Útok - útěk - úžas - úděs / Válka světů

Válka světů je návrat režiséra Stevena Spielberga do vlastní tvůrčí minulosti v luxusní verzi. Vrací se pro své vlastní potěšení k začátkům, k čisté akci, k zálibnému a maximálně efektivnímu i efektnímu zkoumání jejích mechanismů, k důrazu na elementární emoci. Všechno v prvotřídním dekoru velkolepé výpravy, neokázalých efektů, pohádkových výjevů, retro nostalgie a vlastních autorských sebereferencí. Slovem luxus by se dalo v rámci hollywoodských žánrů popsat i to, co se děje mezi 1. a 110. minutou Spielbergovy vize literárního světa H. G. Wellse. Zpočátku Spielbergův záměr zfilmovat Válku světů vypadal jako vymetání pavučin odněkud z Gemini 8 nebo jako další revitalizace z aktuální vlny remaků (původní War of the Worlds natočil v roce 1953 Byron Haskins) doprovázené hlasitým zaklínáním se marketingovým požehnáním triumvirátu Wells-Spielberg-Cruise.

Potenciál fikčních útoků mimozemšťanů se scvrknul s postupujícími léty od vydání Wellsova románu na minimum. Přičemž vrcholy měl zřejmě dva. Rok 1938, kdy vynalézavý kacíř Orson Welles vyděsil Američany svou fiktivní rozhlasovou reportáží o invazi mimozemšťanů, jež se později proměnila v součást mediální a sociologické agendy a v jeden z nejcitovanějších příkladů ve studiích o účincích médií na publikum. A pak filmy 50. let, v nichž na sebe krvelační mimozemšťané brali metaforický úděl běsů a démonů doby. Své vykonaly i filmy Mars útočí, Muži v černém a Den nezávislosti. Nakonec se zpoza bytelných marketingových hradeb studia Paramount po nezbytném hollywoodském folkloru spojeném s výrobou megahitu vynořil jako stříbřitý tripod nad stromy film stejně přitažlivý jako retro-design mimozemského stroje. Film, který se zařízl do uhlazené, standardizovaně bezkrevné Spielbergovy tvorby několika posledních let jako omlazující laserový paprsek.

