Slzy, krev a matriarchát / Yellowjackets
Když v roce 2021 začala televize Showtime vysílat seriál Yellowjackets, čekání na každou další epizodu bylo k nevydržení. Zápletka o týmu středoškolských fotbalistek z New Jersey, které v polovině devadesátých let během letu na národní šampionát ztroskotají v kanadské divočině, přitom působí jako tuctový příběh z kategorie young adult. Po dvou odvysílaných sezonách je ale jasné, že jde o jeden z nejnapínavějších a nejvrstevnatějších cyklů pro dospělé, které v současnosti vznikají. Tradiční otázka trosečnických příběhů, zda někdo přežije, je tu irelevantní. V paralelní dějové linii totiž sledujeme hrdinky pětadvacet let poté, co byly zachráněny a vrátily se zpět do civilizace.
Horor minulosti se neustále promítá do existenciální krize, která pohltila životy většiny přeživších. Zatímco jejich mladá ambiciózní já poháněl vztek nad tím, že přes sebepřesvědčivější výkony bude na místní výpadovce vždy viset billboard oslavující chlapecký tým baseballových loserů, jako dospělé v lepším případě rezignovaně přijímají osud dívek, které přežily, v tom horším je drtí myšlenky na sebevraždu. Přestože jejich příběh i čtvrtstoletí poté vzbuzuje zájem bulváru i zvědavost náhodných kolemjdoucích, ony samy nikdy neporušily slib, který si daly. O tom, co se během krušných osmnácti měsíců v divočině dělo, stále zarytě mlčí, snaží se splynout s davem a příliš na sebe neupozorňovat.
O to zlověstněji pak působí, když ze svých spořádaných rolí tu a tam vyklouznou. Rozvážná Shauna, která za žádných okolností nezvyšuje hlas, se tváří jako milá ženuška z předměstí, co se provdala za svou středoškolskou lásku. Když je ovšem manžel Jeff v práci a dcera na rande, nezamíří na nákup do supermarketu, ale připraví rodině k večeři králíka, kterého chladnokrevně zavraždila na své předzahrádce, protože jí okusoval zeleninu. Kdysi byla ostatně zvyklá pro své spoluhráčky bourat úplně jiné maso. Někdejší kustodka Misty je stále fascinována utrpením druhých a jako ošetřovatelka v domově pro seniory je vždy připravena odepřít svým svěřencům jen tak z plezíru prášky proti bolesti. Zbytky svých ambicí si uchovala jen bývalá šedá eminence týmu Taissa, která se stane senátorkou. Přestože je navenek dokonalý rodinný typ, který pracuje pro blaho komunity, vyvěrá z ní během epizod náměsíčnosti cosi temného, co vybublá na povrch třeba, když její žena jednoho dne ve sklepě objeví oltář s ukřižovaným psem.
Děvčata od krvavé řeky
Záblesky jejich predátorských instinktů jsou důmyslně propojeny s pohledy do minulosti, které podvracejí všemožné stereotypy spojované s dívčím přátelstvím. Jsou to výjevy plné krve, křiku a nekontrolované brutality. Už před ztroskotáním v divočině neváhala Shauna zradit svou nejlepší kámošku Jackie, když se vyspala s jejím klukem, Taissa zase během tréninku chladnokrevně pošle domů s otevřenou zlomeninou spoluhráčku, o jejímž přínosu pro tým má pochybnosti, a vznětlivé Natalii stačilo dát do ruky pušku, aby bezhlavě pálila na všechno, co se hýbe. Neustále se tak nabízí otázka, zda byly mladé ženy slovy kouče Bena „malá odporná monstra“ vždy, anebo je z nich formují až jejich traumatizující zkušenosti.
