Neposlušné hledání nového / 74. Berlinale
Letošní Berlinale běželo na první pohled sympaticky, jako hladce nastavený stroj. Servis pro akreditované měl jasný řád, systém rezervace lístků fungoval ukázkově a nefrustroval tím, že z dvanácti prioritních filmů vyšla jediná projekce. Velká metropole pohltila mohutnou festivalovou akci do té míry, že o ní bylo v centru slyšet, neblokovala však běžné dění těm, které na chození do kina neužije. Publicista nebo průmyslový profesionál nemusel zaznamenat ve svých bezpečných prostorech pro akreditované jedinou nepatřičnost, zatímco lačná širší veřejnost sváděla zápas o nedostatkové vstupenky. Nicméně, publicisticko-politická reflexe berlínského festivalu budila pocit čehosi rozpačitého. Jinými slovy, z některých oceněných titulů šla vyčíst mnohem křehčí akce, než jak festival působil na místě. Tato typická vlastnost Berlinale si zaslouží bližší pozornost.
Znejistělé desetiletí
Mezinárodní filmový festival, jehož inaugurační ročník proběhl během hřejivého i studenoválečného června 1951, letos hostil únorový Berlín celkově po čtyřiasedmdesáté. „Áčkové“ Berlinale tak ani jednou nevynechalo, zvládlo poválečné otřesy a znovusjednocení Německa, dokonce zásluhou pozdně zimního termínu stihlo v roce 2020 těsně předběhnout i nastupující koronakrizi (o rok později už se konalo hybridně). Dekády prověřená stabilita vynikne tím více, že Berlinale od svého vzniku našlapovalo v nesmírně citlivých rekvizitách geopolitických her uprostřed studenou válkou rozděleného, tehdy i sugestivně rozbombardovaného města. Politická agenda z festivalu ani v novém tisíciletí nevymizela. Akorát probíhá s „humanistickým a pacifistickým nádechem“, slovy filmové historičky Marijke de Valck.
74. ročník výmluvně předvedl, jak může její nenápadná formulace ve znejistělém desetiletí zamotat hlavy. Zatímco rusko-ukrajinská válka již spory nepodněcovala, byť zrovna pacifistické projevy nezaznívaly, otřesná eskalační fáze izraelsko-palestinského konfliktu vzbuzovala napětí po celou dobu. Počínaje slavnostním zahájením, během něhož se německá ministryně kultury a médií Claudia Roth ve vyčerpávajícím projevu diplomaticky solidarizovala připomínkami obou ničivých konfliktů. A konče vyhlášením vítězů, kde angažovaně propalestinský projev od režisérů vítězného snímku v soutěži dokumentárních filmů No Other Land (2024) o životě na Západním břehu Jordánu vyvolal kritické reakce. Ty se nabalovaly. Včetně poněkud infantilního zkoumání i ujišťování, že ministryně Claudia Roth slovům (ne)tleskala. Méně pozornosti připadlo dalšímu politiku, tentokrát domácí provenience. Vedení Berlinale po sílící kritice nakonec nepozvalo na úvodní ceremoniál zástupce pravicové, antisystémové Alternativy pro Německo (AfD). Když Claudia Roth podpořila účast zástupců AfD s odkazem na jejich legitimní zvolení a jedním dechem stoupence strany vyzvala, ať se drží od Berlinale dál, pokud sdílejí postoje partaje, člověka mohlo napadnout, jak vůbec zůstat při takovém víření partikulárních zájmů politicky konzistentní.
Tato pěna dní má dvojznačné dopady na obraz festivalu. Na jedné straně utváří sebevědomou identitu Berlinale. Může ale také nešťastně zaplňovat mediální prostor dílčími zkraty, které vnějšímu pozorovateli předávají nepřesnou zprávu o téměř dvoutýdenní akci se stovkami filmů a mezinárodních hostů. Letošní ročník utvrdil zavádějící veřejný dojem celkovým vítězem – Zlatého medvěda obdržel dokument Dahomey (2024) s dekolonizačním tématem návratu beninských muzeálních artefaktů z francouzských sbírek. Nenápadný snímek, kolem nějž neprobíhal většinu času v press centru žádný citelnější cvrkot, reprezentoval humanismus a pacifismus, jakož i vůli mezinárodně poskládané poroty tyto psané i nepsané hodnoty naplnit.
