Nemáme rádi cinefilii

Nemáme rádi cinefilii, protože je pro člověka degradující. Sice se tato vášeň neřadí po bok některých závažných aberací s příponou -filie, na druhou stranu zoufalá neškodnost této fetišistické zábavy, tolik podobné shromaždování bibliofilií, brouků nebo poštovních známek, stojí poněkud v rozporu s její proklamovanou vznešeností.

Možná že před padesáti lety stálo za to být cinefilem, protože tehdy ještě cinefilie byla významná dějinná síla, protože byla něčím víc než sama sebou. Dokázala všeobecně zhodnotit dosavadní kinematografické proudy a pro kinematografii sehrát podobnou úlohu, jakou pro dějiny umění sehrál romantismus se svou zrovnoprávňující "transhistorickou" estetikou. (Romantik už neprodléval jen u antických ruin, ale i v stínu gotických katedrál.) Ostatně za to musíme být cinefilii vděčni: kdo jiný by taky dokázal "nakoukat" filmovou produkci prvních padesáti let dějin kinematografie než entuziastický cinefil. Dnes je cinefilie pouze sama sebou. Bohužel.

Zatímco její dějinná úloha se vyčerpala, "rytířskost" ji neopustila. Cinefil se dvoří filmu, dělá před ním pukrlata, jako by to byla nějaká dáma. Sice kvůli ní nestéká hradby, zato neváhá podlézat mříže pro pár vyšisovaných snímků.

Nechceme být považováni za cinefily už z toho důvodu, že naše libido nemíří na imaginární cíle. Když už milujeme nohy Jeanne Moreauové, tak to přiznáme a řekneme, že je to filmová bohyně, ale nebudeme zoufat, že místo ní večer vedle sebe nacházíme někoho jiného. Filmové nahotinky pro nás představují především kratochvíli omezenou platností zakoupeného lístku nebo záznamovou stopou disku v domácím přehrávači.

Nemáme rádi cinefilii, protože nechceme být otravnými kumpány, co z rukávu sypou otřepané citace ze svých oblíbených filmů a chlubí se tím, co všechno (a kde) viděli. Nechceme se familiárností našich vět poplácávat po ramennou – tu s velkým Martym, tu se slovutným Hitchem, případně s Jeanem-Lucem od vedle.

Nechceme být těmi, co v dávno již opuštěném sále zůstanou s otevřenou ústní dutinou sedět na svém místě a druhý den budou volat do Vatikánu, že je třeba uznat další zázrak. Uznáváme i jiné silné zážitky než ty zrozené v přítmí kinosálu s očima upřenýma výhradně na plátno.

Nechceme se věnovat cinefilii, protože je naprosto neproduktivní činností. Filozof produkuje ideje, básník verše, farář kázání, vědec většinou nepůvodní příručky, zločinec zločiny. Co jiného však produkuje aktivní cinefil pod rouškou analýz, diskusí a kritik než seberozkošnické vztahování se k filmověcitačnímu univerzu?

Cinefilie je vzhledem ke svému citačnímu výkonu druhem pseudoodbornictví (fachidiocie). dokonale hermeticky uzavřeného do svého obzoru. Cinefil existuje jen v relativním vztahu či poměru k jiným filmům a jiným cinefilům.

Nechceme být považováni za cinefily, aby si nás nepletli s gamblery a dalšími "produkty" obsedantního chování, založeného na nutkavém opakování stejné zkušenosti. Jistě, pevná závislost není pro život na škodu, ale proč si o ní nalhávat něco vznešeného?

Nechceme být cinefily, protože žijeme v podezření, že cinefilie je specificky mužská vášeň, která se posvěcuje tím, že se pokládá za alternativu dokonalého, univerzálního diváctví.

Nechceme být cinefily, protože cinefilie má skryté náboženské aspekty, které povyšují film na nejvyšší svátost a z jeho vyznavačů dělají pobožnůstkáře. Cinefil se domnívá, že koketuje s Filmem jako s univerzálním veškerenstvem, ve skutečnosti ho však modlářsky zatahuje do omezenosti své emocionality.

Nechceme se ani jako cinefilové znemožnit: Mizérie cinefilie je v tom, že cinefilové neumějí žít v reálném a nakonec neunesou ani pobyt v imaginárním. Cinefil neexistuje tam, kde je, existuje vlastně tam, kde není.

V neposlední řadě nechceme být cinefily, protože jsme v neprozíravosti svého mládí byli občas svedeni na stezky této degradující vášně.

Zdeněk Holý a Zdeněk Hudec