Mistrovsky strohé zkoumání spravedlnosti / Porotce č. 2
Živoucí legenda Clint Eastwood bez velkých fanfár natočil další ze svých „posledních“ filmů Porotce č. 2. Společnost Warner Bros. jej následně – navzdory v minulosti finančně úspěšné spolupráci s režisérem – téměř nepustilo do amerických kin a snímek záhy skončil na streamovací platformě HBO Max. Vedení studia totiž film s rozpočtem kolem třiceti milionů dolarů vyhodnotilo jako rizikový, kdy nákladná kino-propagace neslibovala chtěnou návratnost. Česká kina přitom nepromítala ani minulý Eastwoodův film, neo-western Cry Macho, jímž se tvůrce melancholicky loučil s žánrem, s nímž je dodnes patrně nejvíce spojovaný. Jeho postava starého kovboje působí jako anomálie, rozpolcená mezi starým, dobře známým světem a zrychleným tempem přelomu 70. a 80. let. Tenhle rozpor v mnohém vystihuje i Eastwoodovu současnou pozici. Staromilská stylistika a vyprávění jeho filmů jsou však díky své univerzálnosti nadčasové.
Porotce č. 2, na němž se začalo pracovat roku 2023, přináší jasnou kariérní kontinuitu. Eastwood opět s železně pevnou rukou na příkladu individuálních osudů konstruuje subtilní fresku americké společnosti a problematizuje machinace tamní jurisdikce. Nelze jej však označit za komentátora. S trochou nadsázky se dá připodobnit k Ernestu Hemingwayovi. I jeho úderný a záměrně povrchový styl s maximální narativní objektivitou nechává soudy na samotném publiku. Zprostředkovává jen pomyslnou špičku ledovce. Ačkoli publikum dostává k psychologii postav a jejich motivacím maximálně srozumitelné klíče, jejich morální odpovědnost a posuzování kladné a záporné polarity jejich chování už je čistě na něm. Právě diváci se ujímají pomyslné role bohyně Themis, jejíž socha třímající misky vah spravedlnosti se ve filmu několikrát objeví.
Scénář na celovečerním poli debutujícího Jonathana Abramse, jenž dosud psal pro televizi a divadlo, sleduje soudní proces se zprvu jednoznačným verdiktem v neprospěch obžalovaného. Perspektiva se upíná k protagonistovi Justinovi, který je jedním z porotců, ačkoli se kvůli těhotenství své ženy zdráhá místa ujmout. Je však prvním, kdo do verdiktu vnese pochybnosti. Jakkoli s případem neměl mít logicky nic společného, postupně se ukazuje, že trestný čin pravděpodobně nevědomky zavinil on kvůli své temné alkoholické minulosti. I kvůli tomu, že dostal druhou šanci svůj život napravit, se nesnaží problematickou osobnost obžalovaného odmávnout.
Tvůrcům tak nejde o postupné odhalování indicií vedoucí k triumfálnímu závěru ve prospěch pravdy. Četné flashbacky, dynamické slovní přestřelky poroty a větvení vedlejších linek v čele s vedoucí obžaloby Faith, jež má také politické ambice, dotváří morální ambivalenci. Rozdíly mezi tím, co je lidsky správně či špatně, se stírají. Prahnutí po spravedlnosti se mění v marketingová hesla.
Oproti jiným soudním dramatům, jež z diváka dělají součást poroty, kterého si protagonistova oddanost a píle postupně naklání na jeho stranu, tady je divák pouhým a především vševědoucím pozorovatelem. Očividná variace proslulého dramatu Dvanáct rozhněvaných mužů se od žánrových tendencí soudního dramatu vzdaluje. Nelze vzhlížet k udatným obhájcům ve stylu Attica Finche z Jak zabít ptáčka, svérázného Sira Wilfrida Robartse ze Svědka pro obžalobu nebo k hrdinovi z řad lidu v podání Henryho Fondy z výše zmíněných Dvanácti rozhněvaných mužů, kde jsou jména porotců záměrně držená v tajnosti. Právě osobní životy postav a jejich různorodá každodenní frustrace se propisují do jejich rozhodování v dané kauze. Film ukazuje, jak nemožné je oddělit osobní a pracovní. Vnější vliv a vnitřní zkušenosti ve vztahu k úsudku nelze potlačit, jakkoli to systém americké jurisdikce předpokládá.
O to paradoxněji pak zní slova soudkyně směrem k Justinovi na začátku filmu, označující jej za ideálního porotce kvůli jeho naivitě – o případ nemá zájem a nejraději by byl doma s ženou. Ostatně, většina porotců chce případ co nejdříve odklepnout, aby mohla trávit čas jinak. Nabízí se tak otázka, zda je takový systém skutečně tím nejlepším a nestranným. Každý k hodnocení pachatele přistupuje impulzivně a citově. Analytickou a suše investigativní rovinu ztělesňuje bývalý detektiv Harold, který se zprvu jako jediný chytne Justinova zpochybnění a začne v případu hledat trhliny. I z něj ale vzhledem k bývalé profesi mluví osobní zkušenost.
V zahradě dobra a zla
Eastwood tak rozkresluje relativně bezútěšný svět, v němž morálku a etický kodex může hodnotit pouze jednotlivec ve vztahu k sobě. Lehce šablonovité prozření postavy Faith, která se po setkání s Justinem rozhodne pídit po pravdě navzdory tomu, že stojí na druhé straně barikády, v zásadě jen podtrhuje všudypřítomné pokrytectví. Jurisdikční nedostatky odhalují především ty lidské.
Zasazením do Savannah, nejstaršího města amerického jižanského státu Georgia, Eastwood odkazuje ke svému lehce pozapomenutému filmu Půlnoc v zahradě dobra a zla (1997), jež se také točí okolo kriminální zápletky a soudního procesu. V něm pracuje místy s prvky až magického realismu a problematizuje kolektivní vědomí města. Porotce č.2 je oproti tomu strohý a minimalistický a asociuje prestižní – a dnes produkčně upozaděná – dramata 80. a 90. let.
Eastwood pokračuje ve svém nenápadném stylu zbaveném všech rušivých prvků. Výtvarné a estetické ambice ustupují stylisticky realistickým tendencím a výstižně strohým, až surovým hereckým výkonům. Herce nepřepíná, spoléhá se na prvotní emoce a jen zřídka záběry kvůli herectví opakuje. Herecké výstupy jsou jen povrchovými zprostředkovateli niterných emocí, jež herci nikdy explicitně nevyjadřují a zůstávají skryté.
Jen málokdo ze současných amerických tvůrců ovládá klasický hollywoodský styl a vyprávění tak nekompromisně. Důmyslně převrácené a variované schéma soudních dramat vybízí k prozkoumání vlastních hodnot a morálních principů. Je pravda vždy spravedlivá? Do jaké míry neseme odpovědnost za temnotu našich minulých životů? A kolik emocí můžeme do našich soudů vkládat? Eastwood má stále chuť prozkoumávat apelativní témata silně zakořeněná v americké identitě. A stále má co říct.
Porotce č. 2 (Juror #2). USA 2024. Režie: Clint Eastwood, scénář: Jonathan Abrams, kamera: Yves Bélanger, střih: Joel Cox, David Cox, hudba: Mark Mancina, hrají: Nicholas Hoult, Toni Collette, J. K. Simmons, Chris Messina, Zoey Deutch ad., 114 minut, VOD distribuce v ČR: HBOMax