Takto nastíněný jednoznačný obraz Berlinale je ale třeba zproblematizovat. Posunout jeho vnímání coby prostoru pouze pro levicově-liberální utvrzování, případně prezentování roztomile rozporných výroků (nejen) politiků. Zastavím se v té souvislosti u sekce Encounters, slovy organizátorů „platformy, jejímž cílem je podporovat esteticky a strukturně odvážná díla nezávislých, inovativních filmařů“. Poskytuje prostor rozmanitým narativním a dokumentárním formám, naplňuje i rozšiřuje étos Berlinale tím, že by měl neustále testovat umělecké hranice. Experimentální sekci založilo v roce 2020 současné umělecké vedení festivalu Carlo Chatrian a Mariette Rissenbeek, pro něž šlo o poslední ročník. Tandem se totiž nepohodl s klíčovým finančním partnerem, ministerstvem kultury a médií, které se rozhodlo zeštíhlit rozpočet festivalu. Což budoucnost Berlinale ponechává v nejistotě. O předchozím vedením vyvzdorované sekci nemluvě.
Přímá akce
Nahlíženo optikou ocenění se výsledek Encounters nelišil od hlavní soutěže. Zvítězil nekompromisní dokument Direct Action (2024), bezmála čtyřhodinový experiment, který pozoroval každodennost aktivistických komunit ve Francii. Kdyby snad i v takovém popisu zůstal příslib atraktivního zaznamenání radikálního protestu, doplním, že obtížně uchopitelný tvar líčil se sympatiemi zejména zárodečnou přípravu akcí. Dlouhé, zásadně nesestříhané minuty protahované činnosti a neustálé čekání na vypuknutí mediálně vděčného sporu líčilo aktivistické snažení vrcholně odromantizovaně, coby nevděčný úděl, vyžadující militantně přesvědčeného ducha. Přestože si Direct Action odnesl sošku, jednotlivé projekce nevyprodával do posledního místa. Výmluvně působila večerní novinářská projekce, kdy sotva třetinově zaplněný sál bojoval s mikrospánky a radikální snímek testoval limity divácké vstřícnosti, respektive festivalové trpělivosti.
Jakkoli Direct Action zvítězil a vyslal do festivalem nepolíbeného světa další očekávanou zprávu o politické orientaci Berlinale, poměrně značně se lišil od zbytku nabídky Encounters. Sekce představila sympaticky rozmanitou skladbu patnácti děl, jak se na platformu inovativních, nezávislých filmařů sluší. Například koprodukční Dormir de olhos abertos (2024) rovněž zpomaloval v brazilských lokacích plynutí času. Činil tak ovšem s odevzdaným klidem a hledal v zenově rozvážných filmech tvůrčí možnosti. Odlišný přístup k pomalosti prezentovala koprodukční Arcadia (2024): výjimečný snímek řeckého režiséra Jorgose Zoise o identifikaci oběti autonehody až fetišisticky setrvával v konkrétních interiérech nebo plenérech. Na zaplněných diváckých projekcích sekce Encounters zaujalo, s jakým entuziasmem přistupovalo publikum k přiznaně náročným titulům. Končící umělecké vedení šlo vyzdvihnout za to, že Encounters vtisklo punc události schopné nadchnout nezanedbatelné množství zájemců.
Patrně k tomu přispělo, že umělecky průbojnou sekci neopanovaly pouze podobně zpomalující divácké zkušenosti. Například indický The Fable (2024) Raama Reddyho – krom jiného absolventa Prague Film School – vyprávěl víceméně souvislou zápletku, okořeněnou o mezinárodněji přitažlivou ikonografii indické části Himálaje. Ztratit nebo zpomalit se nedalo ani ve filmu Matt and Mara (2024) Kazika Radwanského, záplavě intelektuálních dialogů a přesvědčivě odehraných vztahových interakcí. Na druhou stranu právě přístupnější filmy ze sekce Encounters místy vyvolávaly otázku, nakolik vlastně nabízejí inovativní tvůrčí vidění. Radwanski se úplným závěrem přihlásil k Éricu Rohmerovi poněkud staromilsky (domněle nenápadným vsunutím hřbetu knihy do rámu dění) a celkově jeho nenáročné osmdesátiminutové drama dávalo rozpomenout na konvence hnutí mumblecore. Zpátky v nultých letech si šlo připadat i při sledování zábavného, politizujícího a esteticky hravého Through the Graves the Wind Is Blowing (2024). Kvazidokumentárně působící vyšetřování samozvaného detektiva prokládalo svébytné použití found footage záběrů s podrobným historickým výkladem jugoslávského traumatu. Nezávislý režisér Travis Wilkerson místy přidával suchý humor a postpravdivě zamlžoval hranice mezi fakty a fabulací.
