Spontánní vynalézání filmu / Šindži Sómai
Šindži Sómai patří k nejzajímavějším japonským režisérům osmdesátých let a nejosobitějším japonským tvůrcům, kteří svůj styl zakládali na dlouhých záběrech. Že není globálně známější, nejspíš souvisí s tím, k jaké generaci filmařů přísluší.
Japonská kinematografie osmé dekády totiž zůstává mezinárodně poněkud přehlížená. V povědomí zahraničních cinefilů z ní utkvěly především velkofilmy Akiry Kurosawy, Balada o Narajamě (Narajama Bušikó, 1983) ŠóhejeImamury, anime Hajaa Mijazakihoa undergroundový exces Tecuo (1988). Mnoho filmů z této dekády přitom tvoří osobitý mezičlánek mezi mezinárodními festivalovými hvězdami devadesátých let, jako byli Takeši Kitano, Hirokazu Koreedaa Kijoši Kurosawa, a na straně druhé až avantgardními osobnostmi let šedesátých typu Nagisy Óšimy nebo Kódžiho Wakamacua. Pro Sómaie tohle určitě platí. Zároveň je ale dost unikátním zjevem, který na pomezí populárních žánrů a neortodoxních formálních postupů vybudoval osobitou filmografii.
Hajzlíci a středoškolačky
Sómaiova generace vstoupila do kinematografie v sedmdesátých letech, kdy zůstávaly vlivy avantgardy z předchozí dekády stále silné, ale velká studia zároveň...