Stejně jako spisovatel, který svého vyvoleného ozvláštňuje a na jeho osudech zobecňuje, se chová i kolektivní autor vily. Dobrovolně přihlášení procházejí tvrdou selekcí, komise vybírá paletu typově rozdílných a potenciálně zajímavých osobností. Mnoho méně interesantních Regin, Emilů Jindřichů či Vladků se na obrazovku vůbec neprobojovalo. Osudy těchto poražených jakoby neexistují. Vybraní z vily v sobě slučují vlastnosti hvězdné pěchoty i elitních zpěváků ze SuperStar. Zde však nedochází k zesměšnění jejich neumětelství. "Obyčejnost" hrdiny vede i ke snadnější identifikaci vybírajícího si diváka, který si zároveň uvědomuje, jaké úsilí a nepříjemnosti podmiňují setrvání hráčů ve vile. Zde se uplatňuje podobný model jako v případě identifikace s vrcholovými sportovci, u kterých jsou si fanoušci vědomi jejich extrémní fyzické i psychické zátěže. (Stejně tak mnozí vrcholoví sportovci nemají vizáž ani výmluvnost mediálních celebrit.)
Charakter a chování hrdinů z vily nepůsobí homogenně jako cesta klasického literárního či filmového hrdiny příběhem. Podléhají nečekaným náladám i vlastní strategii, z miláčka publika se během dne mohou proměnit ve veřejného nepřítele.
Zápletky vily, tak jako SuperStar, vychází z věčného příběhu. Hrdina musí překonat mnohé nástrahy a protivenství, přemoci své soupeře a nakonec se dočká vytoužené odměny. Diváci dopředu znají způsob rozuzlení, svojí aktivitou se podílejí na "tvorbě" vítěze (hlavního hrdiny), jehož jméno zůstává utajeno i dramaturgům pořadu. Takto pojatá "detektivní zápletka" se vymyká klasické detektivce soustředěné na odhalení toho, kdo je zločinec (Sherlock Holmes), i detektivce procesní sledující způsob, kterým vyšetřovatel usvědčí předem známého pachatele (Columbo). Divácké hlasování vnáší do jednosměrného proudu klasické narace nevyzpytatelnou interakci a ta diváka ochuzuje o pozice "poučeného žánrového diváka", který je nucen znalost konvencí žánru napovídajících, jak se příběh vyvine, nahradit odhadem masové obliby účastníků duelu. Pozice všemohoucího autora vypravěče se drolí mezi ukrytý štáb, hlasující diváky a samotné aktéry. O vítězi rozhoduje kombinace volby zúčastněných a přihlížejících diváků. Výzva ve VyVolených navíc vnáší nový strategický prvek: nejméně oblíbený obyvatel vily si volí svého soupeře. Tento prvek vytváří pojistku proti diktátu většiny, kdy domluvená skupina nominuje ostatní soupeře, aniž riskuje svoji nominaci.
Pevnou ústřední zápletku vyplňuje mnoho neodhadnutelných "vložených" epizod vyplývajících z plněných úkolů nebo z konfliktů mezi soutěžícími. Pořad proto na první pohled nepůsobí jako souvislý proud vyprávění, ale spíš jako mozaika náhodně poskládaných epizod. Tato náhodnost však ukrývá poměrně složitou narativní stavbu, která přispívá k vysoké sledovanosti mnohem víc než odsuzovaný voyeurismus. Opakování pravidelného týdenního života ve VyVolených na ose zúčtování, výzva, duel, stejně jako pravidelná struktura denních rekapitulací začínajících vždy zdánlivě nudným vstáváním za doprovodu hudby, odkazuje k diváky intuitivně vyžadované ritualizaci.
