Millennium Mambo

"Zimy v Jubari jsou velmi chladné. Minus třicet stupňů. Je to země sněhuláků. Když vyjde slunce, sněhuláci roztají a zmizí." z filmu Millenium Mambo

Zobrazování mládí ve filmu má dvě nástrahy související s věkem autora. Buď je tvůrce příliš mlád a nezkušený, a výsledné dílo může postrádat hlubší perspektivu, anebo je mládí již natolik vzdálen, že dílo je obrazem neporozumění. Hou Hsiao-hsien, v době vzniku filmu Millennium Mambo čtyřapadesátiletý tchajwanský tvůrce, by mohl mít k tomuto neporozumění všechny předpoklady. Jeho dosavadní díla, vznikající od počátku 80. let, byla zasazená především do historie. Jmenujme alespoň nejznámější Město smutku (City of Sadness, 1989), které na podzim přichází do české distribuce. Od poloviny devadesátých let u něj narůstá zájem o současnost a konflikty, které s sebou přináší rychlá technická i hodnotová modernizace, jakou Tchaj-wan prošel.

Millennium Mambo je zamýšleno jako část dlouhodobého, rozsáhlého projektu, který má mapovat život měst a mladých lidí v něm. V programu projektu je kladen důraz na otevřenost k moderním tvůrčím technologiím (internet, digitální video), tvůrčím partnerům (na projektu se může podílet kdokoli), novým talentům i na otevřenost formy a postav, které mají procházet z jednoho díla do druhého. Neohraničenost a difúznost je vlastností nejen celého projektu, ale i filmu Millennium Mambo.

Do hlavní role mladičké Vicky, dívky žijící bez jasných cílů, obsadil Hou na Tchaj-wanu narozenou herečku Shu Qi. Ta od počátku devadesátých let natáčí v hektickém tempu jeden film za druhým.Vystupovala již ve více jak čtyřiceti filmech především hongkongské produkce. Za krátkou dobu si našla místo v panteonu asijských hvězd, když hrála po boku Jackie Chana nebo Leslie Cheunga. Svou fyzickou krásou a vnitřní energií do značné míry dotváří tvar i rytmus Millennia Mamba.

Prostý příběh mladé, v životě ztracené dívky film vypráví ozvláštňujícím způsobem. Fabule i čas filmu jsou jakoby rozpuštěné, zkapalněné a rozvlněné. Ačkoli je zachována určitá chronologická posloupnost, nejsou výjimkou obrazy, které předbíhají děj, a komentáře, které se opakují. Vypravěčem je Vicky, která však nekomentuje dění na plátně, ale dopředu odkrývá, co se stane v několika následujících scénách. Hou tímto postupem konstruuje pro celou svou tvorbu charakteristickou distanci od akce a zaměřuje se na kontemplativní kvalitu divákovi předloženého obrazu a příběhu. Distance přinášející harmonii a smíření, ale i pocit prchavosti času a mládí je přítomna od prvních záběrů. V úvodní, tón filmu udávající scéně sledujeme ve zpomaleném tempu Vicky, jak s radostnou odlehčeností prochází zastřešeným nočním mostem ozářeným mihotavým zářivkovým světlem a vzpomíná na dobu před deseti lety, na přelom milénia. Ve scéně se na melancholickém a snovém náboji, který proniká klouzavým pohybem Vicky, podílí všechny filmové složky. Pulzující nasvícení, zpomalený pohyb pohupující se chůze Vicky, rytmická ale zklidněná techno hudba a vnitřní monolog utváří hypnotický prožitek tělesné odlehčenosti. Tato odlehčenost pulzuje celým filmem, především však v rovině stylu, a kontrastuje s hrubým tělesným obsahem některých scén. Protiklad způsobů pociťování tělesnosti nachází výraz ve dvojakém fyzickém ustrojení Vicky, na jedné straně křehké a na druhé eroticky vitální, i ve způsobu, jakým se jejího těla zmocňují jak další postavy, tak i kamera, který kolísá mezi bezcitností a něžností.

