Válka světů

Ve Spielbergových špatných filmech probíhá konflikt, zda hodnotný film musí mít sdělení (nebo být alespoň víceznačný), nebo zda stačí naplnit žánrové konvence. Spielbergovy dobré filmy tento konflikt oproti tomu neřeší a potvrzují platnost druhé varianty. Mezi tyto filmy patří beze sporu trilogie o Indianu Jonesovi. K prvnímu typu přináleží filmy, kde se žánrové požadavky dostávají do střetu s potřebou sdělit poselství od samého jejich počátku (Schindlerův seznam), ale i filmy, kde potřeba přilepit konec s poselstvím kazí jejich jinak bezvadné žánrové fungování (Minority Report, Chyť mě, jestli to dokážeš). Nejčastějším problémem je, že se Spielbergova poselství vymykají z významové struktury filmů, čímž na jedné straně vyniká jejich bezobsažná klišovitost a na straně druhé jejich nedostatečná motivovanost ruší hladké fungování žánru.

S nemotivovaností Spielbergových poselství úzce souvisí postavení Spielbergova jednoznačně nejoblíbenějšího motivu: dětí. Právě otázka, nakolik je tento motiv, jeho hodnota a s ní spjaté emoce, ve filmu motivován, často rozhoduje o kvalitě Spielbergových filmů. Je něco jiného použít dětí pro vytváření strachu a napětí u dobrodružně katastrofického filmu (Jurský park) nebo k dojetí a sentimentu u dětského filmu (E.T.), a něco jiného je nechat Cruisovu postavu hladit bříško své těhotné filmové manželky v závěru Minority Report a koukat zasněně do budoucnosti, když otázka, na kterou má film dát odpovědět, zněla, jak se to má s dekriminalizovanou utopickou vizí společnosti.

Bohužel ani v posledním Spielbergově filmu, Válce světů, děti příliš nepřekročí podobu fetišizovaných mazlíčků, které je třeba bezvýhradně chránit a milovat. Spielberg zde sice vytváří významově obohacující a rozšiřující mezigenerační konflikt, který se ale posléze vyjeví spíše jako nedorozumění či snadno odstranitelné odcizení způsobené nedostatkem času.

Nejvážnější chybou filmu však je, že navozuje žánrovou situaci katastrofického sci-fi, aniž by ji důsledně dále rozvinul a naplnil. Bylo by husarským kouskem, kdyby se podařilo ze spektakulárního katastrofického sci-fi udělat funkční pozadí pro intimní rodinné drama. Pro velkolepou epičnost daného žánru je to značně obtížné a filmu se to také nedaří, i když se skoro zdá, že se o to pokouší. Film se poměrně umně snaží zeslabit požadavky sci-fi žánru ve prospěch rodinného dramatu, nebo tyto požadavky alespoň zástupně naplnit. Očekávání, že tím, kdo se s vesmírnými cizáky vypořádá, nemůže být nikdo jiný než Cruisova postava ustavená jako hlavní hrdina, je naplněno v zástupné scéně, kdy se celé armádě nedaří ničit mimozemské stroje, zatímco Cruise svou praktickou inteligencí jeden stroj zničí – neohrožený hrdina předčí celou armádu bojovníků. Tato snaha naplnit částečně žánrové požadavky sci-fi, a tím je odstavit na vedlejší kolej, je sice sama o sobě velmi zajímavá, ale v celku filmu neúčinná.

Navíc si Spielberg neodpustil rodinné finále, které má asi sdělit heslovitou banalitku: "Nechme děti v dospívání odejít, však ony se nám za důvěru odvděčí návratem", zároveň však tento závěr zcela ruší dosud přítomnou logiku katastrofického filmu, kde jedni musí zemřít, aby druzí mohli žít. Aby trapnost finále byla korunována, v závěrečném komentáři zazní pseudohumanistický žvást o tom, jak je život každého člověka důležitý pro přežití lidstva, neboť představuje díky genetickému míšení jedinečnou podobu imunitního systému. Film zapomněl dodat, že hodnotný není život sám o sobě, ale pozitivní lidské jednání, které k tomuto cíli vede. Což můžeme vyjádřit biblickým imperativem doplněným mírným dovětkem: Milujte se a množte se, co to jde!