Aktéři nejsou absolutně podřízeni autorovi (pravidla hry a aktuální štáb) a stávají se tvůrci dílčích strategií. Autor tak přestává být "velkým bratrem" s absolutní mocí jako ve filmu a literatuře a, byť má moc nechat hrdinu "umřít" (vyloučit ze soutěže), občas pouze přihlíží, nebo dokonce sám rozvíjí nenadálé vzpoury soutěžících (VyVolení odmítli pozabíjet živé ryby určené k večeři a raději drželi vegetariánský půst). Na úrovni dialogu se střetávají vícehlasé autentické promluvy vycházející z odlišných jazykových a kulturních zkušeností nezprostředkovaných autorem. Naplňuje se tu podstata vícehlasého dialogu, tak jak ji v moderním románu popsal M. Bachtin. Soutěžící jsou zároveň nuceni používat nezvyklou slovní zásobu (či jen prostě předčítat). Ptají se při plnění úkolů na podstatu slov, kterým nerozumí, a tak odkrývají metatextovou strukturu jazyka, tedy odhalují jeho jinak skrytá pravidla. Nearanžované dialogy se ukázaly jako životnější než lopotné úsilí scenáristů filmů ze současnosti i televizních seriálů. Některé věty pronesené ve vile se možná stanou trvalou součástí jazyka ("Je to fičák!", "Z housenky dělá ještě větší housenku."). Reality show typu vila není pouze aktuální společný příběh, který je ukazován v denních sestřizích, ale nedílnou součástí jsou i vzpomínky soutěžících z předchozího života, o jejichž vyvolání usiluje i štáb v rámci plnění úkolů. Líčení vlastních osudů svádí k větší míře autostylizace než aktuální chování ve vile. V rámci celkové narativní strategie jsou tyto autostylizované vzpomínky kontrolovány ze strany ostatních soutěžících. (Emil se vyptával Michala na podrobné reálie života ve vazbě, aby si ověřil pravdivost jeho tvrzení.) Další konfrontace se odehrává na úrovní studia, kam jsou zváni příbuzní a známí hrdinů. Nové informace přináší ostatní média, zejména bulvár zveličuje a překrucuje. Divák následně zpracovává různorodé informace a porovnává je s tím, jak se soutěžící chovají ve vile.
Časová struktura VyVolených je primárně lineární, plyne od nastěhování se do vily přes jednotlivé duely až k vítězství. Zároveň se spirálovitě opakují denní a týdenní cykly. Lineární průběh obohacují vložené souhrnné retrospektivy věnované činnostem typickým pro vilu (úklid, vaření, spánek, hádky, předchozí výzvy a duely) nebo portrétům jednotlivých postav. Lineární plynutí času příběhu ozvláštňují dvě časové roviny vyprávění. Aktuální sestřih je v TV pouštěn s denním zpožděním. Rozhodující fáze vyřazování jsou ukazovány v přímém přenosu. Jejich sestřih je opět předveden v "aktuální", o den opožděné rekapitulaci. Divák tak ve vile spatří aktéra, o kterém z předešlého dne již ví, že vilu opustil.
Ačkoli kamery sledují dění ve vile 24 hodin, vynechaný (vystřižený) čas, podobně jako v románu, neexistuje.Toto platí i pro on-line sledování po internetu, při kterém si divák sám vybírá, jak dlouho a co bude sledovat (nezvládne obsáhnout vše). Obdobnou roli jako uspořádání času hraje kaskádovité rozdělení prostoru a jeho vřazení do reálného světa. Divák vnímá prostor vily a studia jako homogenní, neuvědomuje si skryté prostory vily obývané štábem. Prostory vily jsou speciálně upravené: zdůrazňují izolaci od okolního světa a potlačují jakékoli soukromí. V klasickém románu jsou prostory domu či bytu rozděleny na prostory veřejné (salon), obslužné (kuchyň), soukromé (manželská ložnice), intimní (koupelna), tabuizované (toalety). Homogenitu prostoru narušují zásobovací místnost a zpovědnice. Přijímání zásob zdůrazňuje izolaci a závislost obyvatel vily na vnějším světě (vila nemá status osamělého ostrova trosečníků). Zpovědnice, kromě své základní funkce místa zpovědi, má i roli posledního útočiště (zbývající obyvatelé neslyší, co se odehrává mezi štábem a jejich kolegou) i svoji narativní roli (předávají se zde tajné úkoly). O vstup do místnosti se musí téměř rituálně žádat, v některých případech zůstává i přes opakované žádosti zpovědnice uzavřena. Opět se neukazuje vše, povětšinou jde zejména o kontakty s okolím, např. žádosti o návštěvu lékaře.
