La rencontre des Labos
La Rencontre Des Labos (Setkání labů, 2.-10.12.2005 Cinema Nova, Brusel) není filmový festival v pravém slova smyslu. Jde především o výroční sympozium malých filmových laboratoří. Na rozdíl od běžných filmových laboratoří jsou tyto "laby" malými produkčními centry, jež umožňují umělcům realizovat kompletní produkci filmových experimentů na profesionální úrovni. Většinou bezplatně, ovšem také bez asistence technického personálu. Myšlenka labu sahá zpět do roku 1992, kdy členové skupiny Metamkine založili v Grenoblu MTK Studio – otevřený workshop sestávající z několika vyřazených optických kopírek a chemické laboratoře.
Tato tvůrčí i produkční nezávislost brzy inspirovala vznik řady podobných center, budu jmenovat ta nejpodstatnějš: WORM Filmwerkplaats Rotterdam, AD Libitum Grenoble, Burstscratch Štrasburk, Etna Paříž, L'Abominable v Asnieres-sur-Seine, Filmbee Newcastle a londýnský No.w.here lab. Ačkoli řada z nich vznikla jako otevřená komunitní centra provozovaná umělci, pod tlakem vysokého zájmu mnoho z nich přehodnotilo svou pozici a začalo fungovat na polokomerční bázi, zahrnující drobné poplatky a dotace, stále však na úrovni velmi přístupné no-budget filmové produkci. Rychlý rozvoj dostupných digitálních technologií posledních deseti let překvapivě neznamenal jejich zánik. Malé laby se dovybavily zařízením pro digitální postprodukci a jejich význam se významně přesunul ke zprostředkování know-how nezávislé filmové produkce. Zatímco digitální studio může provozovat doma téměř každý, filmová technologie se stává alchymistickou dílnou, do které je stále obtížnější proniknout. Vzdělávací činnost, řada workshopů a přednášek, které přejímají i některé filmové školy, se stává podstatnou činností malých labů.
Přehlídka La Rencontre Des Labos představila tvorbu realizovanou ve zmíněných studiích, ke které byli přizváni i další umělci a performeři. V rámci volnomyšlenkářské dramaturgie byly uvedeny filmy, které každý z účastníků osobně vybral a přivezl. V programu se kromě známých jmen, jako je Esther Urlus nebo David Leister, objevila i řada filmů méně frekventovaných autorů. Mezi nejpříjemnější zážitky patřily filmy londýnského No.w.here labu zastoupeného Karen Mirzou a Bradem Butlerem (Space Between), Zoe Darlin (Word Eater) a dalšími. Možná právě díky relativní nezavedenosti londýnského centra mají tato díla silný náboj volného experimentu, prchavého momentu hledání osobitého výrazového jazyka, který autoři s přibývajícími tituly ve filmografii rychle ztrácí. Nejpodstatnějším bodem programu však byly živé akce. Jen málokterý festival se může pochlubit tak vysokou koncentrací kvalitních filmových performancí. Přitom šlo z velké většiny o nejnovější práce na poli expanded cinema. Pokud bych měl vyzdvihnout některý společný moment představených akcí, je to silný odklon od konceptuálně založeného expanded cinema k "performanci čisté radosti", mířící především k emotivnímu zážitku diváka na základě (sou)hry filmové projekce, živého zvuku a dalších optických hrátek. Tento dojem může být vyvolán obecně euforickou náladou festivalu, avšak kromě jediné retroakce Man With Mirror (Guy Sherwin, 1976) prakticky nikdo z performerů vážněji netematizoval projekční prostor a situaci.
U nových akcí je s podivem, jak autoři dokáží stále přinášet nové myšlenky na poli již tak oraném, jako je expanded cinema. De Gustibus Et Coloribus Non Disputandum trojice Christophe Goulard, Nina Taraud a Yves Pelissier kombinuje obrazy chemických reakcí v Petriho misce "živě" promítané přístrojem na principu Meotaru s abstraktními liniemi rychloběžných filmových projektorů. Objevná je i akce Li[ght]nes skupiny Nominoe, během které je použit jen primitivní obraz linie vyškrábané do povrchu filmu, avšak v postupném přeostřování, barvení filtry a přesouvání projekce vytvářející překvapivě hluboký abstraktní prostor. Happening jiného druhu představila skupina deseti italských performerů pod názvem Cucinema. "Movie-sound-cooking lab" po dobu několika hodin spojil zúčastněné při tvorbě hand-made filmu, ruční výrobě těstovin a hře na kuchyňské nástroje. Spíše než úvahy o artistních kvalitách díla vzbuzuje tato akce myšlenky na její sociální rozměr – Cucinema zcela cíleně vytvořilo zážitek pospolitosti, který se ze solitérního zážitku sledování/vytváření filmu již dávno vytratil. Pravděpodobným vrcholem festivalu byla vystoupení Projo's Quartet (Christophe Auger, Xavier Quérel, Gaelle Rouard a Etienne Caire). Podobně jako v představení Metamkine, známém i našim divákům, jde u Projo’s Quartet o naprostou koncentraci na jednotlivá gesta promítačů – performerů. Plátno má podobu skutečného místa děje, ve kterém nelze identifikovat hranice jednotlivých obrazů skládajících souvislý vjem. Dráždivě působící nízká hladina světla nutí diváky k absolutnímu soustředění na krátké záblesky obrazů přerušující naprostou tmu – pro představení je dokonce nutné vyřadit bezpečnostní osvětlení. Především takto vyvolané soustředění způsobuje mimořádný zážitek, zcela nepodobný běžnému sledování filmu.
Galerijní práce představené na La Rencontre Des Labos z velké části ovládla rozsáhlá instalace Silvy Simon (.pdf) (společně s Laurencem Barbierem) pod názvem Filmatruc. Jakkoli je přítomnost filmu dnes považována v galerijním prostředí téměř za anachronismus, práce Simon je příkladem skvělého ovládnutí prostoru pomocí důmyslné instalace filmových projektorů. Kromě tradiční projekce na průsvitné a poloprůsvitné plochy, která nabízí divákům zapojení do hry s vlastním stínem, byla součástí Filmatruc i malá plátna, tvořená rotujícími provázky, vyvolávající efekt průsvitné koule zachycující paprsky projektoru. Malým diváckým rébusem byla miniaturní plátna s fluorescenčním povrchem, která zachycovala po několik vteřin každou fázi pomalu běžícího filmu. Oproti tomu neokázalou, avšak hluboce podnětnou byla instalace legendární maďarské experimentátorky Ágnes Háy Filmless movie, věnovaná belgickému umělci Georgesovi Vantongerloovi. Jeho strohý lineární grafický styl převedla Háy do jednoduché instalace dvou barevně tónovaných kuželů filmové projekce, které procházely napříč prostorově uspořádanými drátěnými liniemi a poloprůsvitnými plátny.
Bruselské setkání patřilo svou výrazně nesoutěžní povahou k největším filmovým zážitkům uplynulého roku. Snad tento text podnítí některé české filmaře k práci ve zmíněných produkčních centrech, která si udržují ve světě filmové produkce nebývalou otevřenost.