KVIFF: Film Mord kuchá vykrmeného českého vepře, sám je však trochu lunt
Rodinná zabijačka kdesi na Osoblažsku tvoří skromný dějový půdorys českého filmu Mord, jednoho z nejočekávanějších titulů hlavní soutěže. Dlouhometrážní debut režiséra Adama Martince pořadatelé v anotaci přirovnávají k „vrcholným dílům československé nové vlny“, což je vždycky trochu polibek smrti. Novovlnný duch se v debatách o tuzemské kinematografii periodicky vynořuje, jen aby vzápětí někdo osvícený poznamenal, že takové seance nedávají smysl a nastupující generaci filmových autorek a autorů tak akorát nahánějí hrůzu.
Mord s formanovskou linií šedesátkové tvorby skutečně jisté pokrevní pouto sdílí, především druhem situační komiky, epizodickou strukturou a pnutím postaveném na mezigeneračních třenicích. Stárnoucí chachaři se handrkují a hláškují, špičkování a vzájemné stěry rozesmívají diváctvo ze všeho nejvíc. Jeden z dědků tu třeba vyleze ze stodoly a směrem ke dvěma mladším chlapům pronese: „Tak co, vy bukvice?“ Není jasné, jestli je to homofobní fór, nebo narážka na prasečí krmivo. Setkání starých a mladých na odlehlé chalupě, během nějž máloco proběhne podle plánu, připomene Intimní osvětlení. Školení herci a herečky leckdy působí jako naturščici a docela jim to jde. Neherci jsou přítomní též, včetně režisérova otce Karla, který vystupoval už v jeho povedeném studentském filmu Cukr a sůl.
K načrtnutým příbuznostem s některými rysy novovlnné tvorby je nicméně nutné dodat, že žádný současný český film, i kdyby se sebevíc podobal Láskám jedné plavovlásky nebo Homolkovým, dnes nebude představovat totéž, co tyto slavné filmy představovaly tehdy. Na Mordu je to, myslím, dobře vidět. Formanovy a Papouškovy snímky zaúčinkovaly ve své době jako zjevení i proto, že daly slovo obyčejným lidem a ještě obyčejnějším problémům, na míle vzdáleným socrealistickému schematismu. V porevoluční éře ale není o lidové komedie nouze, byť mnohdy nejsou bůhvíjak chytře napsané a dobře zinscenované. A Mord lidová komedie je. Sice apartně nasnímaná, nadstandardně zahraná, ale přesto lidová komedie, jíž nechybí ani typicky česká hořkost vyvažující všudypřítomné bujaré veselí.
Ne že by na lidových komediích bylo něco špatného. Říkám si ale, jestli Martincovu filmu neuškodí jeho zařazení do hlavní soutěže, kde se přece jen místo solidně natočené odlehčené zábavy očekává ambicióznější výpověď, nápaditější formální pojetí a mezinárodní přesah. Domácké šprýmování nebývá pro zahraniční část publika srozumitelné, v Mordu nejspíš zafunguje hlavně pár nonverbálních gagů. Ty však adaptují jednoduché groteskové schéma „uklouznutí na banánové šlupce“ a je škoda, že nejsou pečlivěji připravené ani zapuštěné do profilace postav.
A pak jsou tu zmíněné hořké motivy, kterými Mord otevírá, nebo spíš načíná vážnější témata. Truchlit by měl čerstvý vdovec Karel, ale kromě obecného mrzoutského pobrukování zůstává jeho smuteční nálada zasypaná hluboko pod povrchem. Srovnatelně pohřbená je i linka vztahové krize, kterou se svým zpruzeným chotěm zažívá plačtivá, do sebe uzavřená Lucie, jedna z členek prostřední generace mladších rodičů. Film vykazuje ambici říct něco o párové komunikaci a blocích, které ji doprovázejí. Jenže dospívá jen ke klasické asymetrické hádce (on chce o tom mluvit, ona mlčí), která je zajímavá pouze tím, jak normálně, běžně, a tudíž uvěřitelně vyznívá. A tak je to v Mordu téměř se vším – autentičnost situací zde zastiňuje jejich potenciál dobrat se k něčemu podstatnějšímu.
Není to přitom ani tak, že by Martincovu filmu úplně scházelo alespoň letmé hodnotové zakotvení. Spíš je v obsažených náznacích špatně čitelné, jakou pozici film zaujímá. Chce šovinistické poznámky o hysterických manželkách protisměrně korigovat? Nebo oboustrannou řevnivost mezi pohlavími ponechává otevřenou s tím, že „tak to v životě prostě chodí“? Kdybychom chtěli Mord v tomto ohledu důsledněji vykládat, nejspíš bychom jej museli označit za konzervativní. Když totiž například babička v závěru vykládá, jak to dřív měly matky těžké, v podstatě tím říká, že pokud si dnes ženy na něco stěžují, jsou to nepodstatné malichernosti. Bizarně neprůhledný je zase podivínský soused, který se ohání údajným zákazem domácích zabijaček ze strany Evropské unie a rodinu nahlásí policii za týrání zvířat. Jeho chování následně film vysvětlí obecnou sociální izolací, jako by snad chroničtí samotáři měli sklon propadat iracionálnímu eurofanatismu.
Jsem hodně zvědavý, jak tyto momenty přijme zejména zahraniční kritika, potažmo jestli vůbec pochytí alespoň část svérázných humorů. České filmy orientované na širší, převážně domácí publikum, se v tomto směru ve Varech ne vždy setkávají s pochopením – stačí si vzpomenout na Líbánky Jana Hřebejka, u nichž se anglickojazyčné recenze podivovaly nad sporně uchopenou queer rovinou filmu. Neříkám, že Mord je případ téhož kalibru, je prostě komedií o rázovitých lidech, která současně těmto lidem vychází divácky vstříc. Takové snímky, navíc netriviálně podané, jsou rozhodně potřeba, byť by bylo fajn, kdyby byly obrazně řečeno ještě výživnější. Ač si v Mordu všichni pošmáknou na pěkně vykrmeném vepřovi, sám film je pořád trochu lunt.