Plebejské lůno vily VyVolených nakonec zrodilo výjimečného hrdinu, který se spolu s diváky dobral klasické katarze. Tragický rozměr Vladkovy osobnosti přebil jeho nedostatky i klady soupeřů. Jeho poslední vyzyvatel sklízel sympatie za pohodové chování, po vyřazení se radoval téměř stejně, jako kdyby vyhrál, a možná proto nevyhrál. Vítězný Vladko se naopak potácel na hranici kolapsu, schoulil se na toaletě a potom se křečovitě vzepjal k naplnění závěrečného úkolu, kdy se měl rozloučil s prázdnou vilou. Šok, nezvládnuté emoce z konce hry, výhry a především z náhlého osamění, kterého se Vladko v průběhu hry několikráte dožadoval, se promítly do jeho závěrečného gesta. Osamělý vítěz bezradně bloudil vilou a nakonec horečnatě, nevěda si jiné rady, pokládal župany na prázdné postele. (Bylo v tom něco z oplakávání mrtvých po vítězné bitvě i bezradnosti ze ztráty soupeře. S vítězstvím přišel i konec příběhu.) Vladko tak dokázal zprostředkovat nahlédnutí do tíže lidského osudu stejně přesvědčivě jako velká existenciálně laděná umělecká díla. Závěrem jednu paralelu. Pobyt ve vile nabídl účastníkům podobnou změnu života jako sázka mocností dobra a zla ve Faustovi. Kromě omládnutí se atrakce a pokušení nabízené Mefistem od těch z vily příliš nelišily. (Faust a Mefisto spolu něco vypili a sexuální radovánky si také neodpírali). Obyvatelé vily zase často zvažovali, kam až jsou kvůli výhře schopni zajít. A i "tvrďák" Emil měl nakonec slzy na krajíčku, když před účelovostí svého chování (lapidárně vyjádřenou v jeho proslulé větě "Jsem tu pro jedenáct mega.") dal přednost důstojnosti a přátelské náklonnosti k ostatním. Toto jsou variace faustouvského pokoušení, kdy ve svých světlejších chvilkách dá hrdina přednost možnosti zůstat člověkem.
Několik komentářů k výrokům slavných i bezejmenných:
Odsudky ze strany veřejnosti se rekrutovaly z rozličných a mnohdy antagonistických řad: své si přisadili zástupci církví, intelektuálů i lidé z oblasti zábavního průmyslu. Tyto reakce většinou vycházely z prvních dojmů a vznikaly na základě předem daného odsudku. Našly se i výjimky, například Katolický týdeník přinesl živou diskusi o morálnosti pořadu. Jedna část polemizujících brala účast ve vile jako výzvu předvést ctnosti věřícího. Druhý proud zaštítěný moravským arcibiskupem dštil standardní síru morálního odsudku, ačkoli vynalézavost a rozhořčenost argumentů nabývaly nečekaných jazykových i etických rozměrů. Obdobně se rozdělili i lidé z oblasti showbyznysu. První pořad ignorovali (možná zdánlivě) pro jeho "nezajímavost", druzí se snažili přiživit na jeho popularitě. Ze všech těchto projevů, a to bez rozdílu cílů, zájmů i vyznání, často vykukovala skrývaná žárlivost, mnohdy opět maskovaná morálním rozhořčením. Pořad popřel výjimečnost reptajících, která se v případě mnohých stala zdrojem jejich obživy. Zde je třeba škodolibě poznamenat, že při plnění některých dílčích úkolů dokázalo osazenstvo vily pojmout své improvizované scénky invenčněji než mnohá televizní estráda.
