Editorial 155

České filmy nejsou vidět na hlavních zahraničních festivalech, zněla dlouho opakovaná výtka na adresu tuzemské tvorby. Když se do hlavní benátské soutěže dostalo Nabarvené ptáče, byla to mediální událost. Dalo by se debatovat o tom, zda je vůbec nutné, aby filmy mezinárodně bodovaly, a zda není důležitější, když český film uspěje u domácích diváků, jako se to aktuálně povedlo snímku Vlny. Jedno nicméně nevylučuje druhé, každý tvůrce i producent mají jinou strategii a co funguje pro jednoho, nemusí být relevantní pro druhého. Mezinárodní festivaly ale představují stále jistý druh prestiže, a zatímco matadoři už je možná nemusí tolik řešit, jsou důležité pro začínající tvůrce, které mohou zviditelnit, dát jim do ruky argument, na nějž uslyší třeba fondy rozdělující peníze i dramaturgové dalších přehlídek, nebo je vybavit tím, co je možná nakonec nejcennější – kontakty a viditelností v širších sítích kinematografie. Své by o tom mohly vyprávět třeba režisérky animovaných filmů Daria Kashcheeva a Diana Cam Van Nguyen, které obě prošly rezidenčním programem festivalu v Cannes. První poté, co získala za Dceru studentského Oscara a její další snímek Electra byl uveden v Cannes a získal cenu v Torontu,  druhá poté, co její snímek Milý...