Sex, moc a botoxově nehybné genderové stereotypy / Babygirl

Nicole Kidman patří mezi nejobsazovanější a nejpracovitější hollywoodské herečky současnosti. Na roli ve svém novém snímku Babygirl údajně kývla okamžitě. A přestože za ni získala Zlatý glóbus, film režisérky Haliny Reijn je případ, kdy méně znamená více. Babygirl tematizující úzkost ze spojení moci a erotiky sice ukázal, že se takřka osmapadesátiletá Kidman nebojí ožehavého tématu ani nahoty, nicméně výsledek se paradoxně šikovně vyhýbá právě tomu, co by mohlo být zajímavé a přínosné.

Romy je bohatá, vlivná a úspěšná žena středního věku, která vede prosperující technologickou firmu a má dobře fungující rodinu, milujícího manžela Jacoba a dvě dospívající dcery. Přesto se ukazuje, že není spokojená v intimním životě, protože s manželem nikdy neřešila to, co ji doopravdy sexuálně vzrušuje, což je určitá forma podřízenosti a poslušnosti. Dokud nenarazí na stážistu Samuela, sebevědomého a odrzlého mladíka, kterého její postavení, moc a respekt nijak zvlášť neodrazují, aby ji sváděl přesně tak jak ji vzrušuje. Romy je současně překvapená, dotčená i fascinovaná a je rozpolcená v tom, jak reagovat a pouští se do předem nejasného (sic!) experimentu.

Babygirl se snaží modifikovat situaci a částečně i stereotyp, kdy vysoce postavený muž využívá svou moc k tomu, aby se nechával sexuálně uspokojit přijímáním zdánlivého ponížení a podřízené role. Různé teorie takové jednání vysvětlují jako kompenzaci moci, již mají tito muži jinak pevně ve svých rukou, takže je vzrušuje opačná, submisivní pozice. Do tohoto motivu ve filmu ovšem zasahuje další stereotyp – v patriarchátu běžně přijímaný vztah staršího muže a mladší ženy. Pokud se tahle dynamika obrátí naruby, nenachází ve společnosti takové pochopení. A právě v hledání odpovědí na takto modelovanou situaci chce být Babygirl inovativní.

Ztracené mládí
Snímek krátce zachycuje boj Romy proti projevům stárnutí ve snaze zachovat si co nejmladistvější tvář a postavu. Tady se obsazení Kidman potkává s častými potměšilými poznámkami, že „neumí stárnout“, respektive pod tlakem mýtu krásy a hollywoodských pravidel podstupuje nejrůznější kosmetické zákroky, aby porazila neúprosný čas. Dopřává si botox a další péči o pleť a tělo a v souladu se svým postavením a společností, v níž žije, se snaží vypadat dokonale. Tady však film ztrácí nit. Není jasné, jestli ji mladší Samuel přitahuje právě svým evidentním mládím, nebo svou vnímavostí k její potřebě ji v soukromí ovládat. Respektive, jestli je velký věkový rozdíl mezi nimi vůbec podstatný. Toto téma tak bohužel zůstává nevytěžené. 

Utajované intimní schůzky dvojice působí nutně jako neudržitelný model a generují vcelku fádní a očekávatelná témata – co jim jejich sexuální vztah přinese a co sebere, jak se vypořádají s rozdílným mocenským postavením (respektive kdo a jak toho využije) a jakou dohru bude mít pro jejich dosavadní životy. V tom se však Babygirl mnohem víc zaměřuje na pocity a reakce Romy, která by vše chtěla ukončit, ale nedokáže si pomoci. Ovšem víc než obavy z provalení nevěry či ztráty nabitého potěšení tu hraje roli případný skandál, který si Romy jako žena ve vysoké funkci ve firmě (navíc je Samuelovou mentorkou) nemůže dovolit, protože je otázka, zda by ho dokázala ustát.

Skandál bez skandálu

Zde se nejvíc dostává ke slovu genderová nerovnost ve společnosti, kdy jsou ženy na vedoucích pozicích vystaveny mnohem větší zátěži a nárokům než muži. Rozpaky Romy nad vlastními rozhodnutími a volbami často asociují právě ohrožení její moci, kterému se urputně snaží vyhnout a které Babygirl řeší především ke konci. Může tak touha po podřízenosti v případě úspěšné ženy kolidovat s potřebou udržet se ve vedení a zachovat si respekt nejen svého okolí, které postupně začíná něco tušit, ale i sebe samé?

Romy úzkostlivě kontroluje nejen svůj zevnějšek, ale i své chování. Kromě případného ohrožení firmy ze strany konkurence totiž musí sledovat i mužské spolupracovníky, kteří by mohli využít jejího pochybení. Babygirl to zobrazuje ve scéně, kde se ji snaží vydírat její vysoce postavený kolega. Sexuální politika se setkává s politikou výkonné moci, kdy hrdinčin soukromý fetiš, představuje prostředek k převzetí a transformaci mocenských pozic. Režisérka hlásící se k feminismu, ostatně sama v médiích často mluví o „orgasm gap“ jako o dalším z projevů nerovnosti mezi ženami a muži. Ve svém filmu se ho snaží zasadit do kontextu života jinak úspěšné a naplněné ženy středního věku. Babygirl dává najevo, že nespokojenost (nejen) žen v sexuálním životě není téma banální a hodné opomíjení, ale právě naopak.

Sympatické, ale i problematické je, jak Romy svou situaci vy/řeší. Mužské postavy zůstávají poněkud jednorozměrné. Manžel na stížnost své ženy o neuspokojivém sexuálním životě reaguje tak, že ji zprvu nebere vážně, Samuelovy motivace jsou nejasné a nečitelné. Romy se však nechová sebedestruktivně a snaží se k nečekanému „románku“ postavit tak, aby ji ani nikoho dalšího nezničil, pokud si ovšem odmyslíme to, že odhalená nevěra ublíží jinak funkční rodině. Romy se snaží na tlak a vydírání od Samuela, kolegyně a kolegy reagovat především tak, aby se dokázala sexuálně osvobodit, tedy nepokračovat v devatenáctiletém předstírání orgasmu s manželem. Dokáže také odolat tlaku od těch, kteří se jejího odhalení snaží využít. „Kdybych chtěla, aby mě někdo ponižoval, zaplatila bych si za to,“ říká.

Zádrhelem nicméně zůstává, že podobná rozhodnutí může udělat právě jen vysoce postavená, bohatá a vlivná žena. Ty méně privilegované možnost takového sexuálního osvobození nemají. Skutečnost, že se Romy dokáže ze „skandálku“ nakonec doslova vykoupit, jen potvrzuje, že obrácení genderových stereotypů sice mnohdy ukazuje inovativní řešení i zajímavé situace, když se ale zápletky nedokáží posunout dál, končí u pouhého povzdechu.

Babygirl. USA 2024. Režie a scénář: Halina Reijn, kamera: Jasper Wolf, střih: Matthew Hannam, hudba: Cristobal Tapia de Veer, hrají: Nicole Kidman, Harris Dickinson, Sophie Wilde, Antonio Banderas ad., 115 minut, distribuce: Bohemia MP (premiéra v ČR 23. 1. 2025).