Film je mrtev!? Korineho hypnoticky zvrácená miminka / Baby Invasion
Při pohledu na poslední dvě díla režiséra Harmony Korina se může zdát, že věčný provokatér americké nezávislé scény zanevřel na kinematografii. Dvojice Aggro Dr1ft a nejnovější Baby Invasion jsou experimenty digitálního věku. Jde o pouhou manýru, nebo Korine nalezl klíč k uchopení nové podoby samotného média v době, kdy pozornost utíká všemi směry?
Když Harmony Korine debutoval v roce 1997 zběsilou reflexí života mladých Gummo, většina publika si s extravagantním a surově živelným filmem neuměla poradit. Teď se historie tak trochu opakuje. Dřívější vyznavatel tvorby režiséra Wernera Herzoga, který jej na oplátku považoval za budoucnost kinematografie, se oddal absolutní dekonstrukci, jež má více společného s videohrami, internetovým prostředím, rave party a instagramovou estetikou než s kinematografií. Halucinogenní trip Aggro Dr1ft Korine celý natáčel na termokamery. Loni na festivalu v Benátkách uvedený Baby Invasion je zase rekonstrukcí smyšlené hyperrealistické FPS střílečky. Právě druhý jmenovaný je teď k dispozici na webu Korineho společnosti EDGLRD.
Bodycamy simulující videoherní zážitek zamykají publikum do světa stírajícího hranici mezi virtuální realitou a skutečností. Určujícím jmenovatelem je tu násilí – většinou mimo záběr. Tísnivý koncept připomíná Funny Games Michaela Hanekeho. Prezentovaná hra spočívá ve vykrádání luxusních vil a trýznění boháčů. Styl podtrhuje anonymitu a zvrácenost virtuálních světů. Zločinci mají místo masek tváře miminek generované umělou inteligencí. Zvukovou stopu tvoří ohlušující techno soundtrack, zatímco levou stranu obrazu okupuje chat diváků, kteří zločiny ironicky komentují.
Korine otevřeně ukazuje na zvrácenost a parasociální podstatu streamerské subkultury. Nedémonizuje samotné videohry. Kritizuje empatie zbavenou skupinu především mladých mužů, které již nelze ničím šokovat. Násilí fikčních světů se plynule prolíná vnímáním reality. Korine ale nesklouzává k tendenční a přežité tezi, že videohry otevírají v těch, kdo je hrají, touhu páchat násilí. Na vině je jednání skupiny schované za různorodými přezdívkami a posedlost zábavnou krutostí, stejně jako hledání virtuálních vzorů. Korine nemá ambice hledat příčiny, nemoralizuje. Skrze hypnoticky zvrácenou a fyzicky nepříjemnou podívanou situuje diváka do současné reality online prostoru, kde se ze zločinů stávají memy.
Virtuálno se stalo podstatnou součástí současného bytí. Baby Invasion tuto skutečnost kritizuje, stejně jako vyzdvihuje. Nové estetické a stylistické možnosti kontrastují s emocionální otupělostí. Stále další stimulanty v podobě irelevantních bodů ve fiktivní videohře podtrhují absurditu, většinu času sledujeme zločince jezdit na tříkolce, kouřit doutníky nebo spamovat emoty, zatímco na zemi leží zakrvácené oběti. Obraz je přehlcený vyskakujícími okny, blikajícími efekty, malichernými statistikami a deformovanou barevnou paletou. Jde o vysilující a divácky zničující dílo, které však vystihuje některé principy života mladé generace.
Sám Korine své současné tvůrčí období považuje za „post-kinematografické“ (post-cinema). Jako jeden z mála amerických tvůrců se pro domácí sledování snaží hledat nové cesty, jež pouze nekopírují zákonitosti filmů v kinech. Jakkoli ale audiovizuálně podmanivé a vyzývavé tyto experimenty jsou, v jejich jádru dřímá silný nihilismus a skepse možné budoucnost audiovizuální kultury, především její konzumace. Jen málokdo k novým formátům přistupuje s takovou podvratností jako Korine. Na každé provokativní Baby Invasion připadá nespočet generativního „obsahu“, v němž se západní společnost začíná bezvýchodně topit.