Nekoná se foglarovská idyla utužující vzájemné vztahy ani instruktáž, jak si vyrobit pelíšek z listí a pomazlit kapybaru, po vzoru Dvou roků prázdnin. Strategie, které fungovaly v běžném světě, v nové realitě selhávají, zima je blízko a neschopnost adaptovat se znamená smrt. Kapitánka týmu Jackie, která se vždy spoléhala na svůj status středoškolské princezny a vyprázdněné floskule o budování týmového ducha, je nemilosrdně sesazena z piedestalu a ke slovu se dostává dosud nenápadná Lottie. Té sice došly léky tlumící její halucinační vize, o to jasněji však vidí, že je třeba ustavit kult vzývající temnotu. Rituály fotbalové kabiny střídají zvyky divokých lovkyň poháněných imperativem hladu a řetízek se srdíčkem už není symbolem přátelství, ale putovním černým Petrem, kterým se cejchují slabé kusy. O osudu jednotlivkyň tu stále častěji rozhodují domnělá znamení a neuměle vytvořené totemy.
Temný tón seriálu vtiskla režisérka ceněných hororů Jenniferʼs Body a The Invitation Karyn Kusama, která je jednou z jeho producentek a zároveň režírovala pilotní díl i závěrečnou epizodu druhé série. V té jsou hranice mezi realitou a halucinací ještě méně zřejmé a přechody mezi minulým a současným provází zrnitý, rozřesený obraz, z něhož jako by každou chvíli mělo problesknout cosi zlověstného. Takto stylizované přechody poukazují na prázdná místa a slepé skvrny v paměti hrdinek, jejichž verze reality se často rozcházejí. Díky uměřenému dávkování nových záhad a soustředěnému rozvíjení stávajících dějových linek pronikáme stále hlouběji do jejich složitých povah.
Největší přednost Yellowjackets spočívá právě v nalézání spojnic mezi jejich teenagerskými a dospělými já hrdinek. Showrunneři seriálu Ashley Lyle a Bart Nickerson v tomto ohledu vlastně stvořili dokonalý kingovský příběh bez Stephena Kinga a uspěli tam, kde selhala nákladná dvoudílná adaptace jeho zásadního románu To. Navodit dojem dokonalého časoprostorového kontinua pomohl též pečlivý casting, kdy nejpodstatnější není prvoplánovaná vnější podoba, ale schopnost protagonistek vystihnout podstatu jejich dívčích i dospělých verzí. Obsazení devadesátkových hereckých ikon Juliette Lewis a Christiny Ricci do rolí Misty a Natalie navíc odráží jejich bohaté kariéry „divných“ a latentně děsivých mladých žen.
Částečné ukotvení příběhu do poloviny devadesátých let a odkazování se k této dekádě zde ovšem není pouze součástí stále přetrvávajícího trendu nostalgického ohlížení se do minulosti, ale dává smysl tím, že jde o zřídkavé období, kdy popkulturou vzlínal nekontrolovatelný ženský vztek. Sám King, který bývá nařčen, že svým ženským postavám nerozumí, v té době napsal několik textů s ambivalentními hrdinkami, které vlivem existenciální krize artikulují svou potlačovanou divokost.
Třeba v románu Rose Madder prchá hrdinka před násilnickým manželem a útočiště nachází v komunitě žen s podobnou zkušeností; stárnoucí uklízečka Dolores Clairborne ve stejnojmenné knize zase úspěšně tutlá, že kdysi odstranila vlastního manžela. V hudbě pak publikovaly svá zásadní alba excentrické interpretky PJ Harvey, Alanis Morissette nebo Tori Amos, které ve svých textech promlouvaly o tom, že být dívkou je většinou kruté a bolestné nebo jak zraňující je zrada mezi přítelkyněmi. Právě jejich písně jako by doříkávaly témata i konkrétní scény v Yellowjackets.
