Krásně oživlé zombie / Studna
Studna, proslulé české Psycho z počátku normalizace, ikonizované v komunistickém seriálu Třicet případů majora Zemana, se ve stejnojmenné šestidílné verzi televize Nova vrací s novou vnitřní silou. Zbavena tendenční propagandy, která šílený případ spojuje s děním pražského jara a politickým zlomem v tehdejší společnosti, se Studna obrací ke zkoumání vzniku traumatu rodiny Jelínkových (v Zemanovi Brůnových), který stál dva lidi (otce a matku) život a mnoho dalších (syna i lidi kolem něj) na zbytek života poznamenal. Není to tradiční „selská tragédie“, v níž jde o majetek, o peníze, jak říká v Majorovi Zemanovi místní pomocný strážce Veřejné bezpečnosti. Ale mnohem komplikovanější struktura, kterou scénáristé Miro Šifra a Kristina Májová a režisérka Tereza Kopáčová rozvíjejí s velkou pečlivostí a trpělivostí.
Seriálová cesta k jádru traumatu a rodinné tragédie je pomalá a postupná, což umožňuje nebrat seriál jen jako horor svého druhu, ale také jako hlubší vhled do logiky psychické nemoci, jež čeká na svou příležitost, aby mohla vyskočit jako nenasytná příšera, která s sebou bere všechny a všechno. Přízračnost tohoto čekání, v němž neviditelná obluda po kouskách nabírá moc a sílu, ztělesňuje hudba Davida Hlaváče. Není dnes již povinným rutinním podkresem naplňujícím dobovou poučku, že obrazy musí hrát neustále, aby si jich vůbec někdo všiml a mohl spadnout do filmu. Hudba budoucího děsu jako by přímo vystupovala z půdorysu či konfigurace místa tragického děje a jeho aktérů. Nepřichází z venku, ale vytéká ze štěrbin domu a z mezer lidských charakterů, které se postupně odhalují ve svých větších či menších morálních prasklinách.
„Něco“ se děje, „něco“ přijde
Neklid přicházející perverze stále častěji narušuje zdánlivou rodinnou i sousedskou harmonii, která je i souladem vesnice, kde tradičně můžeme najít romanticky prožívané smíření modernity s tradicí. Idylická iluze takového štěstí se obvykle neláme ve velkých událostech. Její nevyhnutelný konec začíná na maličkostech a drobnostech, které se postupně sbírají a stále nápadněji oznamují, že se „něco“ děje, že „něco“ přijde. Tak se prakticky ve všech rodinách sbírají drobné újmy a křivdy, které někdy přerůstají v drobné a jindy v drtivé bouře nenávisti. A v krajních případech v (auto)destruktivní puzení, tak jak to opravdu až na dřeň odhaluje Studna. I v tom, přiznejme si to, tkví její přitažlivost.
Otec Standa, tajně nesoucí své Kainovou znamení psychiatricky vymezované odlišnosti, se pokouší ve vytoužené rodině udržet svou naději na normalitu, na duševní zdraví a lidské štěstí. Na svůj „Ráj na Zemi“. Ne že by se to nepovedlo. Naopak, jeho vyvzdorovaný sňatek přináší i naplnění v podobě syna. Rodinné štěstí ale dostává zásah v podobě synovy obrny, jenž je zároveň znamením osudu, neseného otcovým psychickým sklonem.
V seriálu není nemoc ukázána jako obraz zkázy. Dokonce může být zpočátku chápána skoro jako naděje spojení, protože všichni se tento zlý osud snaží společně překonávat. Má však i svou temnou rovinu, která se stále více hlásí o slovo a postupně všechny stahuje do bažiny, z níž téměř není úniku. Nejvíce se to projevuje ve výrazu a chování otce. Jeho herecké já, David Švehlík, není tak prvoplánově „šílený“ jako starý Brůna v Majorovi Zemanovi. Jeho postupná imploze do paranoidního bludu, která syna v kritické chvíli Činu zcela zhypnotizuje, je ale o to děsivější a mrazivější. Hrůza, jíž se nelze bránit… Práce osudu, či vyšší síly, vis major, pak posouvá Studnu blíže baladě v erbenovském smyslu. Tedy k baladě jako nástroji poznávání a smiřování se s řádem existence, který sice ovlivnit lze, ale nelze mu zcela a naplno vládnout, jak by si moderní člověk coby pán sebe i přírody přál.