Hou nenásilně, diskrétně popisuje vnitřní prázdnotu hrdinky i prázdnotu jejího okolí, uzavřeného do temných interiérů bytů a klubů, které rozsvěcují jen křiklavé světla neonových barev. Jde o uzavřený svět, bez vztahů k vnějšku, k tomu, co je za zdmi, o pohodlný svět materiálního dostatku. Konzumní a vlastnický přístup se přenáší i do mezilidských vztahů a do sexuality, kdy v druhém je spatřován jen objekt vlastního tělesného uspokojení. Takto se několikrát projevuje Hao-hao (Tuan Chun-hao), přítel Vicky. Jack (Jack Kao), věkem i myšlením dospělý, nese náznaky tradičních hodnot a o Vicky se začne nezištně starat. Poskytne jí přístřeší ve svém bytě, který se zařízením, světlem i "zvukově" liší od jejích dosavadních útočišť. Světlo je tlumené, ale spíše přirozené, namísto neustávající techno hudby jsou slyšet tichá slova modlitby. Ale především Jack vaří. Ve většině Houových filmů společné jídlo utváří přirozený svazek mezi hodovníky. Jack postupně vyvede Vicky z vnitřně chladného světa pohodlí do vnějškově chladného světa japonské zimy.

Ve scenérii japonského města se objevuje první záběr stromu. V celém Houově díle se vyskytují záběry stromů, mající harmonický účinek a odkazující k zážitku něčeho komplexního a zároveň uklidňujícího. Vicky nejspíše teprve teď plně prožívá a uvědomuje si svou prázdnotu a odtrženost od okolního světa. Na konci své pouti se vydává na návštěvu svých japonských přátel, dvojčat, do Jubari. Ze scén v malém hokkaidském městečku, kde zima bývá tuhá, je cítit vnitřní teplo a radost. Až pohádkově fantaskní atmosféru dotváří osmdesátiletá babička vařící jídla podle tradiční receptury a probíhající festival sci-fi filmů, jejichž herci shlížejí z plakátů na tichou zimní noc.

Toto přehledné načrtnutí postav, stavící je do modelových pozic, je však ve filmu zpochybněno, ironizováno, či dokonce vyvráceno dalšími přívlastky postav a prostředí. Vicky, procházející proměnou a očistou, může být vnímána jako až nesympaticky naivní a hloupé děvče. Její negativně vykreslený přítel Ah Hao je stejně ztracenou bytostí žádající si divákovo pochopení jako Vicky. Nejvýraznější úšklebek se ale schovává v opatrovnické postavě Jacka, který ač se ujme a stará se o Vicky, je šéfem bandy nejspíše distribuující drogy, a tak jedním ze strůjců světa ztemnělých klubů. I zde není pevných hranic.

Ačkoli Houovo jméno dříve symbolizovalo zájem o rurální a historický Tchaj-wan, filmem Millennium Mambo se dotvrzuje posun procházející obsahovými i stylovými vrstvami Houova díla. Co zůstává stále přítomno, je ale usilování o znovunabytí životních hodnot. Dřívější odkrývání tchajwanské rozporuplné národní identity a tradičního čínského postoje nahradilo hledání hodnot, které je komplikováno zkouškou moderního světa. Sympatické je, že současnost a mládí je popsáno svými vlastními prostředky. Svět, jenž zabydlují postavy filmu, se pro ně stává nevyhnutelným a daným. Jediný možný odstup, jenž film nabízí divákům i postavám, je vnitřní. Je to svoboda náhledu naplněného pochopením, i když náplň toho, na co se díváme, je už navždy daná, ať nezvratností skutků postav nebo determinujícím vlivem prostředí. Z toho vyplývá i nenaléhavá angažovanost filmu, spíše vnímající a rozumějící než kriticky hodnotící. Jedná se o pohled tkvící hluboko v jedné části tradice čínského myšlení.

Millennium Mambo před námi rozvíjí melancholický a chápající pohled na květ mládí, na jeho pomíjivé zmatky, krásu i radosti. "Jednou, když se milovala s Hao-hao, měla náhle pocit, že Hao-hao byl právě jako sněhulák, vytratil by se, jakmile by vyšlo slunce. Milování bylo toho dne smutné. Dokonce ještě léta poté si to pořád pamatovala. To se stalo před deseti lety. Zpátky v roce 2001. Toho roku pokryl Jubari těžký sníh," uzavírá film monolog Vicky.