Editorial č.27

Květnový editorial jsem se rozhodla věnovat navýsost jarnímu tématu: rozechvělosti. Nemíním tu ovšem popisovat nějaké jarní příhody - rozechvělost mě tu bude zajímat jako estetický fenomén, jako svébytná kvalita obrazu, příběhu či celého filmu, rezonující v divákovi ve formě zážitku, jenž má bytostně emocionální, "hudební" a jen obtížně sdělitelný charakter. Místo o rozechvělosti by šlo mluvit stejně tak o nezřetelnosti, znejistění, rozostřenosti - všechna tato slova poukazují k témuž chvějivému a unikavému efektu, jenž je nicméně jedním z nejmocnějších půvabů moderního umění.

Některé z nejzajímavějších současných filmů si toho jsou dobře vědomy a jejich poetika je postavena z velké části právě na vytváření těkavých, křehkých atmosfér jednotlivých scén, na silně rozostřených záběrech, na neklidné kameře, jež - spíše než že by doslovně zobrazovala vše - se pouze jemně a v náznacích dotýká světa příběhu. Toto stylové souznění vícera filmařů by možná šlo označit za jakousi obecnější aktuální tendenci: vzpomeňme na Millenium Mambo Hou Hsiao-Hsiena, jež jakoby celé bezustání tepalo v rytmu srdce své mladičké hrdinky, film, v němž se obrysy světa občas rozostřují až do barevných skvrn, pulzujícího souhvězdí barevných světel noci velkoměsta; neklidné vibrace srdce, mládí a hudby ve svém úhrnu vytváří základní rytmus také u Děvčátka, s jeho melancholickými víceexpozicemi nočního města; coby mistr rozostřeného obrazu se už v několika svých filmech prezentoval Steven Soderbergh, nejvíce možná v Hollywood, Hollywood, kde dosahuje nezřetelnosti vyjevující samu zrnitost reality, její rozechvělý, nejasný "rub". V květnu přichází pak do českých kin film Stvořeni pro lásku Wonga Kar-waie, v němž je emocionální zmatek dvojice milenců, krutá něha jejich "zakázaného" vztahu ztvárněna celkovým rytmem snímku postaveným na obraz rozvibrovávající hudbě a na kradmých pohledech neklidně rozpohybované kamery, jež sleduje hrdiny z intimní blízkosti a zároveň zdůrazňuje distanci, částečnost vidění, jelikož jejímu pozorování jsou bezustání stavěny do cesty rozličné překážky. Skrze formální prostředky dosahovaná nezřetelnost těchto a podobných filmů - ať už se týká nejasnosti příběhu (jenž se rozpíjí do jednotlivých okamžiků, intenzivní změti pocitů, spíše než že by klenul "dramatický oblouk"), nebo obrazu (jenž přestává být snadno "průhledným") - se odráží v obdobně obtížně zachytitelném, chvějivém prožitku diváka.

Rudolf Arnheim kdysi dávno tvrdil, že film je uměním díky "chybám" z hlediska realistické reprezentace, díky nedokonalosti své iluze - právě to, co odlišuje film od reality (dvourozměrnost a orámovanost obrazu, jeho černobílost, němost atp.), je podle Arnheima zásadní a potřebné, má-li to být umění, a ne pouhá kopie reality. Animovaný film, jenž je hlavním tématem tohoto čísla, se zdá být v tomto ohledu o krok napřed před hraným filmem založeným na fotografickém obraze - síla animovaného filmu tkví v jeho moci snadno manipulovat s mírou realismu reprezentace, v jeho tendenci k abstrahování obrazu jen na to narativně nejnutnější či přímo na ryze výtvarné aspekty obrazu, který - především v "experimentální" větvi animovaného filmu - někdy až ztrácí jakýkoli slovy zachytitelný význam, přinášeje čistě vizuální a rytmické potěšení nad tvary v pohybu. Text o výstavě současné britské fotografie a videa Reality-check, jež probíhá v pražském Rudolfinu, pak v závěru časopisu ukazuje ještě jinou podobu esteticky zajímavé nejasnosti: efekt "institucionální" rozostřenosti, kdy částečně přestává být jasná hranice mezi filmem (promítaným v kině) a videoinstalacemi (prezentovanými v galerii), přičemž tento neklid se zdá být důležitou součástí účinku daných děl na diváka, jejich "záměrným" rysem pohrávajícím si s hranicemi jednotlivých druhů umění.

Rozechvělost či nezřetelnost coby estetický fenomén je čímsi, co získává v průběhu dějin filmu či vůbec umění rozličné specifické formy spjaté s konkrétní dobou a situací svého projevení (jak vidno u rozostřenosti hranice mezi videoartem a filmem či u "vlny" těkavého, rozostřeného stylu typického pro některé současné hrané filmy), zároveň ovšem, zdá se, náleží k základnímu charakteru (moderního) umění vůbec, k samé podstatě toho, čemu se kdysi říkávalo zážitek krásy.

P.S.: Příští, tj. 28. číslo Cinepuru jsme se rozhodli koncipovat z velké části jako reflexi a doplněk programu letošní Letní filmové školy, díky čemuž si v červencovém čísle budete moci přečíst mimo jiné blok textů k tématu smrti (ve) filmu a fenoménu filmové poezie.