Stávat se někým jiným / Tereza Nvotová

Když jdu do kina, je to pro mě rituál. Vejdu do tmavého sálu. Kolem mě si sednou cizí lidé, a když zhasnou světla, všichni na sebe zapomeneme. Na naše individuální potřeby, myšlenky, problémy... Jsme jakoby znovu v „děloze“ a stáváme se dětmi beze jména. Když film začíná, hledáme svou novou identitu v podobě hlavního hrdiny. Přijímáme nové jméno, novou rodinu, nový jazyk a stejně jako v životě napjatě čekáme, co se stane. Filmy jsou pro mě simulátorem životů, které nežiji. Ochotně v nich trpím, bojím se nebo pláču radostí. Protože téměř každý z těchto „životů“ mě mění.

Hrané filmy jsem začala točit, když jsem narazila na limity dokumentární tvorby, která mi neumožňovala být s postavami v těch nejzásadnějších situacích jejich životní cesty. Poprvé se tak stalo, když jsem chtěla, aby diváci zažili, jaké to je „být znásilněný“. Nechtěla jsem, aby postavu litovali nebo ji analyzovali. Chtěla jsem, aby se vžili do její situace a pochopili, že znásilnění není jen nějaký ošklivý moment, ze kterého se jednoho dne oklepete, ale že je to zkušenost, která vás zcela promění. A tak jsme s Barborou Námerovou napsaly můj první celovečerní film Špína. Přestože jsem měla jasně definovanou premisu, netušila jsem, jak jí dosáhnout, a tak jsem...