Příběhy obyčejného šílenství
O kvalitě nového filmu režiséra a scenáristy Petra Zelenky vypovídá již plakát, který zaplavil česká města a na němž kromě strohého nápisu s titulem filmu je to nejvýraznější reklama na nový luxusní automobil Mercedes Benz třídy A. Neschopnost Zelenky nalézt jakýkoli osobitý filmový výraz je v případě Příběhů opravdu podobná spíše reklamě na dobře naleštěné luxusní auto, která slibuje tisíce výhod, skvělý design, tradici a na vrch klimatizaci zdarma.
Kdysi enfant terrible českého filmu si scénář napsal podle vlastní, velmi úspěšné divadelní hry, vsadil na divadelní herce a bohužel i na divadelní aranžmá. Režijně je film skoro bez nápadu. Toporně hrající české hvězdy typu Ivan Trojan nebo Jiří Bartoška se pouze snaží dobře odříkat "chytré" dialogy, občas se podaří nějaké akčnější gesto, sem tam kamera nasnímá zajímavý detail obličeje. Vše se ovšem odehrává v umělém, popisném prostředí třeba večírků vyšší společnosti nebo "lidového" skladu na letišti, kde hlavní hrdina pracuje, nechybí ani vernisáž. Každých deset minut pak do příběhu vstoupí hudební vložka v podobě ještě umělejší, snad jen pro "atmosférku" natočených scén, doprovázených znovu ambiciózně, avšak povrchně vybraným soundtrackem (Radiohead a jejich Creep ze začátku devadesátých let apod. jakoby vystihovaly, že režisér v této době poněkud ustrnul).
Ve filmu se opět musíme seznámit se skupinou několika postav, přičemž každá z nich je přesně vymodelovaná a od začátku až do konce ničím nepřekvapí. Hysterická matka Niny Divíškové běhá v extrémních oblečcích po městě s výstřižky z novin, sousedé Bartoška a Bydžovská potřebují k souloži obecenstvo, naivní přítelkyně hlavního hrdiny, v podání slovenské herečky Zuzany Šulajové, se stále rozhoduje, jestli zvolit za svého partnera šílence Trojana, nebo "polomrtvého" boháče s kontakty, kolega z práce Heřmánek si potají v práci obléká plastovou figurínu. Ženské postavy jsou všechny bez výjimky jaksi laskavě chytré a vždy dokáží přijít s nějakou tou zásadní moudrostí. Chlapi jsou trochu zmatení, ale v podstatě hodní. Občas probleskne i závan totality. Bartoška třeba říká: "A to na tý totalitě bylo nejhezčí... ženský stály při nás."
Snad to celé měl být pokus o vyrovnání se s tím, že některé věci v našem životě jsou podivné. Pokus je to ovšem mimořádně křečovitý. To, co se dá snést na divadelním jevišti, totiž ve filmu vyznívá jako plané tlachání o ničem. Češtinářsky vytříbené repliky působí zdánlivě realisticky, ale místy se zdá jakoby je herci snad museli číst, a princip "tohle přesně se může stát i vám" už taky po letech úplně nefunguje.
Práce Petra Zelenky dává tušit, že se ve svých výrazně stylizovaných filmech soustředí především na dialogy, strukturu vyprávění a film za filmem se to zdá být méně ku prospěchu věci. Praha se v Příbězích objevuje jako připitomělá kulisa jak z amerických produkcí, které se ovšem tváří, že to není Praha, ale třeba Budapešť nebo Paříž. Trojan musí pracovat v letištním skladu, protože se na tom vystaví závěrečná pointa filmu a taky to vypadá dobře, takže dohromady asi tak deset minut z délky filmu neustále vzlétají a přistávají letadla atd.
Možná je na čase, aby se český film opravdu ekonomicky zhroutil. Současní "mladí" režiséři točí líbivé nesmysly, mytologizují naši současnost a neustále dokola dokazují, že jim chybí filmařský talent. Možná že na troskách systému, kde Zelenka, Hřebejk, Renč, Svěrák, Cieslar a všichni ostatní spokojeně živoří ve spolupráci s Vachlerem, Míškovou (atd.), vznikne něco, co by stálo alespoň trochu za řeč.