Ohlasy z Katolického týdeníku po uveřejnění rozhovoru s účastnicí pořadu Big Brother:
Uveřejnění rozhovoru s Terezií Olivovou v KT je tragickým omylem. KT měl vhodným způsobem vyzvat čtenáře, aby takový program jako VyVolení a Big Brother bojkotovali, protože jde o program vysoce nemravný. (...) Argument "chci poznat, jak to funguje" je přece biblickou cestou k prvotnímu hříchu. Chci-li jako věřící odmítnout hřích, musím odmítnout už to, co k němu nutně vede, a nemohu se podílet na jeho propagaci. Půjde-li redakce stejným způsobem dál, bude zítra dělat rozhovory s muži, kteří chtějí poznat, jak to funguje v nevěstinci. Jan Graubner - arcibiskup olomoucký
S podobným přesvědčením pan arcibiskup nejspíš vnímá i prohřešky svých podřízených, nemluví o nich a mnohdy je i zatlouká, vždyť propagace pedofilie by byla nejen nemravná, ale i trestná.
Domnívám se, že když se zamyslíme nad nespornými fakty (sledovanost soutěže, vysoké počty zasílaných hlasů, názory a životní hodnoty soutěžících apod.), si i v "křesťanském ghettu", kde mnozí z nás žijeme, alespoň někteří položí otázky. Není trochu i vina nás křesťanů, že veliký počet našich bližních myslí a chová se tak, jak můžeme v těchto pořadech vidět a slyšet? Skutečně je patřičné tyto lidi pouze odsoudit či si nad nimi umýt ruce?
Ze zvědavosti jsem se podíval na jeden z úvodních dílů VyVolených a ejhle - dva frajery (jeden se chlubil desítkami žen a druhý tím, že jeho známosti nikdy nepřesáhly dva týdny) jasně převálcoval ženatý otec dvou dcer, který diváky ujistil, že v jeho případě žádný sex nebude. Promiňte, ale nejsou reality show pro nás křesťany zajímavou příležitostí? Opravdu se nenajde mezi námi nikdo, kdo by těch sto dnů před kamerami proměnil v originální a stravitelné svědectví o Kristu?
Protestujeme a nesouhlasíme jako poplatníci s uváděním tak pokleslých a mravně problematických pořadů, jakými jsou VyVolení a Big Brother. Jejich umělecký a zvláště společenský přínos je zcela minimální, spíše negativní. Mluvme, pišme, ozývejme se. Křesťan mlčet nesmí a je povinen v jakékoli době jasně poukázat na vše, co se neslučuje s Božím zákonem. A že pořady Big Brother a VyVolení sem patří zcela jednoznačně, o tom naprosto nelze pochybovat.
Jestli to myslí Terezie opravu vážně, pak ji hluboce obdivuji. Vydat se do jámy komerce, mezi různé exhibicionisty, narcisty a (v podstatě) nešťastné lidi bez smyslu života, to chce pořádnou dávku odvahy. Rozhodně větší než zaujmout kýčovitý samospravedlivý postoj.
Účastí na soutěži se dobrovolně zřekla největšího pozemského dobra, které církev nabízí: nedělní mše svaté. Nechci se dotýkat mravní závažnosti takového rozhodnutí, jisté však je, že dobrý příklad tím nedává nikomu. Věřícím naznačuje, že nedělní mši je možno vyměnit za nějakou "cool" akci nevěřícím pak dává další možnost poukazovat na nesoulad mezi slovy a činy křesťanů. Terezie očekávání věru nenaplnila, vypadla mezi prvními. Věřící asi neradi posílají esemesky. V USA pořádají nábožensky orientované televizní stanice vlastní reality show: například do rodin, kde to neklape, se vydá správně vyškolený a prověřený spolupracovník televize, který přivede tápající před televizními diváky na správnou cestu.
"Z VyVolených mě mrazilo"
(Rozhovor Pavla Wellnera s Lou Fanánkem Hagenem, Lidové noviny 18. 12. 2005)
Sledoval jste VyVolené? Jak se vám to líbilo?