Kniha humanisty Wellse byla přes zdánlivou opotřebovanost tezí pro Spielbergův záměr i autorský naturel unikátní všeobsažnou nabídkou. Byla přesně tím, co Spielbergovi vyhovuje a co aktuálně potřeboval po retro-cvičení Chyť mě, když to dokážeš, romanticky dojemném Terminálu a zděděném Kubrickově projektu, jenž rozkouskoval a dovedl do marasmu rozvlekle sentimentálního rozjímání na téma identita umělé inteligence, a možná byla tato kniha tím, co potřebovala i jeho kariéra. Wells mu nabídl oblíbené žánry sci-fi a psychologického hororu, prostor pro akci bez složité emoční navigace, souboj kořisti a predátora, jeho oblíbenou figuru otce i paralelu k současnému dění. Protože Spielberg, jenž je bezpochyby výjimečně zručný a talentovaný režisér žánrů, má vedle záliby v efektech a spektakulárnosti klenoucími se nad dojemným lidským příběhem i ambice přinášet osobní sdělení, morální komentování událostí a fenoménů. Jako patriot se staví k druhé světové válce, osobní je pro něj téma židovství a holocaustu. Děj Války světů je přímočarý. Rozvedený dělník v docích v New Jersey (scenáristé Josh Friedman a David Koep přenesli děj z Anglie předminulého století do současné Ameriky) Ray Ferrier (Tom Cruise) dostane na víkend svou desetiletou dceru (Dakota Fanningová) a pubertálního syna (Justin Chatwin), s nimiž má nevalné vztahy. Na Zemi zaútočí mimozemšťané s cílem vyvraždit lidstvo. Ray začne bojovat o přežití své i svých dětí. Zároveň musí překonat bariéru nedůvěry a despektu, která mezi nimi je. Útok, útěk a katarze. Velmi prostá formule realizovaná se skvělým spádem, v tempu bez zámlk a zadrhávání, položená přes několik sekvencí, během nichž diváka prostupuje čisté potěšení z dívání se i okouzlení z lehkosti zpracování inteligentního nápadu. (Moment, kdy uhodí první blesk a Ray zazpívá začátek melodie americké hymny s odkazem na 4. červenec a pak zděšeně zmlkne a schová se i s dcerou pod stůl, lze číst i jako režisérovo ironické gesto vůči zaběhnutým stereotypům žánru. Ticho a štěkot psů, který je na místě, kde by jinak zněla hudba Johna Williamse, v okamžiku, kdy civilizaci střídá animalita, anarchie a zdivočelost davových psychóz. Zpomalení času u řeky s plovoucími mrtvolami. Hořící vlak, jenž tiše prosviští stanicí. Zvuky fordistické pásové výroby doléhající zvenčí, kde mimozemšťané vraždí lidstvo, do sklepení, kde se skrývá hlavní hrdina s dcerou.) Po filosofujícím intru, v němž Morgan Freeman cituje několik úvodních vět z Wellsova díla jako komentář přes obraz, následuje civilní sekvence představení rodiny i vystižení vztahů a pak začnou z nebe sršet blesky. Po několika málo minutách se film dostane do vesmírných otáček napětí a živočišného strachu o holý život a zůstane v nich téměř do svého konce (střih Michael Kahn, speciální efekty Dennis Muren). Plyne beze švů, bez zámlk. Veškerá tvůrčí síla je napnutá k jednoduché emoci hrůzy a pudu sebezáchovy. Před nabobtnalými morálními otázkami v Minority Report nebo v A.I. zde Spielberg dává přednost koncentrované hrůze Duelu nebo Čelistí. Ladění totální bezútěšnosti místy zpochybňuje Cruisovo pop-herectví. Režisérovi se ho občas nepodaří stlačit do formy filmu, aby nepřečnívalo. Úplně nezapadá do davu zděšených sousedů a má několik mcgiverovských momentů, jež se spíš než na jeřábníka podobají na agenta z Mission Impossible. V zobrazení syrové hrůzy zdola se Spielberg blíží sociologické studii paniky, a dostává tak do filmu své vyjádření k útokům z 11. září. Apokalyptická Válka světů je dopovězením věty, kterou jakoby načal s Terminálem. Uklidňující, romantický, sounáležitostí a měkkým humorem do poslední přepážky naplněný Terminál nabízel jakýsi relaxační strečink podrážděných nervů a očí podezřívavě pátrajících po nůžtičkách v příručních zavazadlech. Válka světů mluví o zažitých hrůzách, aniž by se chtěla otevřeně přihlásit k patriotismu, jen k sounáležitosti. Vizuálně se film pohybuje mezi novým a staromódním (kamera Januzs Kaminski, výtvarník Rick Carter). Řada obrazů připomíná svou stylizací sci-fi z 50. let nebo barvité rozpité ilustrace z klasických antologií sci-fi (tripodi postupující z kopce u převozu, design samotných strojů, rudou barvou zalitá snová krajina, kterou vidí Ray, když opustí sklep, déšť šatů z vypařených lidí). Film se po linii nostalgie propojuje i se staršími Spielbergovými filmy. Stylově si bere mnoho z Blízkých setkání třetího druhu, E.T. a dodává asociační vtípky.

Autorsky se režisér podepisuje dvakrát: tematizováním selhávajícího otce a pohádkově atmosférickými výjevy. Vrcholem otcovské obsese je happyend, který je natolik klišoidně otřesný, až v něm lze najít (na druhé či třetí zhlédnutí) určité zalíbení; hlavně v analyzování detailů jeho "hollywoodské" výstavby. Válka světů není myšlenkově ponorným dílem, jehož ložiska významů se dají neustále vytěžovat nebo se jimi dá provrtávat k nové a nové radosti z hledání a nalézání. Ale je to film-zážitek, trpce vykoupený závěrem.