Editorial č.38 / Cena cen

Včera proběhlo udílení Českých lvů za filmové počiny roku 2004. Tentýž den jsem náhodou v televizi zhlédla část dokumentu o sportovní gymnastice, kde v souvislosti s intenzivním politickým nátlakem, kterému byly v 80. letech vystaveny rumunské gymnastky i jejich trenéři, jedna trenérka řekla cosi v tomto smyslu: "Věděli jsme, že musíme vyhrát za každou cenu. Měli jsme se ale spíš ptát: za jakou cenu vyhrát?"

Každý rok si říkám, že je jedno, kdo ty Lvy dostane. Je evidentní, že každá cena má cenu v závislosti na tom, kdo a proč - na základě jakých kritérií a s jakými zřejmými i skrytými záměry - ji uděluje. Bez ohledu na svůj honosný název (který si udělila vpodstatě sama pro zvýšení své prestiže) se Česká filmová akademie svými rozhodnutími zdiskreditovala už tolikrát, že musí být všem, pro něž je kinematografie (také) umění (tj., řekněme, výzkum světa prostřednictvím objevitelské a nekompromisní práce s filmovou formou i obsahem), jasné, že dostat Lva je spíš varování, než vyznamenání. Šanci mají u Akademie pouze středněproudé, neurážlivé, "srozumitelné" snímky pohybující se vesměs v dobře známých mantinelech, přičemž cokoli co skutečně vybočuje, a to právě i do oblasti umění, je nežádoucí. To, že tu existuje určitá skupina lidí, která má jiná kritéria hodnocení filmů než estetická - kritéria, která neoceňují ani tak originalitu formy a závažnost myšlenky, jako spíš řemeslnou a žánrovou "zvládnutost", jakousi spotřebitelskou, standardní kvalitu - je nicméně zcela legitimní. Nakonec proč ne, proč jim to nepřát: jen ať si filmaři vyhrávají skleněné sošky, baví se na chvályhodně vegetariánských večírcích, léčí si pošramocené ego za pomoci iluze, že Lev je důkazem o jakési umělecké hodnotě jejich filmu, a dělají tím vším reklamu svým snímkům, na něž tak možná přijde o pár tisíc (?) diváků víc - což je ostatně pravým smyslem celé této show.

I když tohle všechno vím, stejně mě ale každý rok ta akce něčím popudí. A souvisí to asi právě s na začátku zmiňovanou "rumunskou otázkou": za jakou cenu vyhrát? Zdá se mi, že tato cena je u Lvů přeci jen trochu moc vysoká, jak v obecnějším smyslu (s ohledem na nepřímé důsledky těchto cen pro celek naší kinematografie: matení hodnot v hlavách diváků a systematická marginalizace umělecky náročnějších filmů), tak v případě konkrétních snímků (s ohledem na to, jakou daň platí za svůj "úspěch").

Vezměme si letošního vítěze nejprestižnějších cen (film roku, režie, scénář, hlavní ženská role), snímek Horem pádem Jana Hřebejka. Podbízivost a polopatičnost, s jakou jsou v tomto filmu diváci vedeni k té které autory zamýšlené emoci či poznání, je pro mě jednoduše až urážlivá. Např. v jedné scéně se máme bát o mimino opuštěné v nákladním prostoru náklaďáku. Nestačí ovšem, že je tam samo a zapomenuté - navíc někdo zapomněl u onoho jedoucího náklaďáku zavřít dveře, takže dítě může během jízdy vypadnout. Aby to jó všem došlo, v ostré zatáčce se krabice s dítětem rozjede po podlaze a přiblíží se na pár centimetrů od otevřených dveří. S humorem - který se tu pravda daří lépe, než "drama" - je to často podobně "nenásilné". Nestačí, že postava hraná Jiřím Macháčkem je "hodný skinhead", jehož mírná tupost a dobré srdce mají zaručovat jaksi automaticky zábavu. On musí mít ještě rozštěp. Musí šišlat. Aby to bylo skutečně vtipné, aby to nikomu neuniklo. Sázení na jistotu v podobě "vtipných hlášek" a právě módního způsobu narace s několika proplétajícími se příběhy (kdy se ovšem nezdařilo propracovat motivovanost a funkčnost jejich proplétání - viz třeba zcela zbytečné setkání v nemocnici u přístroje na kávu) je dalším příkladem podbízivosti tohoto snímku. Filmařská topornost a konvenčnost je nakonec ale ještě tím menším zlem. Horší je, že ono přehnaně polopatické zpodobení zpovrchnilo a vpodstatě až převrátilo naruby původní chvályhodnou myšlenku tvůrců, jíž bylo - vstřícně předpokládám - zobrazit jakýsi "obyčejný rasismus", to, jak se může za určitých podmínek objevit v každém z nás. Snaha podat zrod rasisitického smýšlení co nejjednoduším způsobem, tak aby to každý pochopil, vedla k tomu, že místo analýzy problému tvůrci vsadili na ta nejprimitivnější, "hospodská" klišé: jedna z hrdinek propadne rasismu prostě proto, že bydlí v domě, kde dělají Romové randál; druhá (pracující přitom léta v nadaci pro uprchlíky!) ve chvíli, kdy je okraden její příbuzný v KFC, zkratovitě obviní poblíž sedícího muže tmavé pleti. Nejenom, že je to psychologicky ploché a nevěrohodné, nedostatečně vysvětlené, ale především: ony stereotypní, nicméně existující předsudky, na jejichž základě mají leckteří Češi negativní vztah k Romům ("jsou hluční a kradou"), nejsou filmem vlastně vyvraceny, ale spíše potvrzeny, protože jednak není vyjeven nějak komplexněji mechanismus vzniku rasistických nálad (pouze ona klišé) a jednak ony dvě částečně rasistické postavy jsou v rámci filmu prezentovány jako chybující, ale kladné, jako lidé, které máme chápat, s nimiž se máme identifikovat. Namísto kritiky nás tak Horem pádem s rasismem spíše jaksi smiřuje, alibisticky ho omlouvá: je ukázán jako špatný a iracionální, nicméně "náš" - rasismus jako něco, co může ovládnout kohokoli, i ty nejmorálnější z nás, a to vlastně bez důvodu, tedy jako něco běžného, normálního, co si nemusíme moc vyčítat, proti čemu nemůžeme bojovat ani u sebe, ani u druhých.