Spíš jsem to registroval, kdo vyhrál, kdo vypadl. A viděl jsem pár dílů. Některý emoce byly šílený, ale beru to, protože byly pod tlakem. A něco mi vadilo - třeba to, jak se z každýho stává psycholog a celé dny rozebírali, kdo je jaký člověk. To bylo jako z céčkovýho filmu. Ale taky mě běhal mráz po zádech. Třeba, když jsem byl svědkem toho, že člověk, který o sobě říká, že je heterosexuál, v jeden moment zjistí, že to možná není pravda (Michal). Postupně se přibližoval Vladkovi a nakonec spolu leželi na posteli a brečeli, fakt silný moment.
Typická pozice "osvíceného" umělce či intelektuála (včetně našeho pana prezidenta). Jen by mě zajímalo, kolik dílů se v Čechách počítá za pár. Nebo tyto osobnosti mají neomylný instinkt kápnout na ty díly, kde se opravdu něco dělo. Autor těchto řádek jen nepokrytě závidí.
Z rozhovoru Milana Eisenhammera s Jiřím Bartoškou
Magazín DNES 24. 11. 2005, č. 47
Zamávala s vámi někdy sláva? Ne. Já ke slávě přišel pozdě, první biják jsem natočil v osmadvaceti, to už člověk něco o slávě tuší. Dneska těm dětem ze SuperStar půjčí slávu na šest měsíců, mají vyprodané sály, davy šílí, všichni kolem nich na tom vydělají velké peníze. Ty děti zneužijou, odhodí a vystřídají je nějaký lidi ve vilách, kteří se opíjejí. A dělá se z toho kultura, to je absurdní.
Ten první biják bylo Hřiště Štěpána Skalského (1975), kde Bartoška ztvárnil titulní roli "mladého absolventa stavební fakulty, synáčka bohatého a vlivného tatínka, který vstoupí do praktického života za cenu podvodu, dovede však svou vinu přiznat a napravit." Jak pravdivé, jak ze života, jak vysoké umění!
Sežere Vladko příště Michala?
Štefan Švec - publicista iDnes 20. 10 2005
Reality show nám změnily život. Zrušily hranice mezi pravdou a lží a šmíráctví změnily z úchylky v národní sport. Ne že by nebylo populární už dřív, stránky novin s polonahou ministryní školství šly na dračku, ale teprve soutěže Big Brother a VyVolení definitivně posunuly hranice soukromí o několik světelných let dál. Až na práh toalety. A které hranice televize překročí příště?
Z reality show se mi zvedá žaludek
Rozhovor Renaty Kalenské s Tomášem Halíkem. Lidové noviny 2. 1. 2006
Napadlo mne, že nejhorší na těch šou není, že tam člověk občas vidí holý zadek nebo slyší nějaké sprosté slovo těch "vyvolenců". Ale vyhovuje se lidské snaze prolamovat se do soukromí druhého, hrát si na vševidoucí Boží oko. A to je ta největší "neslušnost", protože tohleto člověku nepřísluší. Víte, to Boží oko se dívá s láskou. Tady však kamera zastupuje drzé oko šmíráka. Tahle hra vlastně ponižuje nejen ty "vyvolence", kteří jsou ochotni se za vidinu peněz a popularity stát objekty ponižování , ale i diváka, který přejímá roli úchylného voyeura.
Neměl by nás alarmovat způsob, jakým se tvoří podivná subkultura z lidí, kteří jsou ochotni se takto ukazovat a dělají se z nich takřka národní hrdinové. Spousta mladých a nezralých lidí tam hledá jakýsi typ nebe, kde lidé nepracují, popíjejí a dny tráví sexuálními výkony a vzájemnými nadávkami. Je to nová verze "zahrady rozkoší", vzpomeňte na obrazy Hieronyma Bosche. Tyhle obrazy se vpalují do podvědomí lidí, jde o vytváření určité normy, životního ideálu. Ovšem ten ideál je k pozvracení.
Dále pan Halík v rozhovoru mj. vyjmenovává, jak je vytížen: přes den přednáší, do půlnoci zpovídá, ráno musí být v půl šesté v televizi, aby mohl vysvětlovat křesťanské pojetí Vánoc. Navíc neví, koho bude letos volit. Samé vznešené činnosti i pochyby. Jen mi to tak trochu připomíná Vladkovy promluvy, když ho zrovna posedla depka.