Balada téměř erbenovská
Téma osudovosti se nese zejména druhou polovinou seriálu, a to nejen v otázce, do jaké míry je psychická dispozice dědičná a jak a zda vůbec se dá této zátěže zbavit. Zejména v postavě matky Máni, která se při seznámení nechá uhranout kouzlem ženichovým a pak odevzdaně nese všechny strasti boje o syna. Později pak o čistý štít vlastní rodiny, za niž bojuje, i když se viditelně rozkládá a propadá patologii z odtrženosti od světa a „nemocné“ uzavřenosti do sebe. Herečka Johana Matoušková umocňuje odevzdanost své hrdinky, vyjadřujíc až křesťansky-mučednický charakter ženy, jež vzdor všemu dál naplňuje svou povinnost držet rodinu pohromadě.
Za pozornost stojí proměny syna Slávka. Jako desetiletý (Jakub Jenčík) v sobě objevuje jistou potměšilou sebelítost, která se dokáže proměnit v pomstu, a také schopnost manipulovat lidi a vlastní obraz. Přetvářet si realitu podle vlastní potřeby. V dospělosti k těmto možnostem v boji se sebou a okolím opět sahá. Vyjít z otcových šlépějí a zase se do nich vracet, nekonečná práce bytostně ambivalentního charakteru. Filip Červenka, který hraje dospělého Slávka, vědeckého nerda, stiženého trvale následky obrny, v sobě tuto nejistotu drží po celou dobu. V krizových situacích má tato nervozita na všechny devastující dopad, diváky nevyjímaje.
Seriál Studna jistě není uvedením faktů na pravou míru. Jakýmsi očištěním skutečného příběhu od komunistické manipulace. Přesto není nezajímavé se do takové interpretace přece jen na chvíli pustit. Major Zeman totiž nejvíce ve Studně touží po tom, aby se „vyčistil ten svinčík“ po událostech, které, jak soudí, uvedly společnost v roce 1968 do zbytečného zmatku. Osobní terapie se organicky propojuje s tou kolektivní. V zemanovské Studně se dokonce zdá, že kolektivní uklízení v sobě je primární smysl majorovy práce. Znamená to zbavit se strachu, který se šíří i ve vesnici stižené nevyřešeným mordem, a dostat se k pravdě.
Jak se to dělá, popisuje elitní esenbák, vracející se ve Studně po profesním ponížení během pražského jara ke kriminálce, lidovými metaforami. „Moje máma říkala, že když se něčeho bojíš, musíš se toho dotknout. Pak se přestaneš bát,“ říká v jedné z nich věčně nervní, výbušný až cholerický Zeman (ve verzi Voyo naopak vyšetřuje klidná autorita, výborně hraná Pavlem Řezníčkem). Tvůrci seriálu Studna se takto pokoušejí dotknout zrození jednoho traumatu, které může, ba chce být případovou studií bolestné psychické práce, jakkoliv by nakonec bylo lepší, kdyby se tvůrci vyhnuli jakékoliv návodnosti závěru. Vždyť seriál přece tak přesvědčivě mluví sám za sebe…
„Je našim osudem zabývat se mrtvolami, abychom přinesli pravdu živým,“ mudruje na jiném místě staré Studny major Zeman, přežívající zombie české televizní tvorby. Nová Studna svým přepisem či návratem k tématu vlastně tomuto majorově poznání elegantním gestem přitaká. Z mrtvoly normalizační Studny, která dál přežívá v kolektivním vědomí společnosti, vytvořili její autoři živé dílo, v němž se mýtus údajně řemeslně skvělé detektivky Majora Zemana rozplyne stejně snadno jako vyčpělá ideologie bodrého socialistického kriminalisty.