Ty patří mezi seriály, jejichž soundtrack přiznaně komunikuje s dějem a dotváří novou vrstvu významů. Vybírala jej ostatně hudební supervizorka Nora Felder, která pracovala například na seriálu Stranger Things. Některé sekvence Yellowjackets tak připomínají epické devadesátkové videoklipy. Kanibalské hody jsou stylizované jako hororový mikropříběh, v němž animální porcování masa, které se prolíná s delirickou vizí antické bakchanálie, doprovází skladba Climbing Up the Walls od Radiohead. Zatímco tuk z pečeně i víno tečou proudem a Thom Yorke pěje refrén „Open your skull / Iʼll be there / Climbing up the walls“, otřesený kouč Ben co nejopatrněji zavírá dveře lesní chatky v naději, že si jej jeho hladem šílené svěřenkyně nevšimnou.
Kdo uteče, vyhraje
Navzdory vší temnotě Yellowjackets umně balancují mezi hororem a humorem, smrtelnou vážností a ironizující nadsázkou. Na kritiky, kteří seriálu přiřadili přívlastky „nerelevantní“ nebo „zklamání“, reagovala Alice Stine parodickým komentářem pro Salon. Celý jej věnovala analýze Shaunina manžela Jeffa, jehož potkal osud, s nímž se dlouhé dekády musely smiřovat výhradně ženy. Je to dokonalý himbo, čili pohledný, ale ne příliš bystrý chlapík, jenž je pouze líbivým doplňkem své chytré a činorodé ženy, která obstarává všechnu akci včetně proslovů, za něž si Shaunina představitelka Melanie Lynskey (která má ostatně také za sebou také postavu „zdivočelé“ ženy z devadesátkového filmu, konkrétně z Nebeských stvoření Petera Jacksona) dojde dříve či později pro cenu Emmy. Je čistý a důvěřivý, a pokud mu řeknete, že jdete do knižního klubu, věří, že jste skutečně v knižním klubu, a nikoli na tahu se svým milencem.
Jeff je hrdina budoucnosti, který zapadá do konceptu, který časopis TIME označil jako televizi matriarchátu. Zatímco v devadesátých letech z popkulturních ikon prýštil nezvladatelný vztek, na přelomu milénia pronikl do zábavního průmyslu nový typ hrdinek počínaje prostořekými Newyorčankami ze Sexu ve městě a konče Hermionou z Harryho Pottera nebo Daenerys ze Hry o trůny. Ochota dosáhnout svého i za cenu hraní mužských her a přesvědčení, že silou lze urvat cokoli, se promítlo do pojmu girlboss pocházejícího ze stejnojmenných memoárů podnikatelky Sophie Amoruso. Brzy se ovšem ukázalo, že úspěšné ženy svůj klid na práci nezřídka směnily za podíl na udržování statu quo. Vzrůst mizogynie během mandátu Donalda Trumpa, zklamání, že jedním z největších podporovatelů Hillary Clinton byl Harvey Weinstein, a omezování ženských práv na obou stranách Atlantiku vedly k prozření, že tenhle dům hoří a nemá smysl jej hasit.
Jediná možnost, jak v takovém světě přežít, spočívá v různých formách úniku. Kolem roku 2020 tak příznačně vzniklo několik matriarchálních seriálů, jejichž hrdinky jsou okolnostmi nuceny budovat nové formy společenství. Jsou to příběhy krize, traumatu a deziluze, v nichž dřívější proklamace o potřebě diverzity střídá autentický strach, beznaděj a vztek. Mezi seriály Power o světě, v němž si dospívající dívky náhle vyvinou zvláštní schopnosti, Třída 07 o srazu spolužaček ze střední, který se zvrhne v boj o přežití, nebo Trosečnice, v němž skupina dívek přežije leteckou havárii, aby se stala součástí řízeného experimentu, jsou Yellowjackets zdaleka nejnihilističtější. Podobně jako slavný hororový román Dana Simmonse Terror totiž od žánrových potěšení neustále směřují k otázce, zda se před různými formami záchrany nakonec raději neukrýt v divoké přírodě a pod hvězdným nebem se neoddat volání temnoty.
Yellowjackets, Showtime 2021 – . Vytvořili Ashley Lyle, Bart Nickerson.