Vzít si tolik smutku, kolik uneseme / Navždy s vámi
Říká se, že film umí chytit čas. Že ho zapečeťuje do filmových konzerv, jak tvrdil režisér Andrej Tarkovskij. Je to zřejmě tím, že pod tlakem technologie a jisté silné myšlenkové tradice je času přičítána kinematografická povaha. Jedno od druhého už, zdá se, nejde odtrhnout. Čas se odvíjí jako film, který dokáže spojit nespojitelné: zmizelou minulost s nepředstavitelnou budoucností. A udržet také pro paměť živé emoce, které by jinak dávno vyprchaly a vyčpěly. A tak jsou, podobně jako s nimi spojení lidé, Navždy s vámi…
Pro stejnojmenný oscarový snímek Waltera Sallese (původní název doslova Stále jsem tady), je udržení minulosti v podobě minulosti věčně přítomné stejně silné téma jako vyprávění příběhu bezpráví, kterého se na řadě brazilských rodin dopouštěla vojenská junta vládnoucí v zemi od poloviny 60. let celé dvacetiletí. Případem je zmizení poslance a otce Rubense Paivy – vlastně nenápadné, neakční drama. Odvedou ho a už není. Násilí pasivně visí ve vzduchu jako všudypřítomné napětí, jež se s absencí otce zapisuje do těla celé rodiny. Včetně budov a míst, kde najednou bytostně chybí.
Do zvyšujícího se pocitu stísněnosti a tělesné nevolnosti vnáší jisté uklidnění empatická hudba Warrena Ellise, hudebního přítele a spolutvůrce Nicka Cavea. Melancholičnosti, smutku z chybění se nelze vyhnout. Ale téměř nikdy se neodehraje jako líbivá vnější inscenace k sebedojetí. Přesto ho je v táhlých záběrech všelijak drolené a znovu spojované rodiny k dispozici dost. Stačí si vzít, kolik divák potřebuje a unese.
Vzepřít se chybění
Bytostná absence, dokonce kompletní vymazání těl mrtvých, zapříčiněná zločinnými režimy je tématem i jiných filmů. Například Paralelních matek Pedra Almodóvara o obětech zvůle diktatury generála Franca nebo dokumentu Perleťový knoflík. V něm Patricio Guzmán propojuje oběti junty vyhazované z helikoptér do moře s magickými, komplexně nádhernými světy přírody a kosmu původních indiánských obyvatel.
Salles jde spíše v Almodóvarových rodinných stopách. V centru jeho zájmu jsou rodina a matka, jako někdo, kdo se chybění otce (muže) vzepře a svou silou odporu udrží rodinu celou a pohromadě. Herečka Fernanda Torres je stoicky hrdá Eunice. Její antické jméno naznačuje, že vše skončí vítězně a dobře.
Hnusu násilí a útlaku se těžko zbavuje. Zarývá se pod kůži a téměř ho nelze ze sebe vyhnat či smýt, jak dokládá jedna z klíčových scén filmu, v níž se Eunice snaží lepkavých stop krutosti zbavit. Dezinfekcí a chladivým zklidňujícím mýdlem s balzámem je tu vlastně celý film – vzpomínky z rodinného archivu (rekonstruovaného nově i z rodinné kamery a fotografií). Bedny obrázků, dnes přeplněné flashky a harddisky fotek a videí z mobilních telefonů – to je to, čemu říkáme život, rodina, láska? A znovu je přítomná již zmíněná melancholie, kterou není do filmu třeba z vnějšku dodávat, protože ji v sobě nese samo „médium času“.
Walter Salles dovypráví celý skutečný příběh rodiny Paivů, ale ve filmovém obrazu není zase tak doslovný. Nechává prostor pro osobní paralely a domyšlení toho, co se v příběhu jedné rodiny rozevírá. Raději pracuje v náznacích a metaforách, někdy možná přímočarých, vždy však funkčních a rozvíjejících, nikdy ne samoúčelných.
Oscar za zahraničí film by možná více slušel Semínku posvátného fíkovníku. I v Navždy s vámi lze však najít archetypální přesahy, bez nichž se podobné vyprávění neobejde. Je tak antipodem jakéhokoliv hlasitého a neúměrně zvětšeného historického velkofilmu. Důkazem, že méně je skoro vždy více. Salles nic nepřehání, je uměřený, nehysterický – a přece všechno tak zatraceně bolí…