Editorial č.45 / Dva svěží filmy a jedna unavená kritička
Občas máte to štěstí. V kinech se krátce po sobě objeví dva snímky, které mají potěšující kvalitu, ale přitom jsou oba zcela jiné. Jako kritik hned přemýšlíte, co byste pro ně mohl udělat, jak byste na ně upozornil, aby nezapadly. Jsou natolik odlišné, že bohužel nevydají na jeden článek, kde byste je více či méně obratně sešněrovával k sobě. A když už jste u té chuti o filmech napsat, zajímá Vás, co vaši kolegové. Třeba už se té povinnosti chopili sami a váš šněrovací problém je tak vyřešen, nebo naopak, jejich vlažné, neřkuli odmítavé reakce vás donutí přiložit ruku k důležitému dílu.
Jaké je vaše zklamání, když v MF DNES narazíte na dvě odmítavé recenze. Sice jste to na základě vašich dlouhodobých zkušeností s letitou kritičkou listu Mirkou Spáčilovou vlastně očekávali, ale při vědomí faktu, že se po Blesku jedná o druhé nejprodávanější (čtvrt miliónové) noviny, se dokážete naštvat zas a znovu. První z recenzí je natolik hutná a krátká, že stojí za přetištění:
"Utajený, francouzský vítěz cen Evropské filmové akademie s Danielem Auteuilem a Juliette Binoche, je přesně snímkem pro debaty estétů a kavárenských snobů, ale běžný divák neví, kdo mu vrátí vstupné."
Co všechno lze říci jednou větou! Třeba je vám naznačeno, že není vhodné nad filmem Utajený příliš přemýšlet či diskutovat. (Leda byste ze sebe chtěli udělat kavárenského blba.) Že je mnohem lepší přiřadit se k nějaké imaginární skupince běžného diváka, v níž si užijete alespoň spravedlivý hněv, s nímž budete žádat zpět vstupné. Problém se vynoří ve chvíli, když vás začne zajímat, nad čím byste se vlastně měli hněvat. Asi to souvisí se zápletkou filmu: francouzská středostavovská rodina obdrží nahrávky ze svého života, přičemž jejich původ, osoba, která je pořizuje, zůstává utajený. Ano, film pachatele neprozradí, ale je zde vůbec nějaký pachatel, nebo jinak, máme co do činění s detektivkou nebo thrillerem, abychom se dožadovali objasnění či dopadení pachatele? Myslím, že i nezkušený divák brzy pochopí či vytuší, že nám film narušitele středostavovské pohody neprozradí a že o to vlastně nejde. Že nahrávky a jejich neznámý původ jsou obdobou lidského svědomí, které se hlásí ke slovu v nečekaných chvílích a které dokáže zpochybnit přehlíživou sebejistotu naší existence. Navíc rozpoznatelné psychologické a politické narážky naznačují, kde je původ oněch dotěrných nahrávek, hlasů svědomí. Tedy žádný podvod na diváka.
V případě Utajeného se jednalo přec jen o kritiku jednou větou a omezenými možnostmi tohoto formátu můžeme ve své bláhovosti zmíněné nedostatky omlouvat. Snímku Dobrou noc a hodně štěstí už však byla věnována kritika standardní délky. O to více místa bohužel zabírá základní neschopnost rozpoznat podstatné rysy filmu a na jejich základě provést celkové hodnocení. Kdyby Mirka Spáčilová byla schopna identifikovat styl a způsob vyprávění snímku, nikdy by nedospěla k tvrzením, že se jedná o pečlivou rekonstrukci historických událostí, že ve srovnání s jinými rekonstrukcemi se jedná o pokus podstatně méně dramatický a provokativní, že film vyžaduje povědomí o reáliích Spojených států, a že Oscara snímek nezískal, protože na to prostě filmařsky neměl.
Vyprávění snímku Dobrou noc a hodně štěstí se přitom vyznačuje útržkovitostí, díky níž je divák většinou vržen doprostřed dění, aniž by často přesněji tušil, o jakou událost se vlastně jedná. Pokud bychom měli co do činění s pečlivou rekonstrukcí, snažil by se film historickou kauzu podat co nejpřehledněji. Ale nečiní tak ani ve způsobu prezentace historických postav. Význam televizního štábu a jeho aktérů je v celém případu mimořádný, přesto film nechá diváka váhat, kdo je ve štábu kým, kdo tam plní jakou funkci, nakolik jsou tyto funkce rozděleny a nakolik splývají. Způsobu vyprávění odpovídá i styl filmu. Jedná se o jeden z trendů posledních let, který můžeme nazvat umělou reportáží (nejdůsledněji ho asi používá Paul Greengrass, jehož "reportáž" z paluby letadla uneseného jedenáctého září Let číslo 93 brzy vstoupí do našich kin). Vyznačuje se dynamickou, zdánlivě reportážní kamerou, která se snaží zorientovat v probíhajícím dění a rychlým střihem porušujícím ustálená pravidla, a narušuje tak přehlednost filmového prostoru. Styl tedy opět filmu dodává pocit bezprostředního kontaktu s událostmi. Účel je v kontextu dnešní (nejen americké) politické situace zjevný: nejde o to pečlivě rekonstruovat nějakou dobovou kauzu pro učebnice dějepisu, nýbrž o to vytvořit bezprostřední dojem ohrožení základních svobod, který splyne s našimi prožitky ze současnosti, aby nám historie napověděla, jak se k nim máme postavit.
Identifikace žánru, filmového stylu a způsobu vyprávění by měly patřit mezi zcela základní schopnosti filmového kritika. Kde se jich nedostává, nemá asi smysl žádat cokoli navíc, i když by si to oba filmy zasloužily. Bylo by možné třeba upozornit na to, jak je v Utajeném znepokojován divák analogicky k hlavnímu hrdinovi (neschopností identifikovat status obrazů, zpochybňováním událostí, šokující dramaturgií, změnou filmového rytmu). Jak Dobrou noc a hodně štěstí pracuje se sebereflexivitou, kdy své dva excesivní motivy cigaret (přemíra) a žen (absence) vtipně glosuje, a jak Clooney s noblesou sobě vlastní reflektuje svoji dvojroli herce a režiséra.
Mirka Spáčilová dnes působí jako unavený divák, který viděl příliš mnoho filmů, až ztratil jakákoli měřítka, a jako pisatel, který utonul ve vlastních frázích a rutinách. Její kritiky proto nejsou užitečné zkušenému divákovi, bohužel však ani divákovi nezkušenému či v dobrém slova smyslu naivnímu. Jsem si jistý, že i ten je schopen si z filmu vzít více než Mirka Spáčilová.
PS: Cinepur 20. května oslaví 15 narozeniny.