Deníkový zápisek
Dostala jsem nabídku napsat text do rubriky Kamera – pero. Před premiérou našeho filmu Zkouška umění na festivalu v Karlových Varech. Byla jsem plna očekávání, podnětů a zjitřené mysli. Na nabídku jsem kývla. K reálnému psaní textu se však dostávám až teď. Pár dní před deadlinem. Po festivalu v Karlových Varech, kde jsme nakonec získali, úplně nad rámec našeho očekávání (které beztak nebylo žádné), dvě ceny. Cenu kritiků FIPRESCI a hlavní cenu nové soutěže Proxima, do které jsme byli zařazeni. Film rezonuje, máme radost! Protože jsme nečekaně „museli“ zůstat i na závěrečný ceremoniál festivalu, odjíždíme na dovolenou do Francie rovnou z kolonády. Po cestě si předčítáme úryvky z recenzí i hodnocení letošního ročníku. Vyprávíme si zážitky i postřehy, sníme o plánech do budoucna.
Někde za Karlsruhe hledáme správnou odbočku. Stavíme se na kafe. Cítíme léto jiné krajiny, která si podmanila i mou mysl. Film – lidé, názory, komentáře, nápady, psaní, produkce, sledování… – se vzdaluje. Voda, tráva, rosa, horko, slunce, vůně rajčat a citronů pohlcují smysly. Jsem zpět, u sebe. Přes zasněnou clonu z barevných ploch, šumu moře a uvolnění myslím na film až v druhém plánu. Jsem ráda, že jsem. Nemám na sebe nároky. A nemám z toho výčitky. Všímám si toho u sebe jako něčeho nového. Jsem vděčná, že nechytám neurózu po prvním klidném dnu. Nepovažuji ho za promarněný, ale opět, stejně jako dříve, vnímám tento čas jako výsostně tvůrčí proces. Dlouho jsem se učila na něj spolehnout. Uvěřit tomu, že se nějak zúročí, vypluje, promění se v něco pozitivního. V myšlenku, nápad, energii...
Když jsem dělala tři filmy najednou, dodělávala FAMU a byla na stáži v Berlíně, dostávala jsem z každé hodiny zdánlivého nicnedělání paniku. Ta se většinou transformovala do paralýzy, která mě spolehlivě odpravila do vyčerpání. Začínala jsem se smiřovat s tím, že už třeba nikdy doopravdy „neuvidím“ – za obrysy světa. Chvíli to trvalo, ale pravý zrak se začal vracet. Je to nicméně stále živý proces a je třeba o něj pečovat. Dávat vědomě prostor bezúčelnosti, která otevírá cestu k asociativnímu myšlení.
Začtu se do Geparda, nechávám se strhnout vyprávěním, které v každé větě předává děj i atmosféru s podobnou razancí, zároveň samozřejmou lehkostí. Tato kniha je jediná, kterou její autor, šlechtic Giuseppe di Lampedusa, za svůj život napsal. Přesto se stala nesmrtelnou díky filmovému zpracování Luchina Viscontiho, z něhož režisér Karel Vachek citoval oblíbenou větu: „Revoluce jsou pro to, aby vše zůstalo při starém.“
Čtu dále, nachytám se však, že myšlenkami odbíhám ke svému rozepsanému treatmentu, pro který si vytvářím mentální moodboard. Sicilský Gepard svou obrazotvorností slouží skvěle. Tento čas, kdy se začínají na obzoru vyjevovat obrysy nových tvarů, je vzácný. Nedá se urychlit, na obrazy – náměty se musí umět vyčkávat a soustředit. Ztišit okolnosti a naslouchat.
Škubnu sebou v polospánku, kdy se mi v horku hlavou honí podobně mlhavé mikroúvahy. Musím napsat text pro Cinepur! Původně jsem myslela, že bych napsala o spolurežii. Co to vlastně je „autorství“? Chtěla jsem se tím vypořádat s nevyřčenými procesy během práce ve dvojici s Tomášem Bojarem na Zkoušce umění. Jsem si jistá, že to stojí za úvahu, ale to nestihnu v míře přesnosti, v jaké bych chtěla. Jak by ten film vypadal, kdyby ho dělal Tomáš, a jak, kdybych na něm pracovala režijně já? Co pro mě vůbec autorství znamená? Je to stopa, které dávám tvar i ráz a směr trajektorie. Autocenzuruji další intimní věty, které ke mně nahodile prostupují při hledání významu a definice autorství. Ukončím text tady. Začíná mít moc konkrétní obrysy narušující podstatu hledání nových podnětů. Musím jim dát prostor.
Adéla Komrzý (1992) studovala dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, absolvovala katedru dokumentární tvorby na FAMU. V roce 2018 se zúčastnila Berlinale Talents a s filmem Jednotka intenzivního života se účastnila IDFAcademy Summer School 2019, IDFAcademy a Ex Oriente Film 2020. Za bakalářský snímek Výchova k válce (2016) z cyklu Český žurnál získala Cenu Andreje Stankoviče. Za snímek Viva video, video viva (2019) o pionýrech českého videoartu byla nominovaná na Cenu Pavla Kouteckého. Její film Jednotka intenzivního života (2021) byl uveden na MFF Karlovy Vary v soutěžní sekci Na východ od Západu a získal Cenu české filmové kritiky, Cenu Pavla Kouteckého a Českého lva. Snímek Zkouška umění (2022), který režírovala spolu s Tomášem Bojarem, zvítězil v karlovarské soutěži Proxima a z festivalu si odnesl i Cenu mezinárodní kritiky FIPRESCI.