Věčnost ve filmech / Dokonalé světy Wima Wenderse

Filmoví režiséři a režisérky se nestávají světovými hned tím, že natočí vynikající film. Jejich otisk v dějinách se prohlubuje a zvětšuje až tehdy, když se jasně a výrazně projeví jejich styl – vidění, mluvení, výpovědi, filmové myšlení. Něco, co tu ještě nebylo a co bude vždy jenom jejich a čeho si také jako výhradně jejich všimneme. Styl není v tomto případě precizně vycizelovaná forma, kterou tvůrce vystavuje světu, nýbrž spíše vnitřní naladění a osobní nastavení či existenciální postoj. Tak a tak se vztahuji k realitě, toto jsem já, můj film je totéž, co můj svět. Film světového režiséra většinou poznáte na první pohled – toto je Buñuel, Trier, Almodóvar, Scorsese, Haneke, Forman, Nolan… a pak dlouhá řada těch ostatních.

U ikony „nezávislého“ evropského filmu, německého režiséra Wima Wenderse, to platí dvojnásob. Jeho filmy totiž od počátku vycházejí z jakési existenciální opuštěnosti, kterou režisér drží až do svého posledního snímku Dokonalé dny (Perfect Days). Wenders miluje dílo spisovatele a filozofa Alberta Camuse. Francouzský existencialista, který vždy odmítal, že by nějakým existencialistou byl, rezonuje ve Wendersově světě neustále. Režisér se k tomu přiznává, ale vlastně by vůbec nemusel, protože...