I zbytek snímků v sekci Encounters akcentoval její rozmanitost – lehce zastíněnou udělenými cenami připomínajícími heslář politického kréda festivalu (dekolonizace, blízkovýchodní napětí, klimatický aktivismus). Jenomže právě při nahlédnutí této mnohostrannosti se dalo paradoxně snáze obhájit ocenění pro Direct Action. Zbylé filmy zdaleka tolik nenaplňovaly příslib inovativní, dosud málo prošlapané umělecké práce. Jak zpomalené a narativně vyprázdněné tituly, tak sebereflexivní experimenty Radwanského nebo Wilkersona nepostrádaly radikalitu, stavěly však na veskrze známých tradicích. Naproti tomu čtyřhodinový vítězný film vyzníval méně odvozeně. Dokonce by šlo označit ostatní tituly sekce Encounters v kontextu roku 2024 za mírně konzervativní, což jenom ukazuje, kolik se toho už stačilo vyzkoušet. Sekce Forum, jejíž kořeny sahají do počátku sedmdesátých let a předcházela radikálními rysy dnešním Encounters, projevovala kdysi revolučnost pouze začleněním narativně nekonvenčních děl, dále přítomností sovětské kinematografie a politickým obsahem titulů. Zjevná politická agenda proto nevysvětluje, proč Direct Action porotu zaujal. Podstatné je hledání.
Podvratné impérium
Podobná logika vládla i hlavní soutěži, kde zvítězil atypický a menšinový dokument Dahomey v konkurenci filmů Bruna Dumonta nebo Oliviera Assayase. Zatímco ten první v podvratném L'Empire (2024) kloubil žánry, vysoké a nízké ve svérázném mrkání po franšíze Hvězdných válek, druhý shrnul pocity podivné každodennosti během koronakrize v Hors du temps (2024). V sekci nechybělo vyloženě modelové skandinávské psychologické drama z podchlazeného prostředí nápravného zařízení (Vogter, 2024) ani standardní film-argument o nedoléčeném společenském traumatu, jemuž zajistil viditelnost Cillian Murphy (Small Things Like These, 2024). Nic z uvedeného nevytrhlo radikalitou, schopností říct něco nezaslechnutého. Požadavkům se blížil americký A Different Man (2024), o jehož dopadu svědčí, že netradičně soutěžil, i když světovou premiéru měl o měsíc dříve na Sundance. Komplexní, svižný, zábavný a provokativní titul Aarona Schimberga není snadné popsat. Zápletka o muži, který podstoupí plastickou operaci obličeje, aby se vzápětí upnul na muže, hrajícího jeho předchozí já v divadelní inscenaci, zdaleka nevystihuje veškeré nuance. Snímek na tomto půdorysu cituje a komentuje četné filmařské postupy i kulturní konflikty. Neupadá do jednostranné názorové polemiky, zároveň si ani neužívá zamlžující podvratnost.
Že si při závěrečném udílení cen neodnesl A Different Man ústřední sošku a porota dala přednost – mimochodem druhý rok po sobě – skromnějšímu dokumentu, lze připsat i humanisticko-pacifistickému naladění Berlinale a jisté zdrženlivosti při oceňování filmů ze Spojených států. Na druhou stranu názorové ladění festivalu trvá přinejmenším od devadesátých let. Zástupce americké kinematografie obdržel Zlatého medvěda koncem dekády s jednou výjimkou pět let po sobě. Protagonista filmu A Different Man Sebastian Stan odešel navíc s hereckým oceněním. Odpověď tak může spočívat také v jistém pocitu vyčerpání z filmů, které obsahují především domněle správné výherní ingredience. V soutěžní sekci je názorně reprezentoval půvabný snímek La cocina (2024), černobílé uzamčení do nervních kuchyňských interakcí v manhattanské restauraci, kde nechyběly sociální, etnické, intimní ani humorné akcenty. Všechno poslušně na svém místě porotu nepřesvědčilo, snad kromě jiného právě tím, jak přesně jednotlivé prvky mexický režisér Alonso Ruizpalacios vyskládal. Rovněž snímek Dahomey představil preferované téma, analogicky s Direct Action však působil současně výlučně a netradičně. Tím vyslal nejen zprávu o humanisticko-pacifistickém pozadí Berlinale, ale i o pokračující snaze nacházet v rozmanitě poskládaných sekcích cosi novátorské. Pokud jsou tím právě tyto filmy, vypovídají o hodnotách radikality v roce 2024.
Reflexe vítězného snímku Berlinale - Dahomey - vyjde v nadcházejícím čísle Cinepuru.